Fotbalové šampionáty před světovou válkou
Už jen necelé tři týdny nás dělí od letošní sportovní události číslo jedna, kterou je - i v konkurenci zimních olympijských her - mistrovství světa ve fotbalu. Osmnáctý světový šampionát je pro nás o to zajímavější, že na něm bude hrát i česká fotbalová reprezentace. Na takový okamžik jsme čekali dlouhých šestnáct let. Samostatnou Českou republiku tak čeká premiéra na nejsledovanějším sportovním podniku planety. Od rozdělení federálního Československa ještě nikdy Česko na světovém šampionátu ve fotbale nehrálo. Až letos.
Čechoslováci ale zanechali v dějinách mistrovství pořádnou stopu. Ze sedmnácti předchozích turnajů hráli na osmi, dvakrát přitom došli až do finále. Památné bitvy z Říma v roce 1934 a Santiaga de Chile o 28 let později se zapsaly zlatým písmem do dějin českého fotbalu. Ale pojďme pěkně po pořádku a v dnešním prvním díle seriálu si připomeňme předválečné období.
Na premiérové MS do Uruguaye se československý tým kvůli ekonomicky náročné cestě nepřihlásil, ale u toho druhého o čtyři roky později chybět nechtěl. Druhé mistrovství světa fotbalistů se hrálo v Itálii a Československo si tam postupně poradilo s Rumunskem, Švýcarskem i Německem a rázem stálo proti domácím ve finále.
Reportáž Josefa Laufera z finálového utkání Mistrovství světa ve fotbale v roce 1934:
"Poslední tři minuty přinesly výhradně útoky Československa. Buď Sobotka nebo Svoboda pěkně střelili na branku Conttiho, zatímco Plánička nedostal ani jeden míč."
Ve finále vedlo Československo nad Itálií brankou Antonína Puče ještě deset minut před koncem a pomalu sahalo po Zlaté Niké. Atmosféra fašistické Itálie však dolehla i na švédského rozhodčího Eklinda, za jehož přispění domácí vyrovnali a v nekonečném prodloužení pak zlomili drama ve svůj prospěch.
Padesát let poté, v roce 1984, vzpomínal nejen na nespravedlivý závěr finálového duelu jeden z nejlepších světových brankářů své doby, František Plánička: "Nejhorší to bylo, když vlastně sedm minut jsme ještě vedli. U nás jsou všude stopky, tam nebyly. Neměli jsme s sebou žádného trenéra, žádného lékaře, trenéra zastával Karel Petrů. Nikoho nenapadlo, aby řekl, jak dlouho se hraje. Ne, že bychom zdržovali, takové věci se nedělaly, každý míč se musel sledovat a myslelo se, že se ještě hraje moc dlouho. Konec byl, až když jsme dostali vyrovnávací branku. Pak se muselo hrát ještě půl hodiny."
Nejen František Plánička byl hvězdou československého mužstva na druhém mistrovství světa v roce 1934. Autor hattricku v utkání proti Německu Oldřich Nejedlý se stal s pěti góly nejlepším střelcem šampionátu. Ale nebylo by spravedlivé jmenovat jenom Pláničku a Nejedlého. Římská stříbrná sestava měla takovou podobu: Plánička Ženíšek, Čtyřoký, Košťálek, Čambal, Krčil, Junek, Svoboda, Sobotka, Nejedlý, Puč.
Před válkou měli Čechoslováci opravdu velice silný celek, což potvrdili i o čtyři později na dalším světovém mistrovství ve Francii. Jejich pouť skončila ve čtvrtfinále proti Brazílii, které se muselo po prvním nerozhodném výsledku 1:1 opakovat. Do odvety již nezasáhl brankář Plánička, jenž si v prvním utkání zlomil ruku a jeho spoluhráči podlehli Brazilcům těsně 1:2.
Další fotbalové Mistrovství světa se o čtyři roky později kvůli válce nehrálo. Na rok 1938 navázal až šampionát ve čtyřiapadesátém. A ten už spadá do další kapitoly.
