Povolání pro zkrachovalce, říká o profesi trenéra plavců Jaroslav Strnad
Trenéři českých plaveckých hvězd nemají jednoduchý život. Většinu času věnují tréninku, úspěch si ale užívají především samotní plavci. Při hledání vylepšení se často nechávají inspirovat i tréninkem největších evropských či světových hvězd.
„Kdo mi padne do oka, toho sleduji. Za poslední rok jsme změnili prvky z tréninku nejlepší znakařky světa Melissy Franklinové,“ přibližuje Tomáš Baumrt svoji trenérskou techniku jakéhosi odpozorovávání.
Na základě toho, co vidí čeští trenéři u evropské nebo světové špičky, začínají pracovat i s domácí elitou.
Práce je to nevděčná a hodně časově náročná. „Brzy se vstává, protože každý plavec se chce rozplavat, musí se i rozcvičit. Další je doprava,“ počítá Jaroslav Strnad, který aktuálně trénuje Barboru Závadovou. Ta se pod jeho vedením opět letos v Berlíně dostala zpět mezi nejužší evropskou špičku.
Práce plaveckého trenéra v Česku je hlavně o nadšení a odříkání. Strnad se svou svěřenkyní v podstatě stále pendluje mezi bazénem a hotelem.
„Dřív jsem dělal s Petrou Chocovou, ta měla strašně silnou stránku v tom, že byla schopná přesně popsat pocity. Byli jsme spolu sedm let a hned ráno jsem poznal, jak to půjde. Báru musím naučit komunikaci,“ uvědomuje si trenér Barbory Závadové.
Baumrt více prožívá úspěchy svých dětí
Nejen o komunikaci je ale tato specifická profese. Trenér musí být i zde, stejně jako v jiných sportech, výborným psychologem. Zvlášť když se prolínají role otce a trenéra, jako v případě Tomáše Baumrta.
„Nerad to dávám dohromady. Znám Simonu, je to citlivá a vnímavá holka, většinou potřebuje spíš uklidnit. Asi by na ni neplatily trenérské metody jiných federací, kde jsou na své plavce ostřejší,“ naznačuje Tomáš Baumrt, že tréninkově tvrdý sport občas provází i hodně tvrdí trenéři.
Jaroslav Strnad by tuto specifickou profesní skupinu pojmenoval ještě jinak. „Je to povolání pro zkrachovalce. Spousta plaveckých trenérů v Česku nemá rodinu. Jste pořád na bazéně a žádné peníze. Ale zvolil jsem si to, takže je to pro mě krásné.“
Smetánku v podobě úspěchu sice získají většinou samotní plavci, o emoce ale trenéry nikdo neobere.
„V tom se role otce a trenéra asi násobí a emoce jsou výraznější, než kdybych byl jen trenér. U mých dětí přichází větší emoce než u ostatních,“ říká Tomáš Baumrt, který na ty pozitivní medailové emoce stále v Berlíně čeká. Jeho dcera Simona by s nimi ale mohla dorazit už zítra po finále znakařského sprintu na 50 metrů.
