Když se skokanovi zlomí tyč. ‚Nejlepší je jít hned znova,‘ vysvětluje reprezentační kouč Lubenský
Prasknutí tyče k atletice patří, nedávno se v takové situaci ocitnul český desetibojař Jiří Sýkora na mistrovství světa, když se snažil pokořit laťku 480 centimetrů. Zranil si zápěstí a další pokus nepřišel. Jak často k tomu dochází? „Skákal jsem dvacet let a stalo se mi to třikrát, to je takový průměr. Nejčastěji to souvisí se špatným nakládáním s tyčemi,“ vysvětluje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz reprezentační kouč Zdeněk Lubenský.
„Byl to šok. Brněla mi ruka. Hned jsem věděl, že to je špatné a že už s tím nic nevymyslím,“ rekapituloval v rozhovoru pro Radiožurnál desetibojař Jiří Sýkora. Zlomená tyč při pokusu o zdolání laťky 480 centimetrů mu na mistrovství světa v Eugene sebrala místo v elitní desítce.
Desetibojař Sýkora zářil v disku, ale při skoku o tyči se zranil. Bylo to dobře rozjeté. Mrzí mě to, smutnil
Číst článek
Něco podobného si prožila dlouhá řada atletů. Namátkou Brit Daley Thompson na olympijských hrách v Soulu 1988, Kubánec Lazaro Borges v Londýně 2012 nebo Američanka Sandi Morrisová v Tokiu 2021.
„Někomu se to nestane nikdy. Já jsem skákal dvacet let a stalo se mi to třikrát, to je ,myslím, takový průměr,“ říká bývalý elitní tyčkař a současný reprezentační kouč Zdeněk Lubenský.
Proč k prasknutí tyče dochází? Vinu nenese skokan, ani výrobce. „Když tyč vyjde z fabriky, otestuje se na speciálním přístroji, který ji ohne až skoro do kruhu. Neměla by se zlomit. Pravděpodobnost výrobní vady je úplně minimální,“ doplňuje Lubenský.
Při výrobě se stanoví parametry. Když má někdo na svou váhu příliš měkkou tyč, trochu riskuje. Hlavní důvod však spočívá v manipulaci s tyčemi.
„K poškození může dojít na tréninku, na závodech, při přepravě. Někdo se o tyče neumí starat. Velká část tyčkařů má speciální trubky, někdo je ale vozí jen ve vaku,“ uvádí příklady sedminásobný mistr republiky.
Právě přeprava tyčí se často mění v drama. Většina leteckých společností je vůbec nepřijímá. A když už ano, pojí se s tím několik obav.
„Podezřívám je, že to vytahují a koukají, co se to veze. Při takové kontrole může dojít k poškození. Bojím se, že se to mohlo stát v případě Holly Bradshawové,“ zmiňuje Lubenský britskou rekordmanku a bronzovou medailistku z Tokia.
Té se totiž v Eugene taky přelomila tyč, dokonce už na tréninku, a tak do závěrečných soubojů ani nezasáhla. „Štěstí v neštěstí je, že má v tu chvíli člověk dostatek kinetické energie a z 99 procent dopadne do doskočiště,“ zmiňuje 59letý kouč.
Platilo to i v případě Sýkory a Bradshawové. Zraněním se ovšem oba nevyhnuli, pochroumali si ruku, Britka k tomu ještě záda.
Zranění a psychika
„Nejčastěji to odnese spodní ruka, která dostane velkou ránu při prasknutí. Ale taky to bývá ta část těla, kam vás tyč potom praští. Většinou do zad, teoreticky i do hlavy,“ popisuje bývalý olympionik, kterému se při žádném ze třech prasknutí v jeho kariéře nic nepřihodilo.
Lubenský měl obavy, ale žádný blok do budoucna si nepřivodil. Nestrachoval se dalších pokusů. „Navíc se mi to stalo v mládí, kdy je člověk blázen a tolik to neprožívá,“ dodává.
Záleží ovšem na osobnosti každého sportovce. Někdo to přejde, někdo se začne bát. Aby skokan předešel traumatům, platí jednoduché pravidlo. „Říká se, že když na tréninku zlomíte tyč, nejlepší je jít hned skákat znova,“ radí zkušený trenér reprezentantů.
Takovou možnost Sýkora na mistrovství světa neměl. Po ruce navíc neměl ani stejnou tyč, musel by sáhnout po tvrdší nebo měkčí. Znovu už proto neskočil.
„Trenér se v tréninku snaží atleta přemluvit, aby šel hned skákat, aby na to zapomněl. Ale v závodě se v Jirkově případě už nedalo nic dělat,“ opakuje rodák z Kutné Hory.
Příběh Bengtssonové
V podobné situaci se ocitla i Švédka Angelica Bengtssonová na světovém šampionátu v Dauhá před třemi roky.
„Podívala jsem se do tašky, ale připravená náhradní tyč, se kterou jsem už ten den skákala, byla pryč,“ vysvětlovala zpětně. Jen tak se nevzdávala a hledala, kde se dalo. „Chodila tam jako bludný Holanďan,“ vzpomíná Lubenský.
Ale vyplatilo se. Dala se do řeči s Francouzskou Ninon Guillonovou-Romarinovou a zjistila, že si nějakým způsobem prohodily náčiní.
Došla tak se správnou tyčí na značky, splnila zmiňované pravidlo „po prasknutí tyče hned na další pokus“ a vytouženou hranici národního rekordu 480 centimetrů překonala.
Nechápavě se chytal za hlavu v hledišti i tehdy devatenáctiletý mladík, dnes už světový rekordman a atletický gigant Armand Duplantis. „Slavný okamžik,“ komentuje Lubenský.
Bengtssonová ukázala nejlepší možný způsob, jak se s nepříjemnou nehodou vypořádat. Jak se s ní popere český desetibojař Jiří Sýkora, uvidí fanoušci na mistrovství Evropy v Mnichově, jež je na programu od 11. do 21. srpna.
„Teď je to úloha trenéra a dalších lidí ve skupině, aby ho povzbudili. Ale vídám ho na trénincích a vypadá v pohodě,“ uklidňuje Lubenský.
