Ukrajina mezi ‚šílenstvím‘ Ruska a ‚hysterií‘ Západu. Pohled zpravodaje listu Guardian z Kyjeva

Lenka Kabrhelová mluví se Shaunem Walkerem, zpravodajem listu Guardian ve střední a východní Evropě

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

18. 2. 2022 | Praha/Kyjev

Mezi Západem a Ruskem neustává napětí kvůli Ukrajině. Rusko tvrdí, že stahuje své vojenské jednotky z pozic kolem ukrajinských hranic. NATO ale tvrdí, že známky deeskalace nevidí. Američtí představitelé naopak varují, že Rusko svou přítomnost posiluje. Prezident Joe Biden trvá na tom, že hrozba útoku je „velmi vysokáô a Rusko si hledá záminku, proč souseda napadnout. Jak se v protichůdných zprávách vyznat? Proč je i Ukrajina ohledně možného ruského útoku spíše skeptická? A proč si ruský prezident Vladimir Putin k vyhrocení napětí vybral právě tuto dobu? A co může být cílem jeho kroků?

Hudba: Martin Hůla
Editace, rešerše, sound design: Pavel Vondra, Dominika Kubištová, Martin Hůla

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 sledujte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

„Minoborony Rossiji soobšajet ob otvodě vojsk a Gosduma RF golosujet o priznanije tak nazyvajemych LDNR. (Rusko stahuje vojáky o ukrajinských hranic. YouTube - 24 Канал, 15.02.2022)“

„Western leaders say that there is no evidence that Russia is withdrawing its troops from Ukraine’s border and that the threat of invasion remains high. (Západ uvedl, že nejsou důkazy o tom, že Rusko stahuje vojska. YouTube - BBC News, 16.02.2022)“

„We continue to see not only these forces mass, we continue to see critical units moving toward the border, not away from the border…(Západ uvedl, že nejsou důkazy o tom, že Rusko stahuje vojska. YouTube - BBC News, 16.02.2022)“

Shaun Walker, zpravodaj listu Guardian ve střední a východní Evropě, momentálně v Kyjevě. Hi, Shaun, and welcome to the show.
Hi.

Shaune, ty znáš důvěrně jak Kyjev, tak Moskvu, kde jsi strávil víc než deset let jako zpravodaj - a také jsi o Rusku napsal knihu s titulem: Ruská kocovina, Putinův svět a přízraky minulosti. Z Kyjeva teď sleduješ nejnovější vlnu napětí mezi Ruskem a Ukrajinou. Posledních pár dnů bylo plných nervozního očekávání a také hektické diplomatické aktivity - dá se říct, v jaké fázi celé věci teď vlastně jsme?
No, asi tak ve fázi sedm set třicetšest z osmnáctisetpadesáti. Ne, to se opravdu těžko odhaduje. Řekl bych, že v posledních několika dnech od pátečního alarmistického brífinku Američanů, kde se mluvilo o raketových útocích na Kyjev, ke kterým může dojít v kteroukoli chvíli a nejpravděpodobněji ve středu, což se pak samozřejmě nestalo a Rusové si z Američanů utahovali, jak můžou být tak hysteričtí a ohlásili stažení jednotek od hranic, se to napětí trošku snížilo. Ovšem, pokud víme, většina těch jednotek tam pořád je. Myslím, že nejen mě připadala ta Američany zmiňovaná možnost přímého úderu na Kyjev s bombardováním, likvidací vedení a tak dál poněkud nepravděpodobná.

Ty omezenější, i když pro Ukrajinu i tak dost hrozné alternativy, jako obsazení části území na východě země, rozšíření teritoria pod kontrolou separatistů, vyslání agentů v utajení s cílem vyvolat v zemi chaos nebo hackerské útoky, v podstatě celý tenhle arzenál možností, které mohou být použity včetně nějakého vojenského vpádu, to pořád zůstává ve hře. Takže když se ptáš, v jaké fázi teď jsme, řekl bych, že to není o moc jiné než před týdnem nebo před měsícem. Jediný způsob, jak se dobrat lepší odpovědi, je pokusit se nahlédnout do hlavy Vladimiru Putinovi a zjistit, jak o tom uvažuje. Což je pochopitelně dost nevděčný úkol.

Tou hlavní otázkou, jak jsi to zmiňoval, je teď to, jestli Rusko stahuje své vojáky od hranice s Ukrajinou nebo ne. Jak to v tom ohledu vypadá? Moskva tvrdí, že část jednotek stáhla. NATO ale říká, že nepozoruje žádné známky toho, že by Rusko svoji přítomnost kolem Ukrajiny oslabovalo. Je vůbec možné něco z těchto tvrzení ověřit a potvrdit?
Je celkem složité dobrat se k tomu hned. Máme samozřejmě k dispozici směsici satelitních záběrů a různých videí na sociálních sítích, která nahodile pořizují Rusové v příhraničních regionech. Z toho si nějaký obrázek udělat můžete a taky to teď celá řada lidí analyzuje. Zároveň je to ale celé o tom, že vidíte vlak s tanky v pohybu a říkáte si, tak počkat, kde je tady Slunce, jede ta souprava směrem od Ukrajiny, nebo naopak k ní? Je celkem těžké z toho něco kloudného vydedukovat. Ale jak já to chápu, některé jednotky se opravdu přesunuly, jenže řada z nich jen na své stálé základny, které jsou třeba i blíž Ukrajině než pozice, na kterých byly dislokovány předtím.

A pak jsou tu zprávy o nových přesunech směrem k hranici. Jedna celkem zajímavá věc, kterou jsme kategoricky slyšeli od Rusů i Bělorusů ohledně ruských jednotek, které mají být až do 20.února na vojenském cvičení v Bělorusku, je ta, že se rozhodně vrátí domů. Ne, že bychom tomu měli nutně věřit, ale až do nedávna ohledně toho bylo zcela nejasno. No a když se podíváte na ruská vyjádření ohledně jejich vojenských jednotek - to je poměrně zajímavé. Na jednu stranu tady máme takovou tu ruskou klasiku, kde se na jednu stranu strašně diví, čemu se Západ diví, že to nejsou žádné přípravy na invazi, ale úplně normální cvičení na ruském území. Ale potom tu máte Putina, který po setkání s německým kancléřem Scholzem začal mluvit o tom, že ještě uvidí, jestli ty jednotky stáhnou, protože to záleží na tom, co se bude dít.

„Kak Rasíja búdět dějstvovať dalše? Po planu. A iz čego on búdět skládyvaťsja? Iz realnoj obstanovki na mjestach. (Tisková konference po setkání s Olafem Scholzem, Guardian News, 15.02.2022“

Vladimir Putin (ruský prezident)

Ta jeho vyjádření celkově působila výhrůžným dojmem. Takže i když jsem na jednu stranu skeptický ohledně těch, kteří opravdu uvěřili tomu, že přímá ruská invaze už je naplánována a bude spuštěna, tak stejně tak nechci ztrácet čas s těmi, kteří označují za idiota každého, kdo v pohybech ruských vojsk vidí hrozbu, protože Rusové si podle nich přece na svém území mohou dělat, co uznají za vhodné.

Jaká je teď nálada v Kyjevě? Co říkají lidé, se kterými mluvíš? A jak se ke všemu staví ukrajinské politické vedení?
Posledních pár týdnů bylo zvláštních. Lidi jsou unavení, je to celé trochu psychologicky vyčerpávající. Takže vznikla situace, kdy to mohlo vypadat, že tomu lidi vlastně ani nevěnují pozornost. Restaurace a obchody jsou plné, na povrchu to vypadá, že Kyjev si žije svým běžným životem. A jak ukrajinské vedení, tak spousta obyčejných lidí se stavěla velmi skepticky k těm americkým vyjádřením, měli pocit, že se tím zbytečně vyvolává panika. A já vlastně souhlasím s tím, že to působilo poněkud absurdně, když personál západních ambasád začal hromadně prchat z Kyjeva.

A když se nahlas probíraly všechny strašlivé scénáře možného ruského útoku na Ukrajinu, zřejmě v naději, že to Rusy nějak ovlivní nebo odradí, prezident Zelenskyj a jeho okolí přitom celou dobu říkali, že si jsou ruské hrozby vědomi, ale že z jejich pohledu se toho od roku 2014 moc nezměnilo a Rusové pořád dělají to, co dělali předtím - zvyšují napětí, pak ho zase snižují a ano, možná že teď skutečně dojde k invazi, ale tím, že o tom pořád dokola mluvíte, vlastně poškozujete Ukrajinu a její ekonomiku. Neboť je otázkou, kolik existuje společností, které možná uvažovaly o tom, že budou na Ukrajině v příštích letech investovat a kolik do toho skutečně půjde, když se v jakoukoli chvíli mohou ambasády sebrat a zmizet, protože na Kyjev mají začít padat bomby.

