‚Dám to přečíst dětem jako detektivku.‘ František Musil viděl 32 let po emigraci poprvé spisy StB

Ten spis má asi 50 stránek, a když jsem vyššího pána s brýlemi na špičce nosu viděl v hale na mistrovství světa v Kodani, vytiskl jsem mu ho. Obsahuje mimo jiné zprávu o pověsti rodiny, několikastránkový Musilův dopis z Minnesoty. Také výslech otce, lustraci a posudek z Tesly Pardubice. Bývalý hokejista emigroval do Spojených států v roce 1986 a po letech vzpomíná třeba na první telefonát. „Něco strašného,“ říká.

Kodaň Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

František Musil nahlédl do svazků, které na něj vedl komunistický režim | Foto: Koláž Petr Lemberk / MAFRA, Komunistická strana Československa, iRozhlas.cz | Zdroj: iROZHLAS.cz

František Musil byl bezpartijní, člen ROH a SSM. Zúčastňoval se besed pořádaných pro pionýry a mládež. Jmenovaný měl veselou, družnou a kamarádskou povahu.

I tohle se píše ve vyšetřovacím a trestním spisu. Jako by neměl odvahu ty papíry do ruky vzít a začít listovat a číst. Jen jsme tak letmo občas nahlédli do kopie spisu, který je k dostání v Ústavu pro studium totalitních režimů.

Přehrát

00:00 / 00:00

František Musil poprvé nahlíží do složek, které na něj vedl komunistický režim

František Musil emigroval přes Jugoslávii, kam jel „na dovolenou“. Minnesota pak jako jeho budoucí klub NHL zorganizovala přesun na západ. Po letech se teď může dozvědět, co se dělo po jeho odchodu v Československu. I když mám pocit, že snad ani nechce. Byť to tak zprvu nepůsobí.

Co to s vámi dělá, když poprvé vidíte tenhle spis?
Nic. Jsem akorát překvapený.

Nikdy jste to neviděl?
Neviděl. Trochu mě teď irituje, když se v současné době lidi hrabou v historii. Samozřejmě že musíme všichni vědět, odkud pocházíme a jak se naše republika tvořila a kdo se za to zasloužil. Ale já emigraci nepovažuji za nějaké hrdinství. Asi se na to podívám, ale nikde se s tím chlubit nebudu.

Co čekáte, že tam bude? Kromě juniorské fotky hned na druhé straně spisu.
Vidim hezkého kluka. Nevím, co tam bude. Myslím, že ten bývalý systém mě měl rád, byl jsem takový problémový rebel a oni si mysleli, že mě měli pod kontrolou. Ale asi neměli.

'Vzali mi pas, jenomže já měl ještě jeden'

Jak jste utekl?
Pomohlo mi hrozně lidí, které ani nechci nebo nepotřebuji jmenovat. Bez nich bych se ven nedostal. Dostal jsem se do bývalé Jugoslávie. Možná v tu dobu jsem si ani neuvědomoval tu sílu pomoci. Potom zpětně, když jsem slyšel historky a ty situace jiných lidí, kteří odcházeli, tak jsem si toho vážil. Možná jsem ani neměl šanci poděkovat.

Takže to byla nafingovaná dovolená v Jugoslávii?
Pamatuju si to moc dobře. Bylo to během Fed Cupu, kdy přijela Martina Navrátilová poprvé do Prahy a moje současná manželka byla tehdy součástí týmu. Pomohla mi a odvezla mě domů. A ten odchod souvisel s více věcmi. My jsme na mistrovství světa v Moskvě (1986) neuspěli a svaz ledního hokeje jako by nenuceně nutil podepsat smlouvy se svazem. A já jsem to prostě nepodepsal. V ten moment mě vyhodili ze sálu a vzali mi pas. Jenomže já jsem měl ještě jeden.

V Jugoslávii už vás tedy přímo kontaktovali z NHL?
Mně se o tom těžko mluví. Nerad bych jmenoval ty, co mi pomohli, doteď si jich vážím. Já ani nevím, jestli to byli kamarádi nebo příbuzní. Ale když je člověk zoufalý, tak zavolá komukoli, kdo by pomoci mohl.

Padesát papírů o životním rozhodnutí

„Pan Musil mluvit nechce, očekává rozhovory o jeho synech, jak se jim daří a tak dále. Tisknu první půlku padesátistránkového spisu a jdu za ním.“ Přečtěte si komentář Františka Kuny, jak se legedna českého hokeje seznámila se "svou" složkou. 

Bylo to jak v americkém filmu. Já jim prostě scestně věřil a za hranicí Jugoslávie v Itálii jsem se potkal s člověkem, který kouřil cigarety Chesterfield a já jsem prostě měl štěstí, jako jsem měl v celém životě. Pak už jsem byl schopen odcestovat přes Itálii do Spojených států.

Zhruba na desáté stránce spisu je váš dopis domů. Poznáte po letech svůj rukopis z 13. srpna 1986? A vzpomínáte si na kontakt s domovem, jaký tehdy byl?
Pro mě to bylo hrozně těžké. Jak bych to řekl... Naši asi něco tušili, ale nevěděli. Tušili a netušili. U nás byl hokej na denním pořádku se mnou i s bratrem, vedly se emotivní debaty. Maminka zůstávala stranou. Ale byly to takové hádky, jako když se chlapi baví v hospodě o sportu. Myslím, že naši nikdy nevěřili tomu, že bych byl schopný to udělat. První telefon, to bylo něco strašného.

Odkud to bylo?
Z Ameriky. Z New Yorku, když jsem přistál.

Co se v tu chvíli dělo doma? Kde si vaši blízcí mysleli, že jste?
Já myslím, že to už věděli. Já jsem nikdy neměl odvahu se našich zeptat, co se stalo. A naši o tom nechtěli mluvit, protože byli natolik hrdí, aby se se mnou o tom bavili, protože to byla těžká doba. A já jsem vždycky žil v takovém domnění, že předejdu problémům tím, že jim to neřeknu.

A pak se to trochu otočilo proti vám? Jak to nazvat?
Cítil jsem, že jsem rodiče podrazil, zradil.

Jak to vnímali oni?
Bylo to těžké, ale já jsem se neměl odvahu se zeptat. Takové zadostiučinění pro mě bylo, že jsem potom věděl, že naši jsou spokojení, kam jsem to dotáhl, kam jsem se dostal a jakou mám rodinu. Ale to až všechno přinesl čas, to nebyla otázka jednoho roku, dvou. I pak v letech pozdějších, kdy jsme se mohli vrátit a žít tady v Česku. Bohužel tatínek se toho až tolik nedožil. Maminka ale ví, že jsem spokojený a že jsem udělal to správné rozhodnutí.

Bavíme se teď mnoho let po revoluci. Mě minulý režim minul a ta doba je pro mě nepředstavitelná. Mátu před sebou spis Krajské správy Sboru národní bezpečnost Hradec Králové. Jak jste tehdy sbíral odvahu? Uvědomoval jste si, v čem žijete?
Já jsem ten spis nikdy neviděl a ani jsem to nechtěl vidět.

'Jsem hrdý na to, co jsem udělal'

Ale musel jste vědět, že něco takového je.
Já jsem se o to ani nezajímal, ale o to je to teď bolestivější, že asi tohle všechno museli vysvětlovat moji rodiče, kteří neměli páru o tom, co se se mnou dělo. O to to možná jakoby bolí víc. Já nevím.

Nechtěl jsem vás dostat do úzkých. Asi to ve vás evokuje něco hodně nepříjemného.
Já vím, že jsem udělal správné rozhodnutí a rozhodnutí, které byl málokdo ochoten udělat. Doufám, že jsem tím pomohl i jiným lidem. Nevím, co k tomu říct. Je to živé.

František Musil

František Musil se narodil v roce 1964 v Pardubicích, kde pak hrál nejvyšší československou ligu. Rok po zlatém mistrovství světa v Praze 1985 emigroval přes Jugoslávii a Itálii do Spojených států, kde začal hrát NHL za tým Minnesota North Starts. Později nastupoval za Calgary, Ottawu a kariéru zakončil v Edmontonu, pro který dělal až do loňského roku skauta. V NHL přes 800 zápasů. Teď pracuje jako skaut pro Buffalo. Jako asistent trenéra Hadamczika byl na střídačce během olympijských her v Soči v roce 2014.

Jeho synovi Adamovi je 21 let, byl draftovaný St. Louis a v minulé sezoně hrál v AHL. Starší pětadvacetiletý David Musil odehrál v NHL 4 zápasy za Edmonton, minulou sezonu hrál za Třinec. František Musil se oženil s Andreou Holíkovou, bývalou tenistkou. Jeho švagr je bývalý hokejista Bobby Holík, tchánem byl legendární československý hokejista Jaroslav Holík.

Ten spis má asi padesát stran. Budete mít odvahu v něm zalistovat, nebo ho pak hodíte do koše?
Nehodím to do koše, ale já nevím... Asi to budu mít u sebe. Nevím, jestli to budu číst. Asi pro mě bude jednodušší, když to ukážu dětem, aby si to přečetly.

Ony si neuvědomují, co my jsme museli s manželkou udělat. Možná to budou brát jako nějaký dobrodružný film. (smích) Asi to udělám takhle, ale abych si nad to sednul večer, to bych asi nemohl. Nechám si to u sebe a asi to tedy dám dětem. Aby si přečetly detektivku.

Neříkejte, že vás nezajímá jejich reakce.
Ony to nevnímají, tu dobu nezažily. Ta reakce bude, myslím, normální. My jsme doma nevedli dlouhé debaty.

Čili jste ze sebe nedělal emigranta-hrdinu?
U nás se žilo a žije přítomností. Nevisí u nás medaile a poháry a dresy. My jsme rádi za každý den, když jsme spolu a jsme zdraví. Ono to možná zní jako klišé, ale je to doopravdy. Jsme rádi, že můžeme být spolu.

Přece si toho musíte vážit o to víc, co jste prožil. A stáčím debatu zase k té hromadě papírů.
Já nevím, co si o tom mám myslet. Je neskutečné tady takhle sebe vidět. Já ani nevím, jestli to chci číst. Co si o mně tehdy mysleli. Já vím, co si mysleli ti, kteří se pak ke mně hlásili po emigraci.

Někomu to ale bylo jedno. Nemám ale důvod se s tím spisem probírat, já jsem hrdý na to, co jsem udělal, že jsem našel tu odvahu. Řada lidí vypadala odhodlaněji, ale nakonec nedokázali emigrovat. Třeba jsem i ukázal jiným lidem, aby se nebáli jít za tím snem.

U mě to nebylo motivované politicky. Já jsem prostě jenom chtěl hrát hokej, který jsem miloval a miluju. Za většinu toho, co mám, kromě rodičů, manželky a rozšířené rodiny, je to to nejdůležitější, co mám. Tohle jsou papíry z doby, kterou jsem prožil. To je za mnou. Dívám se dopředu. Budu to ukazovat jako dobrodružkou knížku. (smích)

Jako scénář k dobrodružnému filmu?
Možná to tak někomu dát a vymazat jména. Asi by to byla dobrá story o tom, co lidi museli podstupovat.

František Kuna Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme