Do Ústěka se sjeli nevidomí na týdenní cyklistické soustředění
Týden stráví nevidomí lidé v sedlech tandemových kol na cestách v okolí Ústěku na Litoměřicku. Přijeli oslavit 250 let od narození tamního rodáka Aloise Klara, který v Čechách založil školy pro lidi s poškozeným zrakem.
Jen stěží si lze představit, jaký je pro slepého člověka rozdíl mezi rotopedem v tělocvičně a tandemovým kolem na silnici, pokud si to člověk nevyzkouší se zavázanýma očima na vlastní kůži. Cyklistika je pro nevidomého adrenalinovým sportem se vším všudy.
Jízda vyžaduje vysoký stupeň synchronizace. „Hanka je na to dobrá. Vyvažuje to kolo tak jak má, prostě jezdí přirozeně,“ chválí pilot Karel svou stálou cyklopartnerku.
Jak se jezdí na kole poslepu si vyzkoušela redaktorka Českého rozhlasu Iva Zítková.
Všichni se shodují, že být slepý je částečně výhoda, protože člověk pak nemá při jízdě na tandemovém kole potřebu nepřiměřeně reagovat na to, co vidí. Spoléhá prostě na oči svého vodiče – pilota, na kterém leží velká zodpovědnost.
Karel vypráví, že zažil i případy, kde se po menší nehodě nevidomý už k cyklistice nechtěl vrátit. Sport je podle hlavního organizátora soustředění Jiřího Reichela pro zrakově postižené velice důležitý. Přináší jim do života stále nové situace, se kterými si musí poradit.
„Považuju za velmi důležité, daleko víc než to platí pro zdravou veřejnost, aby se sportu věnovali, protože tím sportem můžou rozvíjet potřebné pohybové návyky, které využijí v praktickém životě,“ vysvětluje Reichel.
Kromě polykání desítek kilometrů mají nevidomí v rámci soustředění i velice zajímavý kulturní program. Navštívili třeba muzeum křišťálových dlaní v Terezínské pevnosti. Právě taková výstava může nevidomé zaujmout.
„Hlavně se mi líbilo, že to bylo hmatový, že na těch rukách se daly poznat mozoly, různé hrboly na těch prstech. Jako většinou ty zámky a památky, může to být hezké, ale je to prostě nedostupné,“ říká Veronika, kterou doprovází slepecký pes.
Na cestách budou nevidomí až do konce týdne. Oslavit se chystají narození Aloise Klara v jeho rodném Úštěku.
Po 250 letech se ukazuje, že skutečně nepřekonatelných překážek pro nevidomé mnoho není. „Spousta věcí se dá dělat. Jen to chce třeba jiným způsobem,“ uzavírá Veronika.
