Před 55 lety přilákali fotbalisté k rozhlasovým přijímačům miliony lidí. Doma museli zaplatit 'rádiovku'
Před cestou slyšeli, ať radši nikam nejezdí. Že ušetřené peníze jsou mnohem lepší než ostuda, kterou si odtud přivezou. Ano, fotbalisté Československa nevyráželi na světový šampionát do Chile zrovna jako favorité, ale o to větší nadšení pak svými senzačními výkony na dálku vyvolávali. K rozhlasovým přijímačům přilákali miliony lidí a zřejmě nejvíc fanoušků měli u rádia na den přesně před 55 lety. To když hráli finále proti Brazílii.
„Všichni jsme seděli u přijímačů a poslouchali reportáž Karla Maliny a Oskara Many,“ vzpomínal před časem jeden z průvodců speciálního sportovního retro rádia Českého rozhlasu Karel Tejkal starší. „Moc jsme toho neslyšeli. Já byl v té době na vojně, takže v Litoměřicích v parku na tranzistoráku jsem poslouchal nějaký chrapot, poruchy, skoro nic jsem z toho nevěděl.“
Z rozhlasu tehdy znělo: „Góóól, hlásíme vám přátele. Českoslovenští fotbaloví reprezentanti se ujímají v patnácté minutě prvého poločasu vedení 1:0.“
„Radši bych v tomto utkání nedal první, ale poslední branku, která by bývala rozhodla o tom, že titul bychom si odvezli k nám,“ narážel kdysi střelec jediné československé branky Josef Masopust na další vývoj finálového zápasu.
Brazilci skóre třemi brankami otočili, ale i tak se Čechoslováci vraceli jako hrdinové. „Takové přijetí, jakého se nám dostalo, se skutečně nedá penězi zaplatit," říkal dojatý Josef Masopust. Tehdejší reprezentanti tenkrát dostali odměnu 5000 korun, ale jak zjistil reportér Jan Kaliba, který před pěti lety natočil unikátní rozhlasový dokument Stříbrní Chilané, za úspěch reprezentanti i platili.
Dárek pro maséra
Obdarovali totiž svého mnohodětného chilského maséra, který se o výpravu staral, svými nafasovanými pokrývkami hlavy.
„Říkali jsme si, co mu dáme, a dali jsme mu rádiovky jako prezent pro děti. On byl šťastný, loučil se s námi na letišti. Šok pro nás pak byl, když jsme přijeli a museli jsme odevzdat nafasované věci. Samozřejmě, že jak jsme tam pak jednotlivě chodili, tak každému scházela rádiovka. Statečný svaz nám pak dal každému účet asi na 12,80 za jednu rádiovku a museli jsme je ještě doplatit. Takové věci za úspěch na mistrovství světa jsou směšné, ale je to pravda," zavzpomínal v dokumentu Josef Jelínek.
