Lukavice na Rychnovsku si připomíná smutné výročí násilné kolektivizace vesnice
Smutné výročí si dnes připomíná Rychnovsko. V únoru 1956 vystěhovali komunisté z Lukavice sedm rodin místních sedláků. Vše nezákonně a ve jménu kolektivizace vesnice. Tragické události v Lukavici dnes připomíná pamětní deska.
Zřejmě nikde v celé zemi nemuselo v době zakládání zemědělských družstev opustit svoji rodnou vesnici více rodin než v Lukavici.
„Moji rodiče tu měli statek, asi 25 hektarů. Byli prohlášeni za kulaky v té době,“ vzpomíná Marie Kyselová, která byla v únoru 1956 dvacetiletá dívka.
Lukavice na Rychnovsku si připomíná smutné výročí násilné kolektivizace vesnice. Redaktor Jiří Fremuth mluvil s pamětníky.
„Byly mrazy přes 20 stupňů a v této situaci nás stěhovali. Přijel náklaďák, co se na něj vešlo, se naložilo. Někteří sousedé nám pomáhali, ti, co se nebáli,“ vypráví.
V roce 1948 rozhodla komunistická vláda o zakládání jednotných zemědělských družstev. Propaganda se zaměřila na bohatší sedláky, které označila za třídní nepřítele a do češtiny proniklo z ruštiny nové slovo - kulak.
„Nejdříve jim zakázali najímat pracovní síly, pak mladé kluky povolali na vojnu, k PTP, do dolů. Tak na gruntě zůstali jen rodiče, starší lidi. A ti měli povinné dodávky, které byly obrovské. A i přesto, že je někteří plnili, stále jim znepříjemňovali činnost a tím je kriminalizovali, aby mohli potom založit družstvo,“ popisuje těžkou dobu lukavický badatel Karel Kunc.
Jedním z těch, kteří vyrůstali jako děti kulaků, byl Jiří Hejčl. Z domova musel na Ostravsko na rok do dolů a pak rovnou narukoval k černým baronům.
„No a přišel jsem 23. prosince z vojny v roce 1955 a v únoru nás stěhovali. Byly velké mrazy, přijeli jeden den auta a pak se to muselo celé.“ Ani po víc než půl století se Jiří Hejčl při vyprávění o rodinné tragedii neubrání dojetí. Jeho otec Augustin události z 21. února 1956 zapsal do deníku.
„Ten den mi nikdy nevymizí z paměti. Přišli k nám všichni sousedé, aby nám pomohli se stěhováním. Oni k nám totiž s vlekem a autem nevyjeli a muselo se to převážet na saních. Když to bylo hotové, tak nás bratr Eman všechny ještě na dvoře vyfotografoval. A pak nám nastala nejbolestnější chvíle loučení a odchodu, na což do smrti nezapomenu," cituje z deníku Augustina Hejčla jeho vnuk Zdeněk Zidka.
Podobný osud postihl v celé zemi v první polovině padesátých let tři až čtyři tisíce rodin.
