Manželství mu zachránilo život. I takové příběhy se objevují více než týden po výbuchu
Lidé ve Frenštátu se dosud nevzpamatovali z tragédie, kterou způsobila exploze paneláku. Chtějí, aby stát zabránil podobným hrůzám, jakou zažili. Požadují, aby policisté mohli proti podivínům, jako byl strůjce výbuchu účinněji zasahovat. Při explozi zemřelo šest lidí, dalších jedenáct se zranilo.
„Já nemůžu ještě vůbec spát; A já taky, vždyť tě vidím, že též svítíš jako já. My vidíme jeden druhému do oken,“ říkají dvě ženy, které bydlí vedle zdemolovaného paneláku ve Frenštátu pod Radhoštěm.
Obě moc dobře znaly i oběti exploze. „Ten křik, to budete slyšet už pořád. Ten pocit už ve vás zůstane,“ přiznávají.
„Já jsem nebyla schopná přijít asi týden k tomu paneláku tak blízko,“ svěřuje se před troskami paneláku asi čtyřicetiletá světlovlasá žena. V troskách paneláku žila její kamarádka.
„Je to absolutní zoufalství. Protože lidi, o kterých se ví, jací jsou, na které si člověk třeba stěžuje a jde někam prosit o pomoc, tak jediné, co vám policajti pak řeknou je, že dokud se vás někdo nepokusí zabít, nelze s tím nic dělat. A oni za to v podstatě nemůžou, když zákony chrání jen zlé lidi, tak žádnou jinou možnost jim nedávají,“ míní.
Nechce zveřejnit své jméno, v minulosti totiž zažila domácí násilí. V době, kdy ještě české zákony neumožňovaly policistům proti tyranům tak účinně zasahovat. Přála by si prý, aby stát uměl chránit lidi i před takovými podivíny, jakým byl strůjce výbuchu.
„Myslím si, že v řadě případů těchto násilnických lidí to může dopadnout hodně podobně, pokud s tím tento stát rychle něco neudělá. Tito lidé když vědí, že na ně není žádný metr, tak je nic nezastaví,“ upozorňuje.
A myslí prý i na manželku pravděpodobného pachatele. „Je mi líto jeho paní, protože s ním musela zažívat hrozné věci, a myslím si, že jí také nikdo nepomohl.“
Trosky zastřeným pohledem sleduje i pan Lubomír. „Mě probudila tehdy strašná rána. Šel jsem se podívat do obývacího pokoje, protože jsem myslel, že spadla stěna. Pak jsem vyšel ven a tady už byla nepopsatelná hrůza,“ popisuje chlap jako hora.
Teď začíná věřit na osud. Než se oženil, bydlel totiž právě ve vchodu, který zničila mohutná exploze. „Když jsem se oženil, přestěhoval jsem se k manželce o dva vchody dál. Takže manželka mě zachránila. Je to osud, co se má stát se stane. Ale je to hrůza,“ říká.
Tento týden chtějí příbuzní pohřbít první z obětí exploze. A v neděli bude na náměstí ekumenická mše za oběti neštěstí.
