Fotbalové mistrovství světa v JAR

Zatímco hokejisté hrají Mistrovství světa každoročně, fotbalisté čekají na světový šampionát čtyřikrát déle. V roce 2010 se ale dočkali také oni, a vůbec poprvé v historii kvůli tomu zamířili na africký kontinent.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Vuvuzely v rukách jihoafrických fanoušků | Foto: Ľubomír Smatana

Jsme v klubu Wanderers, v jedné z fotbalových akademií v Johannesburgu. Normální školáci mají sice v době šampionátu prázdniny, ale tito chlapci v dresech a kopačkách sedí na trávníku a poslouchají svého učitele. Profesor kopané zrovna zkouší své žáky z jihoafrických stadionů, a kromě názvů ho třeba zajímá i to, kolik lidí se do hlediště vejde.

Soccer City, Ellis Park nebo třeba Royal Bafokeng. Stadionů bylo dohromady deset. A na žádném z nich si nezahráli čeští fotbalisté, zalitoval během své krátké návštěvy Jižní Afriky Petr Čech, brankář národního týmu, který se na šampionát neprobojoval:

Přehrát

00:00 / 00:00

Jaroslav Plašil se ohlíží za fotbalovým šampionátem v JAR

„Když už jsem tady, vidím tu atmosféru, vidím, že ti lidé fotbalem žijou, tak je mi to líto, protože mistrovství světa je vždycky mistrovství světa. Mrzí mě to doteď. A mrzí mě to i z toho důvodu, že si nemyslím, že by Slováci nebo Slovinci byli lepší než my.“

Právě Slováci se na světový šampionát dostali vůbec poprvé v historii, a dálka nedálka, fanoušků ve vysokých kloboucích a dresech s dvojramenným křížem, bylo hlavně v okolí Pretorie dost.

„Slovensko, Slovensko, heja, heja..,“ zpívali slovenští fanoušci před svým premiérovým zápasem na šampionátu s Novým Zélandem, méně už bezprostředně po něm, po remíze 1:1, a už skoro vůbec po druhém duelu ve skupině s Paraguayí. Po porážce 0:2 svůj tým nepoznávali, a svěřence i kouče Vladimíra Weisse často nahlas kritizovali.

„Byli jsme tu všichni trochu plni očekávání, ale ty výkony jsou slabé,“ posteskl si jeden z fanoušků.

Slovenští fanoušci | Foto: Jaroslav Plašil

Kouč Vladimír Weiss pro změnu válčil se slovenskými novináři, a jeho svěřence požírala v hotelu za ostnatými dráty ponorková nemoc.

„Z hlediska bezpečnosti trávíme čas tady, v objektu hotelu. Samozřejmě být měsíc spolu, na což jsme nebyli zvyklí, nebylo nejjednodušší, ale pro nás je to velká, velká škola,“ přiznávali fotbalisté Martin Škrtěl i Stanislav Šesták.

Přesto se Slováci dokázali nad drobné rozmíšky v týmu povznést, senzačně porazili Itálii a po nesmělém až bojácném našlápnutí nakonec svou zprvu mělkou historickou stopu na šampionátu pořádně prošlápli, a to mohla být i hlubší.

„Nehráli jsme proti San Marinu, hráli jsme proti Holandsku, které dva roky neprohrálo. Za takový zápas máš jednu, dvě, tři šance a musíš prostě dát, protože víc si nevytvoříš,“ povzdechl si po osmifinálovém utkání s nakonec stříbrnými Nizozemci gólman Ján Mucha.

Diego Forlan

Stejně dlouho jako Slováci pobyl v Jižní Africe také jediný český zástupce na šampionátu. Bývalý reprezentant Luboš Kubík rozšířil realizační tým Američanů a jako evropský poradce a pozorovatel v Jižní Africe hlavně cestoval a sledoval.

Ale hollywoodský příběh, který v Pretorii oplakal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton, prožil přímo na hráčské lavičce.

„Napjatý, nervózní. Oni do poslední sekundy, do poslední minuty to živěj tu naději. V tomhle jsou dobrý,“ popisoval Kubík.

Pohár pro mistry světa ve fotbalu | Foto: FIFA World Cup

Vítězný gól Landona Donovana v samotném závěru zápasu s Alžírskem poslal Američany do osmifinále a Luboše Kubíka na další špionáž, jenže na jeho další poznámky už se hlavní kouč Bob Bradley ani nepodíval. Spojené státy podlehli v prodloužení Ghaně, kterou jako jediný africký tým vyřazovací části hnal celý kontinent do historického semifinále.

Ghaňané už se v semifinále zřejmě i viděli, jenže největší hvězda týmu Gyan Asamoah nedal v závěru prodloužení čtvrtfinálového duelu s Uruguayí penaltu, a v následném rozstřelu se radoval tým kolem Diega Forlana, později vyhlášeného nejlepším hráčem šampionátu.

„Jsem samozřejmě šťastný. To, že jsem se dostal mezi nejlepší hráče turnaje, souvisí i s tím, že tady můj tým hrál skvěle. Jsem na něj moc pyšný. Je to samozřejmě krásné a jsem za to šťastný,“ říkal po výjimečné sezoně okořeněné vítězstvím v Evropské lize s Atleticem a čtvrtou příčkou na šampionátu uruguayský útočník Diego Forlan. Výjimečný hráč, které měly ve svém středu i všichni medailisté.

Vuvuzelová slupka

Bronzoví Němci objevili dalšího kanonýra Millera s třináctkou na zádech Thomase a Nizozemce táhl Wesley Sneijder.

Mistři světa Španělé měli silných individualit hned několik a také jednoho mimořádně věrného fanouška, legendárního bubeníka Manola.

Jaroslav Plašil s Brusem Grobbelaarem | Foto: Jaroslav Plašil

Účastník osmi šampionátů v průběhu toho jihoafrického onemocněl chřipkou a kvůli vysokým horečkám musel dokonce domů, jenže ne úplně fit se do Afriky vrátil. A stejně jako dva roky před tím ve Vídni slavil po evropském titulu i světový.

„Je to pro mě neskutečný pocit. Jsem na svém osmém mistrovství světa, navštívil jsem pět evropských šampionátů a viděl dohromady asi 400 zápasů španělského národního týmu. Je to pro celé Španělsko obrovský úspěch,“ hodnotil věrný fanoušek.

A úspěchem skončil i celý šampionát, přestože těm nejchudším zisk z bídy nepomohl, a zůstala jim pouze pýcha z toho, že mohla Jižní Afrika svátek fotbalu uspořádat.

Mistrovství zemi i kontinentu ale slušelo, pod konstantní a všudypřítomnou vuvuzelovou slupkou se totiž skrývala jen těžko popsatelná směs vůní a barev.

Koneckonců dost podobnou možná objevíme i v roce 2014 v Brazílii, a doufejme, že už u toho budou i čeští fotbalisté.

ZPĚT NA ROK VE SPORTU

Jaroslav Plašil Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme