Skautem sice není, ale i tak při představování podává Jiří Chytrý automaticky levou ruku. Tu pravou má totiž od předloktí umělou. Navzdory svému handicapu se prosadil ve vrcholovém fotbale, hrál třetí ligu, se Slavií získal titul jako asistent trenéra Šilhavého titul a teď s ním nově vede také národní tým.

Praha 12:34 27. září 2018 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Se svým postižením se dávno vyrovnal a dokonce si z něj sám utahuje. Třeba že on tedy pravou rukou Jaroslava Šilhavého rozhodně být nemůže. „Ale zase za něj naopak dám kdykoliv ruku do ohně, to není problém,“ směje se srdečně tenhle sympatický chlapík nevelkého vzrůstu.

„A tuším, že ve Sportu mi zkomolili jméno na Chromý. Z toho jsem měl taky legraci. Humor a nadsázka to myslím usnadňují mému okolí, když vidí, že se svým handicapem netrápím, že mě to nelimituje,“ říká Jiří Chytrý.

Opravdu vás to nijak nelimituje v práci ani běžném životě?
V trénování mě to nelimituje vůbec. Myslím, že jsem si dobře vybral sport, který se hraje nohama. Kdybych hrál na klavír, tak by to asi bylo složitější.

Jaroslav Šilhavý se stal novým trenérem fotbalové reprezentace, asistenty budou Galásek a Chytrý

Číst článek

Když jste fotbal hrál, tak to pro vás taky nebyl problém?
Fotbal jsem hrál od šesti let, normálně se zdravými kluky, když to tak řeknu. Třeba s Daliborem Slezákem (bývalým dlouholetým ligovým útočníkem, pozn. autora) nebo s Martinem Chorým, taťkou Tomáše (útočníka mistrovské Plzně, pozn. autora). Otázkou je, nakolik mě to limitovalo v tom, abych se prosadil. Ani to nechci vědět, jestli to bylo kvůli nedostatku talentu, nebo kvůli tomu handicapu. Ale vždycky jsem to bral tak, jak to je.

Vy jste se v dresu Kroměříže dostal do třetí ligy, to přece vůbec není špatné.
Pokud v té hráčské kariéře mělo něco přijít, tak to muselo přijít už v mládežnickém věku, kdy ještě talent můžete rozvíjet. V téhle době, kdy jsem se mohl někam posunout, tak se to nestalo. Začínal jsem ve Zborovicích, pak jsem hrál v Kroměříži vlastně celou kariéru.

Jsem rád za to, co jsem odehrál, byl jsem tam spokojený. Hezky mě tam přijali, nikdy jsem neměl pocit, že by se na mě dívali jinak. Fotbal pro mě znamená hrozně moc a byla to jedna z věcí, která mi pomohla se s tím handicapem vyrovnat. Byl to taky jeden z důvodů, proč jsem u něj chtěl zůstat v trenérské roli.

'Nikdy mě nikdo nelitoval'

Mimochodem, auty jste asi nevhazoval, ne?
Auty jsem vhazoval.

To je skvělé, že jste se to naučil.
Já jsem to asi takhle neřešil. Házeli je jiní, tak jsem je házel i já. Když se chcete na vesnici zařadit, tak děláte věci jako ostatní. Když jsme se chodili koupat, tak mi doma dávali vestu. Ale když jsme se šli koupat tajně, vzít jsem si ji nemohl, tak jsem se naučil plavat. Když jsem chtěl jít s klukama krást třešně nebo hrušky, tak jsem taky lezl po stromech. Když se jelo na kolech, tak jsem jel na kole. Prostě jsem dělal to, co ostatní. A když mi někdo říkal, že něco nejde, tak jsem si to zkusil a hodně věcí šlo. I na ten klavír nehraju spíš proto, že nemám hudební sluch. Věřím, že i tohle bych zvládnul. 

Děti umějí být pěkně škodolibé. Měl jste s tím také zkušenosti, že se vám třeba posmívaly?
Musím říct, že jsem měl asi štěstí na to, kde jsem vyrůstal. Byla to ta vesnička Zborovice a mým prvním trenérem byl můj taťka. Kluci, se kterými jsem hrál, byli moji kamarádi, takže mě přijali úplně fantasticky. To samé platí pro Kroměříž. Dá se říct, že mi fotbal umožnil se začlenit rovnocenně. Negativních zkušeností jsem měl minimum. Naopak jsem si dělal legraci, že jsem Terminátor, hrdina.

