Italský poutník Gianluca Ratta dorazil do Olomouce

Ital Gianluca Ratta chodí už 11 let pěšky křížem krážem po Evropě. Teď přišel i do Olomouce, odkud se ještě dnes vydá společně se svou fenkou Shirou směrem k Praze. Na olomoucké radnici si vyzvedl, stejně jako jinde, potvrzení, že město navštívil. Dokument potřebuje, protože se snaží o zápis do Guinnesovy knihy rekordů.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Olomouc - poutník

Olomouc - poutník | Foto: Jiří Mastík

Usměvavý Gianluca Ratta každého vítán veselým „ahój“. Chodí pěšky, protože chce poznat svět. To přání měl už jako malé dítě.

„Když mi bylo sedm let, můj otec zemřel, upil se. Tehdy jsem poprvé otevřel atlas abych si prohlédl mapu světa. I ve škole jsem měl nejraději zeměpis. Když mi bylo 28 zanechal jsem všeho a rozhodl se splnit si svůj sen. Znovu jsem otevřel atlas a změnil svůj život,“ říká dobrodruh.

Nerozlučnou společnicí je italskému poutníkovi jeho fenka Shira.

Přehrát

00:00 / 00:00

Příspěvek Radky Kvasničkové o italském dobrodruhovi Gianlucovi Rattovi v Odpoledním Radiožurnálu.mp3

„Našel jsem ji na Sicílii jako štěně a zeptal se jí, jestli chce chodit se mnou a ona souhlasně zaštěkala. Od té doby jsme spolu, ušli jsme 43 tisíc kilometrů a já zničil za tu dobu na 30 párů bot. Prošli jsem třikrát Itálii, Švýcarsko, Rakousko, Německo, Francii, Lichtenštejnsko, Maďarsko, Slovensko a nyní jsme tady,“ popisuje Gianluca Ratta.

Čtyřicetiletý Ital chodí v zimě v létě jen v kraťasech a triku s krátkým rukávem.

„Pamatuji se, že na Slovensku v Tatrách mi říkali: ‚Panebože, tobě musí být zima!‘ Ne zima mi není, tedy alespoň ne z počasí. Počasí mě nikdy nezlomí. Chlad ale někdy cítím z lidí. Pro mě je totiž nejdůležitější právě to, co si přečtu v jejich očích a co mi řeknou jejich srdce. To je ten jazyk, kterým komunikuji a v tom mi pomáhá právě Shira. Cítí totiž velice rychle, jací jsou lidé kolem mě. psi na to mají velmi dobrý instinkt,“ vysvětluje Ital.

Vše, co Gianluca Ratta má, se vejde do jednoho batohu.

„Kdysi jsem chtěl všechno, ale postupně jsem zjistil, že všechno důležité je uvnitř mě, že nepotřebuju věci. Když jsem se poprvé vydal na cestu, šel jsem s vozíkem. Nyní mám jen batoh, boty, nebo hůlky. Důležitý jsem totiž já a Shira a ne věci. Mám jedny šaty na chození a jedny na odpočinek. To stačí.“

Bez putování nedokáže žít

Ke svým rodičům a sestře se do rodného Turína vrací jen na Vánoce. Bez putování už totiž nedokáže být.

„Když chodím, cítím, že skutečně žiju. Pokud zůstaneme se Shirou na místě třeba měsíc, cítím se, jako bych umíral,“ říká poutník.

A tak ani nepřekvapí, že plány do budoucna Gianluca Ratta nemá. Ví jen, že teď chce dál putovat.

Radka Kvasničková, Eva Presová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme