Hospic v Čerčanech, který na poslední cestu doprovodil už 1400 lidí, se otevřel veřejnosti
Hospic Dobrého Pastýře v Čerčanech dnes otevřel své dveře všem zájemcům, kteří chtějí vidět, jak je možné důstojně doprovodit své blízké na konci jejich života. Těch hospicem prošlo už 1400. Zařízení poskytuje mimo jiné také mobilní služby, když se rodina chce se svým příbuzným rozloučit doma.
Prohlídku začínám v místě, kam chodí klienti vyrábět různé dekorační předměty. Tím si mimo jiné zvedají náladu.
„Máme tady paní, která vždycky jednou za 14 dní dobrovolně jezdí hrát na harmoniku – Vlasta Kyselová. A hraje senzačně, to je prostě paráda. Myslím, že i když jsme invalidní, tak bychom tady tu hospodu dokázali rozbourat,“ směje se jedna z klientek.
Manželský pár, který jsem zastihla ve výtvarné dílně Hospice, na toto zařízení nedá dopustit. Našel tady prý to, co postrádal v běžných zdravotnických zařízeních.
„Dámy jsou tady hrozně hodné, takže přece jenom den líp uteče. Je si s kým povídat.“ – „Děvčata to tady mají dobře zmáknuté, prostředí je moc hezké a hlavně jsou tady hodní a laskaví lidé, což v našich nemocnicích nebývá.“ – „To je nebe a dudy.“
Popovídat si, pohladit a být oporou, o to se snaží v čerčanském hospici. Cílem je zajistit důstojné doprovázení vážně nemocných na konci jejich života. Proto se jim snaží odpovědět na otázky a také plnit různá přání.
Některá jsou podle ředitele domova Jiřího Krejčího trochu zvláštní. „Před pár lety jsme doprovázeli velmi zajímavého pána, Josku Vencla. Jeho požadavek byl, že se chtěl potkat se zástupci všech hlavních církví. Potkal se se zástupci křesťanských církví, byla tady buddhistická mniška, židovský rabín. Bohužel už jsme nestihli muslimského imáma,“ vypráví ředitel.
Domáčtější prostředí
Zajímavý je i samotný objekt hospice. „Tato budova je inspirována anglickou architekturou z toho důvodu, že hospicová myšlenka se zrodila právě tam. Od klasické nemocniční péče se hospic liší i tím, že se snažíme, aby se tu lidé cítili dobře. Na lidi tu myslím dýchá takové domáčtější prostředí,“ vysvětluje Lenka Štollová.
Lidé si sem mohou vzít svůj oblíbený nábytek, dát na zdi obrázky, vzít si i zvířecího miláčka. Rádi pak využívají krásnou zahradu a také kapli.
„Bohoslužby bývají každou středu a sobotu. Jsou určeny jak pacientům, příbuzným, tak i komukoli zvenku, kdo chce přijít,“ zve Lenka Štollová.
O tom, že odchod na druhý břeh v Čerčanech zažívají běžně, jsme se přesvědčili i při našem natáčení. Odešel jeden z klientů a jeho manželce se hned dostalo potřebného objetí a také pomoci psycholožky Jany Ambrožové.
„Vždycky je dobře, když má pozůstalý s kým tu tíhu nést. Když ze sebe dokáže ty pocity ventilovat a dostávat ven. A je celkem jedno, jestli bude plakat nebo jestli bude chodit běhat. Je taky dobře, když se ti lidé mohou držet svého obvyklého režimu. To znamená, že ráno vstanou z postele, vyčistí si zuby, nasnídají se a pokoušejí se žít,“ říká psycholožka.
Za pět let doprovodili v Čerčanech přes 1400 lidí. Pomoc při loučením s blízkými nabízejí i rodinám, které si nechávají těžce nemocné doma.
