"Jedeme na vyhlídku rychlostí čtyři metry za vteřinu," připomíná jednu z technických vymožeností žižkovského vysílače - rychlovýtahy - správce objektu Milan Kusbach.

Vysílač si zahrál také ve filmu. Režisér Jan Němec jej využil ve svém snímku V žáru královské lásky. A příležitostně sloužil i jako sportoviště. "Cyklista jménem Dressler skákal na kole schod po schodu všech 800 schodů. Udělal to tenkrát za 28 minut. Odehrálo se to v 90. letech. Rok poté soutěžil se závodníkem s kamiony Martinem Kolocem a sbíhali schodiště ze shora dolů," doplňuje Milan Kusbach.

K současné podobě věže patří už několik let také Miminka od známého českého výtvarníka Davida Černého. "Tenkrát se porouchaly výtahy, protože věž se kývala víc, než se čekalo. Výtahy jsme proto museli zastavit. Ale žádné Miminko nespadlo, takže jsou dobře upevněna," vzpomíná správce.

Na jedno z Miminek si návštěvníci mohou i sáhnout a po poklepání je zřejmě, že je duté. Jmenuje se Jára. "Je to spíš žert nějakého montéra, který tu instaloval kabely a těsnil je tmelem. Ten tam napsal jméno," přiblížil mi osud jednoho z výtvarných objektů Milan Kusbach, který tu pracuje už od 90. let.

Mimina s computerovými čipy

S ozdobou věže je spokojen i architekt Václav Aulický. "Jsem jimi nadšen, protože když po věži lezou mimina, které mají místo obličejů computerové čipy, tedy jakási počítačová mimina, nemůže mě nic víc lahodit," vysvětluje.

Ocitli jsme se na jedné z plošin, na které se normálně člověk nedostane. "Jsme 118 metrů vysoko na anténní plošině, na níž jsou antény mikrovlnných spojů. Tady kolem nás jsou reflektory slavnostního osvětlení a varovná světla pro letadla. Nad námi je ještě 100 metrů anténního nástavce," přibližuje Milan Kusbach.

A právě na samém konci věže, která se snaží svými 216 metry dosáhnout na nebeskou klenbu, je pečlivě schováno závaží, které brání přílišnému kývání. "Váží asi tunu a má hydraulické tlumiče. Vyrovnává výkyv vrcholku, takže reálný výkyv je asi 15 centimetrů," upřesňuje správce.

Vysílač vyvolává rozporuplné reakce

Tubusy z ocelového plechu se musí pečlivě udržovat. "Povrch věže dvakrát ročně kontrolují horolezci v souvislosti s mytím oken a zkontrolují upevnění miminek. Přitom zkontrolují i nátěr věže, který by podle projektovaných parametrů měl vydržet 40 let. Tady vidíte, že je to trochu... Je to však na sváru, takže to má nějaký důvod. Nepochybně to letos opravíme," vysvětluje Milan Kusbach.

Vysílač už od začátku své existence vzbuzoval mezi odbornou i laickou veřejností rozporuplné reakce. Architekta Václava Aulického mrzí dnes už jen přezdívky spojené s totalitním režimem - Bilakova jehla nebo Jakešův prst. "Koho by to nemrzelo? Jako totalitní stavbu jsme to nikdy neviděli. Komunistickou propagandu nikdy nevysílala," namítá.

Novou vysílací věž ovšem Praha potřebovala. Díky štíhlé konstrukci v Mahlerových sadech ji dnes má.