Na jednu stranu tady máte stoický klid poháněný vědomím, že po osmi letech války si přece dokážete s nějakou novou hrozbou poradit a nebude to velký problém, pak je tu určité podráždění z toho, jaké signály ostatní země vysílají, a pod tím vším je samozřejmě i nějaký strach, protože to na lidi doléhá, a mluví se o tom, jaký má kdo nachystaný záložní plán.

Zrovna včera jsem mluvil s jedním starým známým, původně z Doněcku, který v roce 2015 odešel do Kyjeva. A ten mi říkal, že se mu začaly vracet traumatické vzpomínky z toho, jak všichni říkají, že to bude dobré, že se nic nestane, Kyjev působí úplně normálním dojmem a přesně to samé se dělo v roce 2014. Lidé tehdy do poslední chvíle také vedli uklidňující řeči, takže pro něj těch posledních pár týdnů prý bylo psychologickou noční můrou. Takže ano, řekl bych, že je to taková směsice různých vrstev pocitů.

A jak ty osobně rozumíš tomu nesouladu mezi tím, co přichází ze západních médií, která citují představitele západních vlád, a mezi tím, co říká ukrajinská vláda? Mezi informacemi o bezprostředně hrozícím útoku ze strany Ruska a na druhé straně skepsí ukrajinských představitelů, že by se něco takového mělo stát?
To je na tom jedna z těch nejzajímavějších věcí. Když jsem mluvil o tom, že by člověk musel vidět Putinovi do hlavy, tak s tím souvisí jeden ze dvou dosud nevyjasněných faktorů či otázek v celé téhle krizi, na které možná nikdy nebudeme znát odpověď, ale přitom jsou naprosto klíčové. Zaprvé: co bylo Putinovým cílem? Opravdu chystal invazi, nebo jenom blafoval, nebo to bylo něco mezi tím? A zadruhé: co západní tajné služby, zejména ty americké, vědí? Kdo nebo co jsou jejich zdroje?

Možná že až se za padesát let ty dokumenty odtajní, ukáže se, že nějaký blízký Putinův spolupracovník byl celou dobu informátorem CIA, nebo že jejich telefonní odposlechy a záchyty komunikace jsou na tak vyspělé úrovni, že skutečně věděli o tom, že se na středu reálně chystá invaze s cílem dobýt Kyjev, a tím, že to oznámili, se tomu podařilo předejít. I to je možné. Ale jako pravděpodobnější se mi zdá, že se prostě Američanům podařilo zachytit nějaký větší balík informací a že na počátku celé té krize ruská armáda dostala úkol připravit třeba dvacet různých scénářů, jak už tak armády dělávají pro různé operace, a jeden z nich zahrnoval právě masivní útok na Kyjev s raketami. A z toho se následně stala verze, že Rusko takový scénář plánuje, což je technicky vzato pravda, i když ho třeba nechtěli uvést v život.

Takže nakonec je to celé o tom, jak moc se dá věřit západním zpravodajským službám a tomu, jak se ve Washingtonu nebo v Londýně s jejich podklady pracuje. Protože tam často zaznívá názor, že Rusku se od roku 2014 daří vyhrávat informační a hybridní válku, že si Moskva vede skvěle v tom, jak využívá média, jak umně pootáčí svá propagandistická sdělení a jak je potřeba jim to vrátit.

Pokud jsme teď svědky toho, jak se nějaká surová zpravodajská data použila s cílem dosáhnout maximálního účinku, dostáváme se na dost problematickou půdu. A západní média, která v takovém prostředí nejsou zvyklá pracovat, tomu vlastně napomáhají. I když zároveň by si člověk říkal, že se mohla poučit z poslední takové situace, která panovala kolem války v Iráku. Jenže to už je taky nějaká doba, skoro dvacet let, a je to přeci jen jiná situace.

