Potravinových značek je příliš. Lidé se v nich při nákupu nevyznají
Potravinových značek je v Česku moc. Zákazníci se v nich neorientují a podle zkušeností výrobců nemají třeba regionální značky na prodejnost zboží vliv. Někteří si připadají také svázaní jejich podmínkami certifikace. Podle zastánců značek jsou výhodné jako lákadlo pro turisty, kteří shánějí nejlepší místní speciality.
Manželé Dvořákovi mají deset let kozí farmu v Horním Podluží. Před několika lety mohli své výrobky propagovat pomocí regionální potravinové značky Českosaského Švýcarska.
„To jsme vyhráli. A já jsem jim to všechno vrátila, ať si to strčí za klobouk. Oni na mně chtěli, že si teda na ty svoje sýry musím nalepit jejich označení regionálního výrobku a na své etiketě musím zamazat označení Lužický bílý a dát si tam Výrobek Českosaského Švýcarska. A když tam nebudu mít tu jejich ochrannou známku, tak mi dají ještě pět tisíc pokuty,“ vypráví paní Dvořáková.
„Navíc tam bylo, že můžou nahlížet do účetnictví,“ doplňuje její manžel. Koordinátorka Dana Štefačková, která se o značku stará, ale říká, že podmínky zdaleka tak tvrdé nejsou.
O praktický dopad označení regionálních potravin se zajímala reportérka Iva Zítková
„Myslím si, že je to hodně nešťastné vyjádření těch našich pravidel. Jediný požadavek, který je kladen na výrobce, je udržení standardu výroby, kterou mají uvedenu v přihlášce, a roční poplatek, který se pohybuje podle počtu zaměstnanců od pěti set do dvou tisíc korun,“ tvrdí.
Výrobci za to získávají propagaci svého zboží, především díky turistickým centrům a katalogům. Jak Štefačková přiznává, na prodejnosti označkovaných produktů se to projeví málokdy.
Regionálnost potraviny nakupující lidé moc neřeší. „Dneska je to tak, že pořád nakupuju ty stejné věci, takže ani nějak ne. Nevím, jestli úplně regionální, ale koukám, jestli je to z Čech, a když je to z dovozu, tak odkud,“ vysvětluje třeba paní Martina při svém pravidelném nákupu na farmářském trhu v Ústí nad Labem.
Značka je lákadlo pro turisty
Jeho organizátor Adam Weber vysvětluje, že značek je spousta, ale nemají význam ani pro samotné výrobce a prodejce.
„ Když si vezmete, kolik těch různých značek je, jako běžný spotřebitel se v tom nevyznám. Znám dejme tomu Klasu, znám Regionální potravinu a co dál? To ostatní, že mi to má zajistit nějaký původ, že je to z toho regionu, tak to je spíš lákadlo pro turisty,“ myslí si Weber a dodává:
„Protože to mě zajímá, když přijedu do toho daného regionu. Když přijedu do Itálie, pídím se po tom místním, když do Rakouska, pídím se po tom místním a dostanu to. Mám ale pořád trošku problém sehnat takové věci tady v Čechách.“
Podle Webera tak regionální značky u nás neplní zatím pořádně ani jednu funkci. Nové pravidelné zákazníky, kteří jsou pro výrobce nejdůležitější, značka nenaláká, a propagace pomocí regionální značky stále není tak silná, aby ji turisté nemuseli cíleně vyhledávat.
