Mladí Indonésané se v Praze učili angličtinu, po návratu ji chtějí šířit mezi tamní domorodce
Lombok je jedním z ostrovů Malých Sund v Indonésii. Ačkoli ho od Bali odděluje jen zhruba 60kilometrový průliv, pro většinu turistů zůstává neznámým. Tamní vesničané, kteří žijí mimo hlavní město Mataram, jsou tak většinou velmi chudí. Bydlí v chatrčích, chybí jim infrastruktura i kvalitní vzdělání. A právě z těchto míst pocházejí tři mladí talentovaní domorodci, kterým občanské sdružení Kintari zaplatilo měsíční pobyt v Praze. Vedle poznávání zdejší kultury tu absolvovali i intenzivní kurz angličtiny.
Ve školní třídě na Karlínském náměstí sedí pětičlenná cizojazyčná skupina studentů a lektorka angličtiny. Mezi nimi i tři mladí Indonésané Carter, Edie a Devi.
Lektorka po Cartovi chce, aby jí popsal, co všechno má ve svém pokoji na Lomboku. Zjišťuje, že má postel a knihu. Předpokládá, že má i koberec, židle, počítač a okno. Carter ale dává jasně najevo, že jiné věci už v pokoji nemá.
Jak se mladí Indonésané se v Praze učí angličtinu, přiblížila reportérka Magdaléna Medková
„Carte je klučina, který je z úplně nejchudších podmínek, jaké vůbec na Lomboku jsou. Bydlí v podstavě v takovém chlívku, kde má na zemi rohož a to je všechno,“ říká zakladatelka občanského sdružení Kintari Jana Wolfová.
Do Indonésie se poprvé dostala v roce 2004. V rámci univerzitního stipendia tamní vlády odjela studovat na ostrov Bali divadelní vědu. Při poznávání tamní kultury si jednou udělala výlet i na sousední ostrov Lombok.
„Tenkrát jsem jezdila na motorce po jižní části ostrova a narazila jsem na místo, kde cesta skončila a dál už nevedla. Začaly se tam sbíhat děti ze všech okolních chýší, začala jsem si s nimi hrát. Byly nadšené z mého pera a tužky, takže jsem najednou zjistila, že nikdy neviděli, co je to pastelka,“ vypráví Jana Wolfová.
Následující víkend už do vesnice Ngolang nepřijela s prázdnou. Dětem nakoupila tužky a papíry. O půl roku později už na Lombok jezdila pravidelně. Poznávala tamní kulturu a školní prostředí.
„Člověk zjistí, jak jsou děti nadšené pro vzdělání, strašně by chtěly malovat, chtěly by se učit, ale bohužel tam nejsou kvalifikovaní lektoři, kteří by je učili. Nemají materiály, nemají učebnice, děti tam prostě seděly bez ničeho,“ popisuje.
Na jedné z mála turistických pláží poznala Devi. Tenkrát tam jako devítiletá školačka nabízela korálky výměnou za malou lekci angličtiny. Jana Wolfová dívce slíbila, že když se jednou dostane na univerzitu, vezme ji do Čech. „A ona se opravdu po deseti letech dostala na univerzitu, tak je i tady v Čechách,“ dodává.
Příkladem pro okolí
V oněch uplynulých deseti letech Jana Wolfová nezahálela a založila v Praze Kintari Foundation. Se svými kamarády na Lomboku zaplatili rekonstrukci školy a začali v ní vyučovat angličtinu. Tady poznala chudého, ale ambiciózního studenta Carta a tamního učitele Edieho. Když se Devi dostala na univerzitu, rozhodla se, že vezme do Čech i je dva.
„Tihle tři lidé jsou sami o sobě obrovským příkladem pro okolí. Carte by chtěl spíš pracovat ve školce, Devi by učila na střední škole a Edie je učitel na základní škole. Takže myšlenka projektu pro nás není jen investicí do vzdělání tří lidí, ale potenciálně do vzdělání širokého okruhu lidí,“ zdůrazňuje Jana Wolfová.
„Studovat v Praze mě moc baví. Byla bych schopná tu zůstat déle. Mám tu větší šanci se něčemu přiučit než v mojí zemi," říká Devi o pauze na oběd.
Edie, který není na tak pokročilé úrovni, se snaží demonstrovat, jak se jeho angličtina zlepšila. „Já jsem za to velmi rád. Když mne na Lomboku oslovili turisti, dělal jsem, že je neslyším. Ani trochu jsem jim nerozuměl. Teď, když se mne zeptají, odkud jsem a jak se jmenuji, v klidu jim odpovím.“
