Čtyři měsíce po povodni stále opravují dům. Peníze od pojišťovny nestačí
Doležalovi žijí v Libiši na Mělnicku v domě, který jejich rodina vlastní od roku 1840. V červnu i je zasáhla povodeň a doteď dům, kterým se prohnala velká voda, neopravili. Alespoň částečně jim pomohly peníze ze sbírky Českého rozhlasu nazvané Pomáhejte s námi. Ta je stále otevřená.
„Rekonstruujeme přízemí domu. Zkomplikovala nám to pojišťovna, neustále bojujeme s papírováním. Opomněli šestnáct položek, které měli proplatit. Lidi vám dělají, ale vy nemáte zedníkům z čeho zaplatit,“ popisuje Marta Doležalová.
V domě žije nejen se svým manželem a dvěma malými dětmi, ale také se svými rodiči a synovcem. Dohromady je tu tedy sedm lidí, kteří stále obývají jen první patro rodinného domu.
Ačkoli dům mají pojištěný na osm milionů korun, od pojišťovny dostali zálohu 69 tisíc korun. Tu hned využili na sanační materiál. A pak dostali dalších 79 tisíc korun.
„Tam nám řekli, že už je konec. Takže jsme zažádali o revizi a při srovnávání dokumentace jsme zjistili, že šestnáct položek pojišťovna vůbec neproplatila. Stát se to samozřejmě může, ale máte zimu na krku a nemáte kde topit a kde žít,“ říká Marta Doležalová.
Jan Marek, mluvčí České pojišťovny, u které jsou Doležalovi pojištění, potvrzuje, že klienti mohou požádat o revizi pojistné události.
„U škod většího rozsahu likvidace pojistných událostí probíhá v čase tak, jak postupují opravy. Je potřeba zjistit situaci po tom, co opadne voda. O tom, že je pojistná událost uzavřena, je klient jasně informován. A Česká pojišťovna v případě kalamitního režimu, ve kterém fungovala právě kvůli záplavám, vyplácela zálohy na pojistná plnění,“ vysvětluje.
Opravy u Doležalů ale stále pokračují. Do zimy chtějí připravit alespoň dva pokoje v přízemí.
„Mám těžce nemocného tatínka. Obtížně se mu dýchá, nevyleze do schodů, takže jsme ho tu vlastně uzavřeli jak ve vězení,“ podotýká Marta Doležalová.
Zažili i povodeň v roce 2002
Dům jejich rodiny leží v nejnižším bodě staré Libiše, takže je zasáhla i povodeň v roce 2002. Tehdy voda sahala až do prvního patra. Ale i když bylo vody víc, s tou letošní povodní se podle nich vůbec nedá srovnávat.
„V roce 2002 byli k sobě lidé lidštější, víc šli k sobě, snažili se vás pochopit. Letos je to studenější. Berou vás tak, že už jste to jednou absolvovali, takže víte, co máte dělat, nepotřebujete takovou pomoc,“ konstatuje Marta Doležová.
Povodeň před 11 lety je ale také vyškolila. Nikde v domě už třeba nenechali koberce, měli jen jednu plovoucí podlahu, jinak je všude dlažba. Rodina v domě žije od poloviny 19. století.
Na dům se jen těžko najde kupec
„Rodiče to vždycky říkali a zažil jsem to i sám, že voda přišla třeba třikrát do roka. Největší byla v roce 1941. Od té doby chodí každý rok. Ale dneska si naregulují vodu, jak chtějí, pustí nám sem třeba osm metrů, to je likvidace lidí,“ rozhořčuje se otec Marty Doležalové František Štrupl.
V názoru na to, jestli v domě zůstat nebo ne, se dvě generace neshodnou. Štruplovi říkají jasné ano. „Založili jsme tu rodinu, patříme sem. Starý strom se špatně přesazuje,“ říkají.
Jejich dcera má opačný názor. „Já jsem tady zažila spoustu krásných věcí, ale kvůli svým dětem, aby neprožívaly znovu ty hrůzy… Kdybych měla peníze, odstěhovala bych se a už se sem nevrátila. Učím se to mít tady znovu ráda,“ dodává Marta Doležalová. Podle ní by se ale kupec domu v záplavové oblasti nenašel.
