Kamenictví na Jesenicku uvadá, firmy se potýkají s úbytkem zakázek
Kdysi velmi žádaná slezská žula či supíkovický mramor už nejdou tolik na odbyt jako dřív. Kamenictví je v důsledku krize ve stavebnictví v útlumu a úbytek zakázek pocítili i podnikatelé z Jesenicka. V tomto regionu Olomouckého kraje má kamenictví dlouholetou tradici a stále živí několik set lidí.
Supíkovický mramor či slezská žula jsou ve světě stavebnictví pojmy – zdobí chrámy či budovy v řadě zemí světa. Prodat materiál dnes však vyžaduje velké úsilí.
„My jsme dodavateli stavebních firem a ten útlum jenom za poslední roky je markantní. Byla to zhruba za ty poslední tři roky třetina tržeb,“ popisuje jednatel jedné kamenické firmy ze Supíkovic Jiří Pelc.
S cenou dolů zatím firma jít nemusela. Hledá však jiné cesty, jak výrobu co nejvíce zefektivnit. Snaží se třeba přijít levněji k surovině. I když je 300 metrů od firmy lom, jeden čas vozil Jiří Pelc mramor i z Polska.
„Stejný kámen je necelý kilometr za hranicemi v Polsku, takže jsem nakupoval dva a půl roku v Polsku a je to de facto identická surovina,“ říká Pelc, podle nějž je potřeba hledat cesty k efektivitě i zakázky.
„Konkrétně my přes 90 procent produktů směřujeme do Prahy,“ dodává Pelc.
Kdysi byla práce s kamenem obrovská dřina. Dnes jeho těžbu i zpracování ulehčují stroje. Třeba dlažební kostky se řežou na kotoučové pile. „Po tom jezdí v Jeseníku na náměstí,“ říká ke kostkám předák kamenické firmy Josef Kotesa.
Stroje jsou také čím dál modernější a chytřejší. „Tam musíte u toho stát a pouštět dopředu-dozadu. Toto jede automaticky, že to nastavíte a jdete k druhému. Jeden člověk může ovládat čtyři pily,“ srovnává Kotesa dřívější ruční ovládání s dnešními automaticky pracujícími stroji.
Skončily i školy
Pelc vysvětluje, že většina suroviny – třeba na žulových lomech – se zpravidla zpracovává hned na místě.
„Na lomech se štípou kostky, takzvané krajníky neboli obruby, takže hodně materiálu se zpracovává přímo na lomech a část těch bloků jde na zpracování na pily a je to potom určené k dalšímu opracování,“ přibližuje Pelc.
Ve 30. letech minulého století pracovalo v kamenictví přes šest tisíc lidí. Dnes tento obor živí v regionu už jen necelé tři stovky.
„Je tady pořád ještě dost malých kameníků, kteří třeba tady si nechají nařezat polotovary na pomníky, protože nemají ani kapacitu, aby měli desítky různých materiálů, které se na pomníky používají, protože každý chce jinou barvu a jiné provedení. Takže nechají si tady nařezat formáty a doma už si leští hrany a tak dále, případně sekají písmo a skládají pomníky,“ doplňuje Pelc.
Sláva jesenického kamene pomalu upadá. Po válce zanikla i věhlasná kamenická škola v Supíkovicích, později i v Žulové. Zůstal jen odkaz v podobě mnoha kamenických výtvorů a soch jejich žáků.
