Dětští násilníci po dosažení plnoletosti opouštějí výchovné ústavy s čistým trestním rejstříkem
Děti, které se dopustily vraždy, znásilnění nebo loupeže opouští výchovný ústav v Děčíně v osmnácti letech s čistým trestním rejstříkem. Zatímco v ústavu pro ně platí přísná pravidla, po návštěvách rodin často utíkají nebo se vrací do ústavu pod vlivem drog.
Nahlížíme do učebny v oddělení dětí s extrémními poruchami chování ve výchovném ústavu v Boleticích, kterému nikdo neřekne jinak než "zámeček". Šest chlapců různého věku tu má hodinu fyziky. Jsou mezi nimi vrazi, násilníci nebo ti, kteří se dopustili loupežného přepadení.
Útěk odtud je podle ředitele ústavu Pavla Bártíka téměř vyloučený a chlapci se o něj pokoušejí málokdy. Dobře vědí, že ven vede mnohem pohodlnější cesta.
„Podle právních předpisů a výkladu veřejného ochránce práv mají děti právo na pobyt u svých rodin, pokud jsou splněny dvě podmínky – písemná žádost zákonných zástupců a písemný souhlas od orgánu sociálně právní ochrany dětí,“ vysvětluje Bártík.
Děti se pak obvykle prostě z návštěvy nevrátí nebo se čím dál častěji vracejí pod vlivem drog. Na útěku také často kradou a možnosti jejich potrestání jsou takřka nulové.
Řešením by mohl být dohled sociálních pracovníků po celou dobu návštěvy nebo GPS náramek, který by nejen pomohl dítě na útěku najít, ale i objasnit, kde třeba přišlo k drogám.
Proti je ale veřejný ochránce lidských práv Pavel Varvařovský: „Myslím si, že jenom proto, že občas někdo uteče, tak mu dát s prominutím obojek, pro to bych nebyl. Myslím si, že děti by to nesly jako cejch.“
Jde tedy o konflikt mezi právem dítěte a právy jeho obětí. Podle terapeutky Jany Merhautové, která v zámečku několik let pracovala, by na místě těchto dětí měli sedět jejich rodiče:
„Představte si od malička to dítě, když slyší, jak máma každou noc vříská strachy. Jak často v rodině i teče krev. To znamená, že dítě v té hrůze úplně emočně zamrzne a odmítne cokoli cítit. To dítě je pak starší a starší, je mu deset, jedenáct nebo dvanáct a chce cítit. A tak jde do těch hran, protože cítí, až když je bolest, až když je něco krutého.“
Protože tyto děti až na výjimky měly podle Bártíka doma velmi špatné podmínky, společnost jim dává druhou šanci: „Tím, že se stanou zletilé, odchází a mají čistý trestní rejstřík.“
Toto opatření dává veškerou odpovědnost do rukou osmnáctiletého člověka s psychickými potížemi, který může začít pracovat a vést normální život. Dětský vrah nebo sexuální delikvent ale může také vystudovat a stát se učitelem na základní škole. Čistý rejstřík a mlčení, kterým jsou pracovníci ústavu vázáni, mu to umožní.
