Fotbalové mistrovství světa v JAR
Zatímco hokejisté hrají Mistrovství světa každoročně, fotbalisté čekají na světový šampionát čtyřikrát déle. V roce 2010 se ale dočkali také oni, a vůbec poprvé v historii kvůli tomu zamířili na africký kontinent.
Jsme v klubu Wanderers, v jedné z fotbalových akademií v Johannesburgu. Normální školáci mají sice v době šampionátu prázdniny, ale tito chlapci v dresech a kopačkách sedí na trávníku a poslouchají svého učitele. Profesor kopané zrovna zkouší své žáky z jihoafrických stadionů, a kromě názvů ho třeba zajímá i to, kolik lidí se do hlediště vejde.
Soccer City, Ellis Park nebo třeba Royal Bafokeng. Stadionů bylo dohromady deset. A na žádném z nich si nezahráli čeští fotbalisté, zalitoval během své krátké návštěvy Jižní Afriky Petr Čech, brankář národního týmu, který se na šampionát neprobojoval:
„Když už jsem tady, vidím tu atmosféru, vidím, že ti lidé fotbalem žijou, tak je mi to líto, protože mistrovství světa je vždycky mistrovství světa. Mrzí mě to doteď. A mrzí mě to i z toho důvodu, že si nemyslím, že by Slováci nebo Slovinci byli lepší než my.“
Právě Slováci se na světový šampionát dostali vůbec poprvé v historii, a dálka nedálka, fanoušků ve vysokých kloboucích a dresech s dvojramenným křížem, bylo hlavně v okolí Pretorie dost.
„Slovensko, Slovensko, heja, heja..,“ zpívali slovenští fanoušci před svým premiérovým zápasem na šampionátu s Novým Zélandem, méně už bezprostředně po něm, po remíze 1:1, a už skoro vůbec po druhém duelu ve skupině s Paraguayí. Po porážce 0:2 svůj tým nepoznávali, a svěřence i kouče Vladimíra Weisse často nahlas kritizovali.
„Byli jsme tu všichni trochu plni očekávání, ale ty výkony jsou slabé,“ posteskl si jeden z fanoušků.
Kouč Vladimír Weiss pro změnu válčil se slovenskými novináři, a jeho svěřence požírala v hotelu za ostnatými dráty ponorková nemoc.
„Z hlediska bezpečnosti trávíme čas tady, v objektu hotelu. Samozřejmě být měsíc spolu, na což jsme nebyli zvyklí, nebylo nejjednodušší, ale pro nás je to velká, velká škola,“ přiznávali fotbalisté Martin Škrtěl i Stanislav Šesták.
Přesto se Slováci dokázali nad drobné rozmíšky v týmu povznést, senzačně porazili Itálii a po nesmělém až bojácném našlápnutí nakonec svou zprvu mělkou historickou stopu na šampionátu pořádně prošlápli, a to mohla být i hlubší.
„Nehráli jsme proti San Marinu, hráli jsme proti Holandsku, které dva roky neprohrálo. Za takový zápas máš jednu, dvě, tři šance a musíš prostě dát, protože víc si nevytvoříš,“ povzdechl si po osmifinálovém utkání s nakonec stříbrnými Nizozemci gólman Ján Mucha.
Diego Forlan
Stejně dlouho jako Slováci pobyl v Jižní Africe také jediný český zástupce na šampionátu. Bývalý reprezentant Luboš Kubík rozšířil realizační tým Američanů a jako evropský poradce a pozorovatel v Jižní Africe hlavně cestoval a sledoval.
Ale hollywoodský příběh, který v Pretorii oplakal i bývalý prezident Spojených států Bill Clinton, prožil přímo na hráčské lavičce.
„Napjatý, nervózní. Oni do poslední sekundy, do poslední minuty to živěj tu naději. V tomhle jsou dobrý,“ popisoval Kubík.
Vítězný gól Landona Donovana v samotném závěru zápasu s Alžírskem poslal Američany do osmifinále a Luboše Kubíka na další špionáž, jenže na jeho další poznámky už se hlavní kouč Bob Bradley ani nepodíval. Spojené státy podlehli v prodloužení Ghaně, kterou jako jediný africký tým vyřazovací části hnal celý kontinent do historického semifinále.
Ghaňané už se v semifinále zřejmě i viděli, jenže největší hvězda týmu Gyan Asamoah nedal v závěru prodloužení čtvrtfinálového duelu s Uruguayí penaltu, a v následném rozstřelu se radoval tým kolem Diega Forlana, později vyhlášeného nejlepším hráčem šampionátu.
„Jsem samozřejmě šťastný. To, že jsem se dostal mezi nejlepší hráče turnaje, souvisí i s tím, že tady můj tým hrál skvěle. Jsem na něj moc pyšný. Je to samozřejmě krásné a jsem za to šťastný,“ říkal po výjimečné sezoně okořeněné vítězstvím v Evropské lize s Atleticem a čtvrtou příčkou na šampionátu uruguayský útočník Diego Forlan. Výjimečný hráč, které měly ve svém středu i všichni medailisté.
Vuvuzelová slupka
Bronzoví Němci objevili dalšího kanonýra Millera s třináctkou na zádech Thomase a Nizozemce táhl Wesley Sneijder.
Mistři světa Španělé měli silných individualit hned několik a také jednoho mimořádně věrného fanouška, legendárního bubeníka Manola.
Účastník osmi šampionátů v průběhu toho jihoafrického onemocněl chřipkou a kvůli vysokým horečkám musel dokonce domů, jenže ne úplně fit se do Afriky vrátil. A stejně jako dva roky před tím ve Vídni slavil po evropském titulu i světový.
„Je to pro mě neskutečný pocit. Jsem na svém osmém mistrovství světa, navštívil jsem pět evropských šampionátů a viděl dohromady asi 400 zápasů španělského národního týmu. Je to pro celé Španělsko obrovský úspěch,“ hodnotil věrný fanoušek.
A úspěchem skončil i celý šampionát, přestože těm nejchudším zisk z bídy nepomohl, a zůstala jim pouze pýcha z toho, že mohla Jižní Afrika svátek fotbalu uspořádat.
Mistrovství zemi i kontinentu ale slušelo, pod konstantní a všudypřítomnou vuvuzelovou slupkou se totiž skrývala jen těžko popsatelná směs vůní a barev.
Koneckonců dost podobnou možná objevíme i v roce 2014 v Brazílii, a doufejme, že už u toho budou i čeští fotbalisté.