Takže když se teď všichni obávají hrozby z Ruska a zpravodajské služby na brífinku probírají konkrétní scénáře toho, co může nastat v řádu dnů, mají zřejmě novináři pocit, že je jejich povinností o těch sdílených informacích, podle jejich přesvědčení, v dobré víře podat zprávu. Zatímco Ukrajinci, kteří v zásadě vidí to samé, protože Američané s nimi ty své zpravodajské informace většinou sdílejí, si řeknou: ano, je to hrozba, ale není nějak radikálně nová nebo reálně představitelná. Když se na jednom brífinku britské vlády například probíral údajně nejpravděpodobnější scénář, že Rusové přes běloruské území provedou vpád na Ukrajinu, obklíčí Kyjev a do čela vlády dosadí Jevgenije Murajeva (někdejšího poslance a vlastníka médií s prokremelskými názory).

Dobře, ten první krok je asi představitelný, ale jak mě, tak spoustě jiných lidí a koneckonců i samotnému Murajevovi, se kterým jsem se o tom bavil, přišlo obtížně uvěřitelné, jak by první krok mohl vést k tomu druhému. Protože tohle není rok 2014 a Krym nebo Doněck, kde jste si mohli vybrat nějakého chlapíka, svěřit mu funkci a jelikož jsou všichni tou situací naprosto zaskočeni, nezbyde jim, než se podle toho zařídit. Bavíme se o čtyřiceti milionové zemi s řadou různých regionů, silnou občanskou společností a národní identitou. Je naprosto nemyslitelné, že by sem Rusko jen tak vtrhlo se svými tanky, svrhlo vládu a dosadilo místo ní svého člověka.

Tenhle Murajev nebo jakákoli jiná proruská figura by nemohl vést vládu, aniž by Rusko Ukrajinu plně okupovalo, což je zase nemožné i při tom množství vojáků, kteří byli u hranic připraveni. Proto tyhle scénáře mě a spoustě jiných lidí připadají tak zvláštní. Člověk se neubrání otázce, jestli jsou Rusové tak šílení, neuvědomují si, jaká vládne na Ukrajině situace a plánují scénáře, které prostě nebude možné provést a jen kvůli tomu proteče spousta krve a stane se plno strašlivých věcí, anebo to západní rozvědky tak zvoraly a ze surových zpravodajských informací vyvozují dalekosáhlé závěry. Když se přitom možná jen někde nad lahví vodky potkali dva lidé a nahlas uvažovali, jestli by Jevgenij Murajev nemohl být ve vládě, což potom někdo vydává za plán Kremlu. Tohle prostě nevíme.

A když zůstaneme u té mediální stránky věci - a teď mám na mysli západní média, to lehké šílenství ohledně možného útoku, které v nich propuklo - nakolik to nahrává do rukou ruské propagandě, státem vlastněným médiím? Ty jsi zmiňoval v úvodu, že ruští experti a vládní představitelé se v podstatě otevřeně vysmívají všem těm předpovědím invaze, které v západních médiích čteme. Nakolik to dalo ruským médiím do ruky užitečný nástroj a jak moc to jako téma převládlo nad samotnými informacemi o shromažďování vojenských sil a v konečném efektu tedy ovlivnilo i vnímání ruské veřejnosti?
Mluvil jsem o tom s kolegou, který působí v Moskvě, a zdá se, že celá záležitost se shromažďováním vojenských sil nebyla v ruských médiích - až do doby před pár dny - žádným velkým tématem. Stejně tak Ukrajina jako taková, zdaleka se o ní nedebatovalo tak jako v roce 2014, kdy na sebe hosté na obrazovkách divoce pokřikovali věty o “ukrajinských fašistech” a “potřebě zachránit etnické Rusy” a tak podobně. Což byl i jeden z důvodů, proč byla teď část pozorovatelů skeptická ohledně otázky, jestli Rusko plánuje nějakou obrovskou operaci. Vůbec se totiž nezdálo, že by ruská společnost byla připravována na příchod zásadní a zcela převratné vojenské intervence.

Co se týče západních médií - znovu, myslím, že je jejich reakce částečně pochopitelná. Je to samozřejmě nešťastné, ale koneckonců - bylo to Rusko, kdo nashromáždil vojenské jednotky na hranici a choval se výhrůžně. Pak začaly západní zpravodajské služby organizovat své brífinky, novináři cítili potřebu o nich informovat. Najednou se zdálo, že tu budeme mít obrovskou válku uprostřed Evropy. A západní redakce začaly do regionu posílat své novináře. Včera jsem zachytil na Twitteru něčí vtip, že CNN má tady v Kyjevě víc lidí než Rusové. Což je podle mě momentálně pravda, je tu obrovské množství zahraničních zpravodajů. A když už tu jsou, pak samozřejmě musejí o něčem informovat.

A tak tu máme bubnování na poplach před bezprostředně hrozící invazí, která začne ve středu ve tři hodiny ráno, nebo někdy ve středu, nebo někdy příští týden. To všechno je problematické. Nedělal bych si ale až takové starosti s tím, co se o západních médiích říká v Rusku, protože Rusové o nich říkali nejrůznejší věci i ve chvíli, kdy novináři poukazovali velmi opodstatněně na kroky, ke kterým se Rusko zjevně chystalo.

Nicméně - i když je díkybohu mezi ruskými a západními médii stále obrovský rozdíl - ten způsob informování, který západní média zvolila, stádní mentalita a zčásti hysterií zabarvené zpravodajství uplynulého týdne - to všechno mi ta ruská trochu připomíná. To že všichni najednou svorně ohlašují “bezprostřední invazi” a tak dále. Ale znovu - musíme vidět fakta: Putin skutečně přesunul vojenské jednotky na hranici, udělal to velmi výhrůžným způsobem a chtěl docílit přinejmenším toho, aby to vypadalo, jako že chce zaútočit. Takže to rozhodně není tak, že by tu nebyly zprávy k reportování. Naopak. Ale možná, až dospějeme na konec února a nepřijde do té doby nějaký zásadní vojenský krok, pak některé mediální organizace budou muset začít přemýšlet nad tím, jak budou napříště v podobných situacích postupovat.

Hodně se toho v médiích namluvilo i o možné motivaci Vladimira Putina. Což je ošemetná věc - nebo spíš zhola nemožná věc - dostat se do jeho hlavy a vědět, jak přesně uvažuje…
Ano, přes ten botox je těžké se propracovat.

Pro tebe - coby dlouholetého pozorovatele Ruska a politických kroků Vladimira Putina - začaly se pro tebe v posledních týdnech jasněji rýsovat důvody toho, proč Vladimir Putin tlačí Západ do kouta kvůli Ukrajině právě teď a čeho tím chce doopravdy dosáhnout?
Ukrajina byla pro Putina vždycky důležitá, důležitější než jiné postsovětské republiky. Je skutečně vidět, že se Rusové cítí, jakoby to byla součást jich samých, o kterou přišli, něco jako ztracená končetina. Když o Ukrajině mluvíte s nejrůznějšími skupinami Rusů, narazíte na hořkost, která se podobá rozvedenému partnerství, kdy jedna strana nerozumí tomu, proč je manželka nebo manžel opustili a trvají na tom, že by se všechno spravilo, kdyby se vrátili. A prostě nedokážou nahlédnout to, že vztah v té své podobě už skončil a patří do minulosti. Takže je tu tato emocionální rovina. Ale pak je tu ještě jiný rozměr.

Všichni se teď bavíme nad tím, jak Putin při schůzkách se světovými státníky sedí za tím extrémně dlouhým prázdným stolem. Ale z toho je zjevné jedno: v jaké izolaci se za poslední dva roky s covidem ocitnul. Skoro s nikým nemluví, ani se moc neobjevuje na veřejnosti. Loni v létě, kdy všichni pekli domácí chleba a hledali si nové pandemické koníčky, Vladimir Putin sepisoval mnohostránkové historické pojednání o Ukrajině. Takže je to zjevně něco, čím se hodně zabývá. A podle mne cítí, že právě tohle téma bude do velké míry součástí jeho politického odkazu.

Probublávalo už v době ukrajinské oranžové revoluce a Majdanu. Přičemž teď, myslím, přichází moment, kdy je zjevné, že Rusko nebude moct ovlivňovat Ukrajinu politicky. Putin možná mohl získat pocit, že právě to je ta správná chvíle se vymezit a podniknout vojenské kroky. Je tu starý americký prezident, který v době, kdy se ujímal funkce, o Rusko nejevil žádný speciální zájem. Angela Merkelová odchází ze scény, Evropská unie je zahlcená vnitřními problémy. To se mohlo zdát jako dobrá chvíle k tomu podniknout nějaké rázné kroky. A je velmi dobře možné, že Putin skutečně měl v plánu něco velkého a teď ho zpomalila reakce Západu, která byla myslím silnější, než očekával.

Možná to bylo i kvůli únikům zmíněných zpravodajských informací, nevíme. Ale pořád mi to připadá jako zvláštní kalkulace. I když se na to dívám z nejrůznějších stránek, včetně perspektivy toho, co by Putin sám mohl považovat za vítězství nebo porážku, je těžké si představit, jaké kroky by mohl podniknout, aby z nich měl jednoznačný zisk. Říkám si, jestli spíš sám sebe nedostal do úzkých.

Zároveň ale celá tato situace už teď nějaké konkrétní dopady, přičemž některé z nich mohou způsobit trvalou změnu. Šéf NATO Jens Stoltenberg označil to, co se děje, za nejvážnější bezpečnostní krizi v Evropě od konce druhé světové války. Jak moc to může posunout a změnit naše vnímání evropské bezpečnosti? A nakolik to může trvale ovlivnit způsob, jakým vnímáme Rusko, jeho roli a jeho novou potenciální pozici?
Myslím, že s verdiktem budeme muset chvíli počkat. Ale rozhodně se zdá, že se věci posouvají. Pokud bylo během všech těch let Putinovým cílem zabezpečit si to, aby v Evropě nečelil žádné sjednocené frontě, šlo o to kontinent rozdělit - k čemuž využíval síly, kterým “rozumí”. Například v Německu, práci s pravicovými politiky, kterým se jeho kroky docela zamlouvají - tak si to teď trochu zpackal. Samozřejmě má v ruce pořád spoustu karet, se kterými může hrát. Ale v Evropě se teď v důsledku jeho kroků utváří mnohem jednotnější pohled na Rusko, než kdykoli v předchozích letech.

Na Ukrajinu najednou míří zbraně - možná ne takové, které by úplně změnily silovou dynamiku, ale i tak - pokud právě to byla věc, která Putinovi dělala z hlediska bezpečnosti tak velké starosti, tak teď je v situaci, kdy je on sám důvodem toho, že zbraně na Ukrajinu putují! A podle mne je tu reálné riziko, že bude stahovat Rusko hlouběji do pozice, kdy se z něj mezi ostatními státy stane jakýsi vyvrhel na okraji Evropy. Už teď třeba Rusové prakticky nemohou získat americká víza.

V posledních zhruba dvou letech byla spousta diplomatů vypovězena a Američané jednoduše nemají kapacitu víza v Rusku vydávat. Výsledkem je, že Rusové jsou v podstatě odstřiženi od Ameriky. Samozřejmě že je tu stále malá část Rusů, která cestovat může, ale i tak – pokud to srovnáte s Ukrajinou… Když jsem sem přijížděl jako novinář před nějakými deseti lety, pamatuju si, jak si Ukrajinci stěžovali na to, že bylo těžké získat evropská víza, že cestování bylo obtížné a finančně náročné. A dnes?

I z města jako je Charkov existuje přímé letecké spojení do Berlína, Budapešti nebo do Vídně. Funguje bezvízový styk, Ukrajinci mohou za levno zaskočit do Evropy na víkend. Prostě cítíte, jak se tu formují kontakty a spojení. A zatímco s Ukrajinou sílí a utužují se, s Ruskem to jde úplně opačným směrem. A je tu reálné riziko, že se země bude dostávat do větší (a nebezpečnější) izolace, čím déle Putin u moci zůstane.

Shaun Walker, zpravodaj listu Guardian pro střední a východní Evropu a autor knihy Ruská kocovina. Děkujeme. Shaun, thank you so much for the interview. Thank you!

A to je z páteční V12 vše… těšíme se v pondělí.

Lenka Kabrhelová, Pavel Vondra a Dominika Kubištová

Související témata: podcast, Vinohradská 12, Ukrajina, Rusko, Evropská unie, napětí, Joe Biden, Vladimir Putin