Azylové domy jsou v mrazech plné, vyhledává je i litoměřický bezdomovec Honza
Jmenuje se Honza. Žije v Litoměřicích, vlastní střechu nad hlavou ale nemá. Občas vyhledá azylový dům. Jako třeba teď, když tolik mrzne.
Věk by mu člověk hádal jen těžko, zachumlaný je v tmavém kabátu, na hlavě černou beranici, zpod které se mezi houštinou vousů na mě dívaly hnědé oči.
„Jdu ke Kauflandu, posbírat vajgly. Nebo sehnat od známých cigarety,“ říká Honza.
„Azylový dům pro mě znamená, že se tam mohu vykoupat, uvařit si, ale moc se tam s lidmi nebavím. Něco si tam necháte a hned vám to zmizí,“ vysvětluje Honza.
Když ale nejsou takové mrazy, raději přebývá jinde. Na zimu prý má vybavení: „Já mám tady dvě deky u sebe v batohu, tři další na boudě a ještě se přikrývám chlupatou bundou.“
Boudou myslí Honza starý drážní barák. Tam přespává někdy s kamarádem, který pak vyráží k jinému supermarketu. Každý má svůj rajón.
Do situace jako on se prý může dostat každý: „Ségra prodala barák, přišel jsem domů z práce, všechno vystěhovaný. Druhý den už jsem nešel do práce. Ještě jsem měl nějaký peníze, ale ten kolotoč začal.“
Kdysi byl zahradníkem, do práce ho teď nikdo nechce. Přiznává, že už ji ani moc neshání, být bezdomovcem ale nechce. Už i proto, co prožil:
„Není to dobrý, vidíte, chodím jak kachna, každá noha je jiná, protože jsem omrzl. Byl jsem půl roku tady v nemocnici,“ posteskne si Honza. Přehodí přes rameno batoh a pokyne rukou na rozloučenou.