Tenhle pozitivní, optimistický přístup jste měl vždycky?
Měl jsem výhodu, že mě nikdy nikdo nelitoval. Rodiče i ostatní se ke mně chovali normálně, takže jsem neměl pocit, že by něco mělo být jinak nebo že bych se měl cítit nějak jinak. Možná i to mi pomohlo, že jsem se odmalička pohyboval v prostředí, které mě vnímalo naprosto rovnocenně. Maličko problém začal v pubertě, než jsem zjistil, jak to bude s holkama. To byl vlastně takový jediný kritický moment, kdy jsem nad tím zauvažoval, jestli něco je, nebo není špatně. Poté, co jsem potkal svou ženu a zjistil, že to taky není problém, už to bylo v pohodě.

Poté, co jste trénoval mládež nebo dělal asistenta v prvoligových klubech, jste teď povýšil k reprezentaci. Berete to tak, že jste na profesním vrcholu?
Zcela jednoznačně. Trenérsky je to nejvyšší meta, takže je to vrchol mé trenérské práce.

Byla to šťastná chvíle, když jste se potkali s Jaroslavem Šilhavým?
Teď už můžu zpětně říct, že jednoznačně ano. Důležité je, že kromě náhledu na fotbal jsme si sedli i lidsky. To mi přijde rozhodující pro naši spolupráci, že začala a trvá. Doufám, že to tak bude ještě pokračovat.

Jak k tomu došlo, že jste se v Liberci dali dohromady?
Do Liberce k juniorce jsem přišel v tom roce po titulu. Už někdy po šesti měsících jsme řešili, jestli půjdu k áčku, nebo ne. Já jsem to tehdy ještě odmítl z rodinných důvodů, protože jsme se chtěli usadit. Mužský fotbal je takový, že dneska jste a zítra nejste. Tehdy jsem to tedy ještě zvažoval, ale pak jsem se rozhodl, že do té následující sezóny už půjdu. A jsem za to rád.

'Snažím se žít normálně'

V rozhovoru pro Deník jste řekl, že jste dokonce odmítl nabídku být hlavním trenérem v první lize. Bylo to kvůli tomu, že jste cítil, že vás může potkat tohle reprezentační angažmá? O tom, že je Jaroslav Šilhavý jedním z hlavních kandidátů, se mluvilo minimálně několik týdnů před koncem Karla Jarolíma.
Ne, kvůli reprezentaci to nebylo. Ale trochu to souvisí s tím, o čem mluvíte. Byli jsme totiž domluvení s trenérem Šilhavým, že spolu budeme pokračovat. Že já počkám na něj a on na mě. Tu dohodu jsem chtěl dodržet. Já jsem si angažmá nehledal, ta nabídka přišla tak nějak samovolně a já ji odmítl.

Věřím, že se nám podaří získat důvěru v náš fotbal, doufá po svém jmenování Jaroslav Šilhavý

Číst článek

Už delší dobu tvoříte trenérský triumvirát, do něhož patří ještě Milan Veselý, který bude i v reprezentaci připravovat brankáře. Slýcháte často vtipy, že jste trojice Veselý, Chytrý, Šilhavý?
Občas se objeví, že jsme jako z pohádky. Alternativa Dlouhého, Širokého a Bystrozrakého. Nám to nevadí, my si z toho taky někdy uděláme srandu.

Troufne si i někdo z hráčů na tohle téma zažertovat?
To ani ne. Spíš jsou to trenéři, funkcionáři, fanoušci nebo občas i někdo z blízkých.

Jaké máte vlastně sny s národním týmem?
Náš sen a to, čemu věříme, je, že náš manšaft není tak špatný, jak to mohlo vypadat po posledních zápasech. Věříme, že máme tým, který se může sportovně měřit i s těmi největšími favority. Asi je nebudeme přehrávat, ale můžeme s nimi sportovně uspět. Jsme přesvědčeni, že je v silách reprezentace se kvalifikovat na závěrečné turnaje, ať už je to Euro nebo mistrovství světa.

Cítíte, že se svým příběhem můžete být vzorem nebo inspirací pro ostatní lidi s handicapem?
Nevím. Možná jo. A priori se o to nesnažím, jen jsem se snažil a snažím žít normálně. Jestli to pro někoho bude inspirace, že se může prosadit i s nějakým handicapem, tak budu rád.

Jan Suchan Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít