Lžičkami v culíku či za páskem chtějí upozornit studenti v Olomouci na problém hladu
Leží vám v žaludku, co jiní mají nebo (ne)mají na lžíci? To zajímá olomoucké studenty Vyšší odborné školy sociální Caritas. A právě proto si dnes spolu s pedagogy a dalšími příznivci připevnili na tělo lžíci. Touto akcí se připojují ke Světovému dni výživy, a chtějí tak upozornit na hlad.
Pan Zdenek prodává v Olomouci Nový prostor. Sám hladem nikdy netrpěl, zná ale lidi, kteří hlad mají:
„Hodně lidí hlad má. Proto pak navštěvují kontejnery, kde najdou potraviny, které jiní vyhazují. Chleba, rohlíky, nějaké konzervy. Lidi vyhazují jídla hodně, zůstává hodně zbytků.“
O tom, proč si dnes lidé v Olomouci věší lžíce na tělo, natáčela redaktorka Radka Kvasničková
Pan Zdenek dnes možná v Olomouci potká lidi se lžícemi. Studenty Vyšší odborné školy sociální Caritas, kterým není lhostejné, že někde se jídlo vyhazuje a jinde se umírá na podvýživu. Budoucí humanitární a sociální pracovníci se totiž s lidmi, kteří trpí hladem, už setkali. Třeba na svých praxích:
„Naši studenti jezdí do zemí, jako je Uganda, Indie, Haiti, kde lidé hladem rozhodně trpí. Ale dovolím si tvrdit, že se s tím setkávají i studenti, kteří působí v České republice a pracují například s lidmi bez domova,“ říká Magdaléna Vaculčiaková z oddělení komunikace školy.
Sama má hezkou dřevěnou lžíci zastrčenou za páskem u sukně. Akcí škola žije. A asi dnes nezbudou žádné volné lžíce na zamíchání čaje nebo kávy:
„Potkala jsem ráno pana ředitele a ten mi říkal, že měl připravenou speciální lžičku, ale zapomněl ji doma, tak že musí použít erární. Tak se asi dojdu podívat do šuplíku se lžičkami, kolik jich tam je. Jestli si je kolegové rozebrali,“ dodává se smíchem Magdaléna Vaculčiaková.
Studentka Eva Michálková byla u toho, když nápad vznikal, a akci pomohla zorganizovat. Ohlasem je překvapená:
„Co jsem sledovala například na facebooku, tak se přihlásilo hodně lidí. A spousta lidí, třeba i známých z Olomouce, psalo, že je to výborný nápad.“
Eva Michálková má kávovou lžičku elegantně zastrčenou v culíku. O tom, že jídlo není samozřejmostí pro každého, se přesvědčila na své praxi v Makedonii, kde pracovala v romské čtvrti. To jí změnilo život:
„Začala jsem se víc zajímat o svět kolem sebe a o to, co děláme tady v Česku a jak to může ovlivnit i lidi kolem,“ říká Eva a doplňuje, že sama se snaží zbylé jídlo nevyhazovat a samozřejmostí je pro ni třeba i třídění odpadků:
„Snažím se zamyslet sama nad sebou a nad často i jednoduchými kroky, jak můžu změnit svět kolem sebe,“ dodává studentka, podle níž se okolní svět má měnit tak, že každý začne sám u sebe.
