Neprojektujme si do lidí prchajících před válkou vlastní představy o utrpení

S tím, jak roste počet uprchlíků, kteří do České republiky prchají před válkou Vladimira Putina, začínají se opět vynořovat stereotypní představy o „ideálních uprchlících“. Stejně jako v případě sexualizovaného násilí, kdy si často máme tendenci představovat dokonalou oběť, ale nic takového jako ideální uprchlík neexistuje.

Tento článek je více než rok starý.

Komentář Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ukrajinští uprchlíci v KACPU, Praha.

Ukrajinští uprchlíci v KACPU, Praha. | Foto: René Volfík | Zdroj: iROZHLAS.cz

„Vždyť mají chytré telefony!“ „Proč jsou čistí?“ „Vůbec nevypadají zbídačeně.“ To jsou jen některé z vět, které na adresu zoufalých lidí občas padají.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Neprojektujme si do lidí prchajících před válkou vlastní představy o utrpení

Jako bychom si nedokázali představit, že by lidé na útěku mohli ještě před pár týdny žít jako my: v civilizaci, ve stabilizovaném bydlení, vykonávající práci nebo koníčky, využívající standardních výdobytků dnešní doby. Ano, i uprchlíci jsou lidé z různých tříd a s různými zkušenostmi, to nás však neopravňuje promítat si do nich své předsudky a fantasmagorie a na jejich základě jim upírat pomoc, kterou potřebují.

Divit se, že příchozí do Česka nejsou dostatečně zablácení, je stejně naivní a nepochopitelné jako pronášet bohorovné řeči o nutnosti pomáhat v místě konfliktu, se kterým jsme byli opakovaně konfrontováni před lety.

Dnes snad všichni vidíme, jak absurdní takové výkřiky jsou. Vždyť kdo může vyčítat lidem, že utíkají před zničující válkou a z rozbombardovaných měst? Kdo se v takové situaci může divit třeba tomu, že v digitálním věku si lidé na cesty berou chytré telefony? A odkdy se telefony měří míra blahobytu, když jsou dnes všeobecně dostupné? I tyto dřívější pohledy na válku dnešní krize podstatným způsobem nabourává.

Nesledujeme homogenní masu

Další chimérou je míra vděku, kterou mají uprchlíci projevovat za naši pomoc. Sledujeme strašlivé scény, kdy stovkám tisíců lidí umírají příbuzní, kamarádi, kolegové nebo známí. Kdy ruská armáda útočí na bezbranné civilisty a ničí jejich domovy i tolik potřebnou infrastrukturu. Sledujeme rozpadající se rodiny, které netuší, zda se ještě někdy setkají.

Ti, kteří z Ukrajiny prchají, k nám přichází otřesení a oslabení. Avšak právě proto mají absolutní právo na artikulování vlastních požadavků. To, v jaké situaci se ocitli, z nich nedělá lidi bez vůle a možnosti se rozhodnout, nejsou pouze pasivními příjemci našeho dobrodiní – musí zůstat suverénními lidmi, kterých se je třeba více dotazovat na to, co potřebují a chtějí. Je to právě jejich zranitelnost, která by nás měla zavazovat k ohleduplnosti a empatii.

Nabízená pomoc, jakkoliv dobře míněná, nemusí vyhovovat každému. Navíc nesledujeme homogenní masu, ale lidi s různými potřebami i způsobem prožívání. Na někoho hrůzy války dopadají intenzivně, někdo jiný je zatím zvládá vytěsňovat.

Pokud uprchlíkům chceme skutečně nabídnout pomoc, nemůžeme si do nich promítat vlastní představy o jejím přijímání. Měli bychom je v prvé řadě respektovat a dát jim prostor. Vždyť jsou v situaci, kterou si většina z nás nedovede ani představit.

Autorka je komentátorka serveru A2larm

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme