Havlova éra:
rozčarování ze svobody

Po důstojníkově tváři přelétl zmatený výraz. Co měl také dělat, když jeho cvičícím příslušníkům hradní stráže věšely dospívající dívky z nedalekého gymnázia kolem krků věnce z květů? Nakonec, celý zrudlý, zavelel k ústupu do kasáren. Desetiletá éra prezidenta Václava Havla přinesla řadu neopakovatelných situací. Zatímco jedni dobu plnou možností využili k růstu společnosti, jiní hrabali jen pro sebe. Jaký vliv na společnost měl prezident Havel?

Praha 6. března 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Naší hlavní chybou byla pýcha,“ pronesl Václav Havel v Rudolfinu před předními politiky v čele se šéfem vlády Václavem Klausem, do té doby premiantem ekonomické transformace, který si ta kritická slova vzal velmi osobně.

Byl soumrak roku 1997, konec prvního Havlova prezidentského období a Česko se po pěti letech nadšení ze svobody a kapitalismu zmítalo v krizi. Havel, kterému lékaři zachránili v roce 1996 život, když mu odstranili kvůli nádoru část pravé plíce, se pokusil kritickým vystoupením pohnout těmi, kteří zemi vedli.

„Kolegové politici mu vyčítali ten projev, ale pro mě jako pro občana to byl nesmírně důležitý počin, že to vyslovil nahlas. Byl velmi schopný rozpoznávat to podstatné, co je potřeba sdělit národu. A to je přesně ta neformální úloha prezidenta, která je mnohem důležitější než některé formální záležitosti,“ říká Zuzana Roithová, tehdy ředitelka pražské vinohradské nemocnice, která se necelý měsíc po projevu stala ministryní zdravotnictví v úřednické vládě Josefa Tošovského.

„Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestaní zloději,“ podotkl mimo jiné Havel ve slavném rudolfinském projevu, který rozdělil politiky. Jedni jej kritizovali, jiní mu nadšeně tleskali.

Devadesátá léta se nesla v duchu opojení svobodou. Zdálo se, že vše je možné a prakticky vše je dovoleno. Společnost pak v poněkud bolestivém hledání vytyčovala hranice, co už je nezákonné. Mnohdy se zpožděním.

Byla to doba, kdy se v trafikách vedle žvýkaček prodávala pornografie, kdy si oficíři nebyli jistí, co mohou a co ne, a tak se raději drželi zpět, kdy podnikatelé nosili kufříky s penězi připoutanými k zápěstí, kdy studenti mohli bez obav z kritiky nosit jakékoli oblečení či účes, doba, kdy si každý mohl konečně říkat veřejně jakoukoli volovinu a všichni byli nadšení, že je to možné, doba, kdy se začalo experimentovat s drogami všeho druhu, časy, kdy vznikala politická satira, ať už to byli Gumáci na Nově nebo Česká soda v České televizi...

„Bylo to úžasné období plné energie, možností, nápadů. A také období, kdy lidé, kteří v sobě neměli nějakou morálku... A mně to říkal táta v prosinci 89: ‚Hele nejásej, tady budou žít ti samí lidé jako před dvěma měsíci, kdo byl šmejd, zůstane šmejdem, a bude to trvat dvě generace, než se z toho společnost dostane.‘ A přesně to se stalo,“ popisuje Šimon Pánek, spoluzakladatel humanitární organizace Člověk v tísni, který v listopadu 1989 patřil ke studentským vůdcům během sametové revoluce.  

„Regulace byla slabá, nemyslím jen zákony, ale i širší regulatorní rámec. Byl to tak trošku divoký východ. A na druhé straně to bylo období, kdy vznikaly vysoké školy, galerie, podnikaví lidé založili skvělé firmy, vznikly ‚nevládky‘, Václav Havel nás vrátil na mapu světa jako zajímavou zemi s nápady a určitou kuráží,“ podotýká Pánek.

Na startu, v roce 1993, měla Česká republika oproti ostatním postkomunistickým zemím velkou výhodu, měla v čele dva muže, kteří sklízeli obdiv a uznání doma i ve světě: prezidenta Havla a premiéra Klause.

Přirozeně si rozdělili úlohy, Havel kladl důraz na slušnost, občanskou společnost a zahraniční vztahy, Klaus se stal symbolem ekonomických změn a nadějí, že se Češi po pár letech budování kapitalismu budou mít jako lidé na Západě.  

„Havlovo prezidentství mělo silně morálně mravní rozměr, což samozřejmě způsobilo po poněkud sterilní problematické éře normalizace silný impulz pro společnost. Současně to ale mělo rozměr, který vidím jako problematický, že to vzbudilo očekávání, co všechno politika může a má splňovat,“ vysvětluje politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity a Národního institutu SYRI.

„Ta havlovská představa hodně počítala s tím, že mezi politikou a morálkou je v podstatě rovnítko, což se v realitě nedá podle mě naplnit,“ míní Kopeček.

Havel se rozhodl, že dostane Česko na Západ, a dělal pro to maximum. Setkával se s předními světovými monarchy a politiky, v Praze uvítal papeže Jana Pavla II., britskou královnu Alžbětu II., dalajlamu či amerického prezidenta Billa Clintona, kterého vzal do hrabalovské hospody U Zlatého tygra.

„Havlovo světové renomé působilo někdy až kýčovitě. Ale ve srovnání s jeho následníky v nejvyšší státní funkci České republiky je to jasné plus,“ hodnotí Jiří Suk, historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR, odborník na postkomunismus a transformaci.

Havel slavil v zahraničí úspěchy, zviditelnil zemi ve světě, přes odpor extremistických poslanců (komunistů a republikánů) se Česko v roce 1999 stalo členem NATO a velmi se přiblížilo členství v Evropské unii, kam vstoupilo rok po konci druhého Havlova prezidentského období.

V domácí politice ale Havel narážel. Byla mu bližší představa vlády osvícených odborníků než moc v rukou stranických sekretariátů. 

„Do politického systému České republiky vstoupil jako prezident, který už neuplatňoval takový vliv na každodenní politiku, a musel si najít svou sféru působnosti. S tou se pojil trvalý limit jeho působení. Praktické politice, nezřídka zkorumpované, čelil především deklarovanou morální distancí, jež se často ukázala jako neproduktivní, když šlo o moc,“ hodnotí historik Suk.

Havel se na společnost pokusil zapůsobit několika směry, pořádal páteční debaty s různými odborníky v lánské vile Amálie, čímž oživil masarykovskou tradici, a hojně podporoval nevládní organizace a občanskou společnost, v nichž viděl budoucnost země.

„Cítili jsme podporu v obecné rovině, že občanská společnost a aktivita občanů zespoda je důležitá a má smysl, ale i v konkrétní rovině, to bylo zejména téma lidských práv, kdy Václav Havel v řadě zemí, kde jsme snažili něco dělat, nás velmi aktivně podporoval,“ popisuje Pánek aktivity Člověka v tísni.

Havel totiž podle něj považoval za důležité, aby se Česko podílelo na humanitární pomoci a aby podporovalo lidi, kteří bojují za lidská práva. „Měl to postaveno nejen humanisticky, ale i ve smyslu naší zodpovědnosti, že se do EU nemáme vrátit jako někdo, kdo má jen nataženou ruku, ale také jako ten, kdo převezme alespoň malý kousek zodpovědnosti.“

Jenže události v Česku se nevyvíjely směrem, jaký si lidé v roce 1989 představovali. Kapitalismus a demokracii vytvářeli lidé, kteří byli odkojení socialistickým imperativem, že kdo nekrade, okrádá rodinu. Nabytá svoboda dávala větší prostor těm, kteří se neohlíželi na ostatní. Sny o tom, že Češi se budou mít brzy stejně dobře jako Němci, se rozplývaly.

Politická rozhodnutí rozežírala rozbujelá korupce, Česko dalo světu nelichotivý pojem  „tunelování“ jako popis vysátí majetku z velkých, většinou polostátních firem, ekonomické reformy se zastavily, vládní politici začali hovořit o „utahování opasků“. Na druhé straně ale státní banky dotovaly prodělečné podniky.

Souběžně rostla kriminalita, společnost dusily rasové zločiny, násilné střety mezi skinheady a anarchisty se neodehrávaly jen během prvního máje, ale dost často i v různých klubech a hospodách. Zločin prorůstal i do vyšších sfér, nejdál to asi dotáhl boss podsvětí František Mrázek, který měl za vlády Miloše Zemana otevřené dveře až na Úřad vlády, objevovaly se únosy podnikatelů, vydírání, výpalné, bezskrupulózní rvali majetky na kusy... Devadesátkový podnikatel se v pozdějších letech stal až poněkud neprávem synonymem šejdíře.

„Značná část nás, kteří jsme občanskou společnost začali budovat a chtěli jsme dělat něco pro veřejné dobro a měli jsme něco společného se sametovou revolucí, tak jsme měli iluzi, že s koncem komunismu je to podstatné vyřešeno a že se to samo bude jen zlepšovat. Že jak v politice, tak v byznysové sféře bude většina lidí rozhodovat dobře ve smyslu veřejného dobra. To byl největší intelektuální lapsus, který jsme udělali," vysvětluje Pánek.

Krize vyvrcholila v už zmíněném roce 1997, kdy se na vládnoucí ODS provalila korupce, která po hádkách politiků vedla k pádu vlády. Prezident Havel, posílen tím, že o rok dříve přemluvil Zemana, aby toleroval původně menšinovou pravicovou vládu (ovšem poté, co dva poslanci utekli od ČSSD, se stala spíše většinovou), vycítil šanci, jak ovlivnit domácí politiku a celou společnost.

Prosadil za asistence vlivného lidoveckého předsedy Josefa Luxe na úkor dvou hlavních stran ODS a ČSSD úřednickou vládu v čele s bankéřem Josefem Tošovským. „Že se rozpadla vláda, tak byla jistá naděje, že se změní poměry. Ale nestalo se, kvůli opoziční smlouvě,“ podotýká Roithová.

V atmosféře Havlova rozkolu se dvěma největšími stranami, které si navíc šly dosti nevybíravě vzájemně po krku, se konala druhá prezidentská volba. Havel byl v nedůstojné atmosféře zvolen o jediný hlas ve druhém kole a nevybíravá kritika republikánů vedla novou první dámu Dagmar Havlovou k hlasitému pískotu přímo v sále.

Po krátkém vzedmutí národní hrdosti způsobené vítězstvím českých hokejistů na olympijských hrách v Naganu přišly v červnu roku 1998 volby a Havel napřel síly, aby vznikla koalice ČSSD, lidovců a Unie svobody, což byli zejména politici, kteří vystoupili z ODS.

Jenže šéf Unie svobody Jan Ruml byl proti a spěchající Havel, který byl znovu těžce nemocný a zotavoval se po první operaci tlustého střeva, ho nedokázal přemluvit. A nepomohlo ani Luxovo naléhání. 

A tak se Miloš Zeman domluvil s Václavem Klausem, přestože oba před volbami takovou možnost důrazně odmítali, a ODS umožnila vznik menšinové Zemanovy vlády ČSSD, kterou tvořila řada starých mužů s komunistickou minulostí. Obě strany se posléze pokusily změnit volební systém a snažily se ovládnout veřejnoprávní Českou televizi, TV Nova pod vedením manipulativního ředitele Vladimíra Železného už hrála hlavně ODS do not.

V byznysu se začalo dařit těm, kteří se novým poměrům nejlépe přizpůsobili (stoupala hvězda holdingu Agrofert), dařilo se korupci a klientelismu.

Druhé prezidentské období Havel zasvětil boji proti opoziční smlouvě, kvůli podlomenému zdraví už méně vyjížděl do světa, řadu cest mu lékaři rozmlouvali. V roce 1999 ho zasáhla předčasná smrt Josefa Luxe, který onemocněl leukémií.

Prezident nadále dělal vše pro to, aby komunisté nezískali podíl na moci, zdůrazňoval potřebu slušnosti a mravnosti ve společnosti, které se mají odrazit v pravidlech a zákonech, mluvil o potřebě obrany lidských práv kdekoli na světě, ale část společnosti byla k jeho slovům už hluchá.

„Havel byl přesvědčen o tom, a já také, že správa státu prostřednictvím demokracie a parlamentních stran není zárukou, že všechno funguje dobře a že politika přináší spoustu pokušení, možností, že moc do jisté míry korumpuje a že je potřeba politickou vrstvu hlídat průběžně,“ poukazuje Pánek.

„Obdivoval jsem jeho uměleckou intuici, s níž dokázal vždy vyhmátnout to podstatné. A také proto, že když vydobyl ve světě sobě i své zemi takové uznání jako žádný jiný Čech, a doma se musel brodit hnojem urážek, nedal se zlomit,“ napsal k nedožitým Havlovým osmdesátinám jeho dlouholetý přítel, katolický kněz, filozof a sociolog Tomáš Halík pro Lidové noviny.

Posledním symbolickým gestem a vzkazem Havlovy prezidentské desetiletky bylo velké červené srdce nad Pražským hradem, které odkazovalo na Havlův známý slogan, že „pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí“.

Byl Havel úspěšný prezident? „Z dnešního pohledu, a tedy už vlastně historicky vzato, rozhodně ano. Česká republika se za jeho působení i díky jeho osobnostnímu vkladu jakožto umělce, disidenta a politického vězně stala svobodnou a demokratickou zemí,“ říká historik Suk.

„Poněkud sporné je Havlovo dědictví spojené s jeho pojetím prezidentství jako výrazné protiváhy k politickému stranictví považovanému za jednoznačně nevhodný systém. Přesvědčili jsme se, že v jiných podmínkách a u jiných osobností v nejvyšší funkci to může směřovat k autoritářství a ohrožení ústavnosti,“ uzavírá.

Havlův odkaz se pro stává aktuálnější v porovnání s jeho následovníky v prezidentském úřadu. „Nebyl vulgární, byl příkladný, nemuseli jsme se za něj stydět. Byl prototypem charakterního prezidenta, který uměl rozpoznat podstatné od nepodstatného,“ říká Roithová.

Martin Prachař

Související témata: Václav Havel, prezidentské dekády, Česko, vláda, politika, Václav Klaus, Šimon Pánek, ODS, Miloš Zeman, ČSSD, sametová revoluce, transformace, kuponová privatizace, prezident České republiky, Devadesátky, Telegram Feed