Český klub olympioniků jižní Moravy se snaží pomáhat bývalým reprezentantům
V jeden moment se chystáte na olympijský závod či zápas a celá země napjatě sleduje, zda uspějete. Vrátíte-li se navíc s medailí, ovace a oslavy neberou konce. Tak jako ale sedá prach na cenný kov a diplomy, tak i vy upadáte v zapomnění a ke stáří už navíc mnohdy musíte vyjít s minimálním důchodem. A právě bývalým olympionikům, kteří se ocitnou ve finanční tísni, se nyní snaží pomoct Český klub olympioniků jižní Moravy a jeho nadační fond.
„Všichni jsme sportovali, neměli jsme žádný cíl. Hrát někde ligu nebo něco. Ono to bylo úplně jedno, poněvadž i v lize jsme si všichni všechno platili sami. Počínaje keckami,“ přibližuje někdejší kapitán národního basketbalového mužstva Ivan Mrázek okolnosti své sportovní kariéry v poválečném Československu.
„A když jsme někam jeli, tak v sobotu a v neděli byla penze, a to samozřejmě nestačilo. Tak jsme si to dopláceli ze svého. Takže můžu říct, celoživotně jsem na basketbal jen a jen doplácel a jediná výjimka byly dva roky, kdy jsem hrál v Itálii, kde jsem za to byl placen,“ doplňuje Mrázek.
Jak se žije generaci sportovců, která zažila dobu, kdy vrcholový sport nebyl zlatý důl? Zjišťovala to redaktorka Zuzana Plíšková
Možnost živit se basketbalem tak jako dnes jednoduše neexistovala, podobně představa finanční odměny za úspěch na mistrovství Evropy nebo na olympiádě byla úsměvná. Jedinou výhodou tehdy bylo to, že se sportovci mohli dostat do zahraničí.
„Dvakrát jsme hráli v Tel Avivu proti Makabi Tel Aviv. Za normálních okolností bylo naprosto nemyslitelné, aby někdo dostal povolení jet do Izraele,“ doplňuje mistr Evropy z roku 1946 jednu z největších motivací, kterou v té době jako člen národního týmu měl.
Olympionik se živil jako učitel
To, co ho živilo, bylo po celý život učitelství. Nejprve na střední a pak i vysoké škole. O tom, jestli by se o úspěšné reprezentanty, kteří s ohledem na sportovní činnost neměli možnost soustředit se na kariérní postup v zaměstnání, neměl stát postarat až takříkajíc doslouží, tehdy vůbec neuvažoval.
„Naše generace o tomto vůbec neuvažovala, protože to nebylo zvykem. Věděli jsme, že ve všech ‚lido-demo‘ jsou bývalí sportovci dál státem podporováni, ale u nás nic takového nebylo a více či méně vrcholoví sportovci nějak upadali v zapomnění. A když i někdy něco potřebovali, tak bylo velmi těžké najít někoho, kdo by vám by ochotný pomoct,“ vysvětluje Mrázek.
A nebylo mu to nikdy líto? „Myslím, že ne. Tím, že jsem stále ještě učil, víte, tak nad tím člověk moc nepřemýšlel. Horší to bylo u kluků, co hráli třeba fotbal i hokej. Ti když skončili, tak na tom jejich rodiny byly velmi špatně psychicky, protože se najednou z uznávaných rodin přes noc stal nikdo,“ říká bývalý reprezentant.
Důchod 7 tisíc
Někdejší sportovní gymnastka a zlatá olympionička z roku 1948 Věra Růžičková doplňuje, že většina sportovců bere život tak, jak jde.
„Zhruba před čtyřmi lety, když se uvažovalo o tom, že by olympionici mohli dostat nějaký příspěvek k důchodu, se dělal celostátní průzkum výše penzí starších olympioniků. A průměrný důchod nás vyšel na deset tisíc korun. Určitě by bylo potřeba se o lidi, kteří něco dokázali, lépe postarat,“ míní Růžičková.
A dodává, že těm opravdu nejlepším přispívá k nevelkým důchodům alespoň Český olympijský výbor: „V současné době přispívá olympijský výbor na medailisty olympijských her dvakrát ročně. Ovšem je to spíš taková nárazová pomoc, která je samozřejmě pro nás velice dobrá, ale není to zajištění, které by odpovídalo tomu, co jsme dokázali. A hlavně není to pro další olympioniky, kterým se nepodařilo získat medaile.“
Někteří z bývalých olympioniků dnes pobírají důchod okolo sedmi tisíc korun. Těch, kteří musí vyžít s minimální částkou, je na jihu Moravy zhruba třicítka. Ocitnou-li se ve finanční tísni, snaží se jim pomoci Český klub olympioniků jižní Moravy a jeho nadační fond, říká předsedkyně organizace Šárka Kašpárková.
Byty pro olympioniky
„Mezi námi žije hodně sportovců, kteří závodili v době Československa, dosahovali velkých úspěchů. Ale bohužel doba je taková, že se plácají po ramenou ti, kteří jsou zrovna teď aktuální. Navíc si myslím, že olympionici, kteří závodili v době Československa, že to je nejen generace úspěšných sportovců, ale třeba i mých rodičů, kteří na to dnes doplácejí třeba výší důchodů, a my se formou pomoci nadace olympionikům, kteří nemají nazbyt, snažíme trochu přilepšit,“ vysvětluje Kašpárková.
Klub olympioniků proto chce zároveň pro ty nejpotřebnější nyní získat několik menších bytů po přestavbě bývalého hotelu v Pohořelicích. Pokud by se v něm počítalo i s určitou formou pečovatelské služby, uvažoval by o něm i Ivan Mrázek. Jeho paní se už jen velmi těžce pohybuje a neví, jak dlouho bude na péči o ní a domácnost stačit.
„Třeba já jsem o sebe ještě schopen se jakž takž postarat, s manželkou už je to horší. Nevím, co bude zítra, pozítří, za měsíc, proto jsem rád, že tady nějaká taková akce vznikla, a doufám, že bude dotažena až do zdárného konce,“ věří dvojnásobný olympionik, který za necelé tři roky oslaví už devadesát let.
