Hospodský, úspěšný trenér i bezdomovec. Jak dopadly fotbalové hvězdy?

V 80. letech jim tleskaly zaplněné stadiony. Sbírali tituly i reprezentační starty a vyzkoušeli si i angažmá v zahraničí. Po kariéře se ale fotbalové hvězdy Jozef Chovanec, Petr Janečka i Ladislav Vízek vydali každý jinou cestou.

Praha, Brno Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jozef Chovanec, Petr Janečka a Ladislav Vízek | Foto: Vojtěch Man, Rudolf Reisner/2Score, Lukáš Brychta

Petr Janečka - z hvězdy bezdomovcem

Během ligového zápasu Brna s Bohemians přichází do kotle hostí na stadionu v Srbské ulici postarší pán s knírem, s propadlými tvářemi a v ošuntělé teplákovce. „Nevím, komu mám fandit. Jsem nejlepší střelec u titulu Zbrojovky a zároveň legenda Bohemky," získává si pozornost zelenobílých fandů.

Petr Janečka

*25. 11. 1957 ve Zlíně Vyrůstal v Gottwaldově (dnešním Zlíně), se kterým vyhrál dorosteneckou ligu, pak přestoupil do Brna, kterému okamžitě pomohl k titulu. Ve Zbrojovce nastřílel ve 146 zápasech 63 gólů. Po přestupu do Bohemians přidal dalších 42 branek a stal se členem Klubu ligových kanonýrů. Nastoupil ke 39 reprezentačním zápasům, byl v nominaci na ME i OH 1980, o obě akce ale přišel kvůli žaludečním vředům. Nejslavnější z jeho 9 branek padla v Sao Paulu, kde v nastavení sebral výhru domácí Brazílii.

Ale téměř nikdo mu nevěří. Dobrácký, ale vyčerpaný výraz ve tváři nedává tušit, že by mělo jít o fotbalovou hvězdu. Reprezentanta, který vstřelil Brazilcům gól na jejich stadionu. Střelce, který si měnil dres s Maradonou. Kanonýra, který vykopal titul Zbrojovce a střílel i v Ďolíčku.

„To je Petr Janečka," šumí na tribuně mezi staršími fanoušky, kteří svou někdejší ikonu záhy poznávají. A začínají se s mužem, od kterého ještě před chvílí málem odvraceli pohledy, fotit.

„Jak bych se měl, špatně se mám," odpovídá s moravským přízvukem na zdvořilostní dotaz. „Jsem bezdomovec, teda žiju na ubytovně. Zbrojovka i Bohemka se na mě vykašlaly," postěžuje si.

Pád fotbalové hvězdy začal s koncem kariéry. Petr Janečka v roce 1987 přestoupil do Belgie a v Racingu Jet Brusel nastřílel během dvou sezon patnáct branek. Jenže během návratu naletěl při koupi bytu podvodníkům a o velkou část peněz přišel.

„Ani nevím, kolik mám vnoučat.“

Petr Janečka

Navíc začaly problémy s hracími automaty a alkoholem, kvůli kterým se mu rozpadlo manželství a dodnes se nevídá se svými dvěma dětmi. „Ani nevím, kolik mám vnoučat," posteskne si.

Nový vztah také nevyšel a když se jel s přítelkyní usmířit, srazil v opilosti autem ženu. Bývalý fotbalista s téměř čtyřiceti reprezentačními starty na kontě měl najednou nastoupit na rok do vězení. Poslední majetek, Škodu Favorit, v níž přespával a kde schraňoval své fotbalové relikvie, mu ukradli.

Nedlouho před šedesátinami má Janečka pocit, že se na něj všichni vykašlali. Ale to není tak úplně pravda. V záchraně kamaráda a bývalého spoluhráče se angažovali v Brně, Praze i rodném Zlíně. Zapojila se také Nadace fotbalových internacionálů, která má za cíl pomáhat fotbalistům v těžkých životních situacích.

Petr Janečka mezi fanoušky Bohemians v Brně | Foto: Vojtěch Man

Na Valašsku dělal trenéra mládeže, v Uhříněvsi správce tréninkového areálu, v Brně mu sehnali práci i ubytování. Na všech štacích ale po pár týdnech skončil, byl příliš nespolehlivý.

Na závěr krátkého povídání neprozrazuje, jestli a kde aktuálně pracuje, ale pivo od fanoušků odmítá. „A dejte ho ode mě pryč, ať novináři zas nepíšou, že chlastám," odstrkuje plastový půllitr. Právě fanoušci bývalých klubů teď vymýšlí plány, jak Petru Janečkovi pomoct, záležet ale bude především na něm samotném.

Ladislav Vízek - fotbal vydělal na hospodu

„Já byl tak nešikovnej, že mi fotbal zachránil život. Kdybych nebyl fotbalista, tak bych byl asi traktorista v JZD nebo bych možná seděl ve vězení. Nevím, co bych byl, ale bylo by to zoufalý," vypráví nedlouho po otevírací hodině čimické hospody její nejpravidelnější návštěvník.

Ladislav Vízek měl štěstí. Původně se sice neprosadil v Hradci Králové a opravdu hrozilo, že se bude dál věnovat profesi nástrojáře, jenže jeho fotbalového talentu si všimla pražská Dukla.

„Šmíca má dva hotely v Mariánkách, já mám tuhle začuzenou Kozlovnu, a nezdá se mi, že by byl lepší“

Ladislav Vízek

Z manuálně nešikovného kluka se stala tvář nejslavnějšího klubu i českého fotbalu. Má zlatou olympijskou medaili a na závěr kariéry hrál i v zahraničí. Díky tomu mu dnes restaurace na severu Prahy patří a v 62 letech dělá, co ho baví.

Ladislav Vízek

*22. 1. v Chlumci nad Cidlinou Velkou většinu fotbalové kariéry strávil v Dukle Praha, se kterou získal 3 ligové tituly a ve 321 zápasech se prostřílel do Klubu ligových kanonýrů. Poslední dva roky kariéry strávil ve francouzském Le Havru. V reprezentaci odehrál 55 utkání a vstřelil 13 gólů, Je vítězem letní olympiády v Moskvě 1980, v tom samém roce získal na mistrovství Evropy bronz.

V Československu 80. let si ale na zabezpečený život jen fotbalem vydělat nešlo. „Byli jsme dobře situování, ale tak jako dneska, to rozhodně ne. Brali jsme 10 tisíc se všemi prémiemi," vzpomíná na na tehdejší dobu velice zajímavé výdělky.

Jenže za západními hranicemi se hrálo za úplně jiné částky. Vízek vypráví, jak ho s kufrem plným peněz a mercedesem ve 23 letech lanařil Frankfurt. Jenže to by musel emigrovat a opustit rodinu, což jako domácí typ nechtěl.

Možnost zabezpečit se do budoucna dostal až na závěr 80. let ve francouzském Le Havru. „Za dva roky jsem vydělal šestkrát tolik, co za celou kariéru tady. Tehdy jsem si myslel, že mi připsali jednu nulu na výplatě. Oni mě ujišťovali, že to je správně. A to jsem byl v jednom z nejslabších a nejchudších mužstev," směje se a ví, o čem mluví – na závěr svého angažmá zažil první a poslední sportovní sestup v životě.

Funkcionářem či trenérem být nechtěl, bál se i cestovat, a tak zakořenil na pražské periferii a z ušetřených peněz si v privatizaci koupil hospodu. „Šmíca má dva hotely v Mariánkách, já mám tuhle začuzenou Kozlovnu, a nezdá se mi, že by byl lepší," špičkuje se na dálku se svým zetěm, slávistickým „šťístkem" Vladimírem Šmicerem. Už kolikrát vyhrožoval, že podnik prodá, přepíše nebo se ho jinak zbaví. Nikdy svoje hrozby nenaplnil a v nenápadné restauraci tráví velkou část její otevírací doby.

Do toho hraje tenis, golf, hokej, zúčastnil se taneční soutěže, kde znovu poznal tvrdý trénink. Fotbal prý oproti tomu byl „flákárna." Fotbal hraje už jen radost, když na půdu jeho „Jíloviště dorazí slabý soupeř."

Stále se ale vídá se svými kolegy z Dukly a velký fotbal sleduje a hlavně glosuje zpovzdálí od mariášnického stolku. „Baví mě glosovat, mám svobodu slova, ale dnes něco řeknete a každý vás zažaluje. Napsal jsem nějakou nešťastnou větu a pan Berbr mě dal k soudu. Ale když se rozmluvím a budu mít ty svědky, tak to s ním nedopadne dobře," naráží na žalobu od bývalého místopředsedy FAČR.

„Myslím, že to hodně zkazily peníze. Za nás se žilo slušně, ale dnes hráči berou nesmysly. Nevím, kdo jim to může dát. Mají to ve Spartě a pár kluků ve Slavii, jinde to asi vypadá jinak, ale je to přemrštěné. Někdy se to musí zastavit a musí zvítězit rozum, ale svět jde tímhle směrem," povzdechne si.

Svůj smysl života našel v novém vztahu a čtyřleté dceři Valerii. Na rok 2017 chystá svatbu „... protože ženský to chtěj. Chtějí mít šatičky, být v bílém." Malou dceru by chtěl naučit tenis a golf. „Ale fotbal ne. Holčičí fotbal je paskvil," neodpustí si Vízek poznámku.

Jozef Chovanec - zkušenosti místo škol

Ani ne dvouletá ratolest je radostí i sparťanské legendy Jozefa Chovance. V roce 2015 se stal dědečkem. Dva roky uběhly i od jeho posledního fotbalového angažmá ve Slovanu Bratislava.

„Sleduju, co se ve fotbale děje, potkávám se s různými lidmi a radím, když je potřeba. Začal jsem se věnovat golfu, vyhledávám dobré lidi, potkávám je na golfu, na tenise, občas na hokeji. Člověk se snaží být činný," říká nad kávou.

Dva roky bez práce ho krátce po 57. narozeninách nemusí stresovat. Za sebou má 40 let bohaté hráčské, trenérské i funkcionářské kariéry. O jeho příchodu ze Slovenska do Sparty tehdy rozhodli rodiče a hlídal ho strýc. „Když jsem v Praze vystoupil, připadal jsem si jako v New Yorku," vzpomíná rodák z vesničky Dolné Kočkovce na západě Slovenska. Po vojně v Chebu se na Letné stal pilířem mužstva, které dominovalo českému fotbalu po většinu 80. let.

Jako nepostradatelná součást Sparty i reprezentace splnil Jozef Chovanec relativně brzy všechny kritéria, aby mohl odejít do zahraničí. Ve 28 letech si ho vyhlédl tehdy začínající kouč PSV Eindhoven Guss Hiddink jako náhradu za Ronalda Koemana, dnešního trenéra Evertonu.

Jozef Chovanec

*7. 3. 1960 v Dolných Kočkovcích V osmnácti letech přišel ze západního Slovenska do Prahy, ale po sezóně ve Spartě odešel na vojnu do Chebu. Kdyže se po dvou letech vrátil, získal se Spartou pět mistrovských titulů během šesti let. Další tři v řadě přidal po návratu z PSV Eindhoven. V reprezentaci odehrál 52 zápasů, byl mimo jiné i na MS v Itálii. Po konci aktivní kariéry trénoval Spartu i reprezentaci. Na Letné působil v manažerských rolích.

„My ten svět znali, nebylo to tak, že bychom padli na zadek. Člověk měl přehled, ale je něco jiného tam být s týmem a žít a fungovat. Pro mě to byla zásadní změna, ale měl jsem  štěstí, že jsem šel do velmi dobrého klubu. PSV byl na takové úrovni, že 90 procent klubů u nás toho dneska nedosahuje," vysvětluje, jak zvládl další náročný přechod do nového prostředí. V Nizozemí se musel rychle aklimatizovat. Vypráví, že několikrát i zabloudil. Na problémy měl ale velkoklub lidi, kteří dokázali pomoct.

S PSV získal po dvou titulech v lize a v poháru. Během tří let se finančně zabezpečil a hlavně načerpal neocenitelné zkušenosti, které nasměrovaly jeho další kariéru. Jozef Chovanec sice nemá formální vzdělání, nikdy prý ani nepřemýšlel nad tím, co by dělal, kdyby nebyl fotbalistou, přesto po kariéře prošel na Letné snad všemi funkcemi, které měly souvislost se sportem.

„Nejlehčí role je hráčská. Je o vás postaráno. Myslí na vás a máte režim, který vám připravuje klub a trenér. Naučíte se pořádku. Pak skončíte a co teď? Ne každý na to má, oni předtím vedli mě a najednou jsem vedl 25 lidí. Práce s lidmi je nejtěžší. Řešili jsme práci, školy, pak dopravu, manželku, děti. Cizím hráčům řešíte víza, překladatele. Ono se to nezdá, ale pokud chcete, aby to fungovalo, musí to být ťip ťop. To jsem právě zažil v Eindhovenu v 90. letech. Měli tam specialisty na daný problém," vzpomíná.

U reprezentace se stal prvním trenérem, který zvládl kvalifikační cyklus bez jediného zaváhání s 30 body, v lize byl zase prvním, kdo získal ligový titul, pohár i superpohár. Jeho role na Letné skončila až v roce 2011, kdy byl z pozice generálního sportovního manažera odvolán ve chvíli, kdy měl tým 6bodový náskok.

„Já jsem byl štít, nechtěl jsem vykonávat funkci trenéra, nakonec se většina usnesla, že se stanu generálním sportovním manažerem. Hlídal jsem hráče i trenéry, v té době Martina Haška. Měl jsem zodpovědnost, ale nemohl jsem pořádně zasahovat, maximálně tak na tiskovku, tak to padalo na moji hlavu," vysvětluje.

Nezvyklou roli přijal kvůli oddanosti klubu, ve kterém s přestávkami působil 20 let. "Co se týče Sparty, jsem ochotný přijmout cokoli. Ten klub mám strašně rád, jsem připravený mu kdykoli pomoct. Jsem mu ještě dlužný za to, co pro mě na začátku kariéry udělal. Každý klub má svou historii a ta Sparťanská je tak silná. Dnes se možná vytrácí to historické postavení, to jméno začíná degradovat. Sparta si tím ubližuje, ale byla přede mnou a bude i po mně."

Se zkušenostmi, které za čtyři dekády v českém i zahraničním fotbale nasbíral, je Jozef Chovanec velký znalec českého fotbalového prostředí. Vadí mu bezduché přebírání zahraničních systémů a občas i česká povaha, která prý nedožene desetiletí komunismu. K blížícím se šedesátinám plánuje vydat knihu o působení ve Spartě, ale to neznamená, že by jeho kariéra skončila. V kontaktu už byl třeba se Zdeňkem Grygerou, manažerem Zlína.

Vojtěch Man Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme