‚Je to takový menší adrenalin.‘ Student vyjel poprvé na běžky ‚ve tmě‘ a už mluví o paralympiádě
Poprvé v životě se postavil na běžky Marek Kříž z Kroměříže. Studuje sice Fakultu tělesné výchovy, je ale nevidomý a doposud se věnoval jiným sportům. Jízda na běžkách je náročná pro každého začátečníka, o to těžší je jízda ve tmě v doprovodu traséra. Navíc tím traserém je kolegyně z fakulty Nikol Urbanová, která doposud ještě nevidomého na lyžích nevedla.
Dohromady se dali na lyžařském kurzu v Jizerských horách, který pořádá projekt Sport bez limitů na Karlově univerzitě.
V Jizerských horách celou noc hustě sněžilo a v Jindřichově za chatou Muhu, kde skupina zrakové postižených celý týden přebývá, ještě rolbaři nestihli upravit stopu. Marek Kříž se proto nemá čeho chytit, a trochu bezradně přešlapuje.
„Máro, neboj, to dáme,“ říká přesvědčivě Nikol Urbanová, studentka druhého ročníku, která se přihlásila do kurzu jako trasérka. Vyjíždí dva metry před nevidomým lyžařem, a téměř nepřetržitě na něj mluví. „Levou lyží víc do leva, srovnej předek, dobrý, pojď.“
Marek se orientuje podle hlasu, a protože dělá atletiku a judo, je zvyklý se hýbat a na běžkách dělá rychlé pokroky. „Na jedno oko nevidím nic a na druhém mám patnáct procent zraku, takže Nikolu v černém vidím jako šmouhu proti sněhu.“
„Naše teorie je nespadnout, a tím to končí,“ rozesměje se Nikol a druhý den tréninku se chystá s Markem sjíždět lehčí kopce. Dvacetiletý štíhlý mladík pouští svoje hůlky a chytá před sebou hole Nikoly. Oba pluží a v mírné levotočivé zatáčce Marek v měkkém sněhu padá.
Cíl: Paříž
„Lidi si myslí, že ‚zrakáči‘ sedí jen doma u televize, tak bych rád ukázal, že se můžou hýbat a sportovat. I proto studuju obor Aplikovaná tělesná výchova pro osoby se specifickými potřebami,“ vysvětluje student prvního ročníku, staví se na lyže a následuje trasérku.
„Mám v plánu dostat se za dva roky na paralympiádu do Paříže. Ve skoku do dálky a možná i na stovce. Jinak bych chtěl dělat asi maséra a učit zrakově postižené děti.“ Marek se opět odráží, v rozježděném sněhu ztrácí stopu a míří do lesa.
„Brzdi Máro,“ rozesměje se Nikola, kterou trasování nepřestává bavit. „Jsem nevěděla, že trénuju budoucího paralympionika. Jedu do Paříže s tebou, dáme si k snídaně croissante.“
Dvojici sleduje vedoucí projektu Sport bez limitů na Karlově univerzitě Filip Hruša. Vysportovaný mládenec převzal žezlo po svém otci Janovi, který s hendikepovanými sportovci pracuje léta a na fakultě založil celý obor.
„Zatím jich u nás studuje jen několik a musejí zvládnout to co ostatní. To se týká i sportu. Marek má předpoklady, a když bude chtít, tak se v tomto oboru po studiích určitě na trhu práce uplatní.“
Projekt Sport bez limitů zahrnuje nejen nevidomé, ale i sportovce po amputacích, kteří se učí nejen na běžkách, ale i sjezdovému lyžování nebo surfování a jachtingu.
Lepší a lepší
Nevidomí sportovci s citem pro pohyb se základním dovednostem na běžkách naučí během pár dnů. Nevidomý IT expert Vladimír Dvořák jezdí na běžky pravidelně a učil se to také na kurzu. „Za sezónu se mi to dostalo do krve,“ říká štíhlý třicátník, který se pravidelně hlásí i na Jizerskou padesátku. „Letos nejedu, nemám natrénováno,“ směje se při klasické odpovědi.
Tohle jistě rád slyší i Marek Kříž, který se chystá na svůj první sjezd z mírného kopce bez držení hůlek trasérky. Pomalu se rozjíždí a podle hlasitých pokynů mění směr. Vybírá zatáčku, dostává se na rovinku a hluboký sníh ho zastavuje.
„Je to takový, nevím, jak to popsat ten pocit. Můžu ovládat sám sebe, je v tom riziko, že spadnu, nespadnu, je to takový menší adrenalin,“ usmívá se spokojeně nevidomý běžkař Marek Kříž a možná v skrytu duše přemýšlí nad tím, že to časem dotáhne i na Jizerskou padesátku.