Nádražní restaurace v Nižboru je tak trochu jiná. Ocenila ji i Obec architektů
Když se řekne „nádražní restaurace", většina lidí si po zkušenostech představí nevábný lokál plný podivných individuí. Těžko se na takové místo vydáte s rodinou například na oběd nebo večeři. V Nižboru na Berounsku je to ale jinak. Tamní nádražní restauraci ocení jak milovníci architektury, tak i gurmeti.
Výbuch smích u stolečku čtyř pošťaček zapříčinila reakce jedné z nich, když na mikrofon Českého rozhlasu prohlásila, že v televizi být opravdu nechce. Salát, který si svorně objednaly, však hodnotí jako velmi dobrý.
Specifické prostředí neoceňují jen hosté. Přidala se i Obec architektů.
„Obec architektů ocenila hlavně to, že se asi člověk samotný na své náklady bez pomoci Evropské unie pustil do tak šíleného plánu, že 120 let starý dřevěný sklad, takzvaný magacín, do kterého teklo a byl zarostlý náletovými dřevinami a křovisky, že se pokusí ho zachránit,“ říká majitel restaurace Tomáš Hanák a pokračuje:
„A mně se to po bezmála pěti letech podařilo a sám tomu ještě nevěřím.“
Tomášovi Hanákovi, který v Nižboru žije už patnáct let, pomáhal s rekonstrukcí železničního skladu řemeslník Jan Janovský.
„Jehož otec, což patří k historii toho skladu, ukryl pod podlahu bustu Masaryka, aby se nedostala do rukou Němcům, když sem přišli. Takže on, jeho syn, Honza Janovský k tomu měl vztah a skutečně časem se do toho zamiloval stejně jako já,“ vypráví historii nápadu na přetvoření drážní budovy Tomáš Hanák.
Hanák se netají svojí vášní pro železnici a proto také tři historické vagony, které jsou součástí objektu, zachránil před roztavením ve vysoké peci. Teď v nich připravuje salonky a ubytování. Hosty mu přiváží i stále funkční železnice, která vede kolem.Jeho hosty jsou vedle místních tak i turisté, cyklisté i důchodci.
„Jezdí tady motoráček Beroun – Rakovník do Lužné, do krásného muzea – stará výtopna. A strojvedoucí motoráčků pět let s kroucením hlavy sledovali, co se to tady jako sakra děje, protože propadlá rampa byla opravena a střecha byla opravena,“ říká herec a pochvaluje si:
„Je to pěkné, je to živé. A o víkendech ještě jezdí parní lokomotiva se starými vagony, která jezdí právě k Rakovníku. Takže to už má kouzlo totální.“
Hanákovým snem bylo mít ospalou hospodu, kde bude jeden člověk dřímat a číst si půl roku staré noviny. Opak je však pravdou: první vlnu zvědavců se dařilo uspokojit jen velmi obtížně. Zároveň dodává, že utrpením, které jako abstinent v restauraci plné piva, vína a kořalky zažívá, snad smývá všechny své dosavadní hříchy.
