Velká zima i osobní řidič. Hokejový brankář Hrachovina si zvyká na život v Astaně
V Česku se paradoxně proslavil výrazně méně než v zahraničí. Dlouhá léta působil ve Finsku a po mistrovství světa vyrazil ještě mnohem dál. Hokejový brankář Dominik Hrachovina se teď čtyři tisíce kilometrů daleko od domova sžívá s nejrychleji rostoucí metropolí světa i s KHL. V kazašské Astaně mu proto klub zařídil služby věrného přítele a řidiče v jedné osobě.
V létě se potkali poprvé, ale od té doby je to nerozlučná dvojka. Jeden zastavuje puky, druhý točí volantem a zatím bez nehod projíždí Astanou, která je, alespoň co se týče dopravy, zrádná. Na stadion, na večeři, na nákupy, prostě kam si Dominik Hrachovina poručí. V Kazachstánu dostal český brankář auto i s řidičem.
Velká zima i osobní řidič. Hokejový brankář Hrachovina si zvyká na život v Astaně
„Jezdí opatrně. Já teda sedím vzadu, protože se tu bojím. Hodně lidí tu troubí, takže to má zakázané. Řídí velice dobře, stará se, pomáhá. Co je potřeba zařídit, zařídí, takže nemůžu říct špatného slova,“ chválí pro Radiožurnál svého společníka Hrachovina.
„Tady je to levá, pravá, červená nečervená, zelená nezelená, pruh nepruh. Já sedím vzadu, aby mě to případně semlelo až potom,“ popisuje český brankář dopravní situaci v Astaně.
Na začátku listopadu už je v Astaně brzy tma, sněží a teploměr ukazuje i 15 stupňů pod nulou.
„Není to žádná olympiáda. Samozřejmě se to od Finska moc neliší, tam je to stejné. Akorát co je tady jiné, je, že tu fouká strašný vítr. Jinak mi to nijak moc nevadí,“ říká Dominik Hrachovina a dodává, že teplého oblečení má dost, jinak by zmrzl.
Osm zápasů a dost. Brankář Kašík končí v ruském Chabarovsku
Číst článek
Po osmi letech strávených ve finském Tampere ho sníh ani mráz nezaskočí. I na ledě mezi mantinely tu platí stejná pravidla, ale na život ve městě, ve kterém lesk moderních staveb na první pohled s přehledem zakryje řadu děsivějších míst, si stále zvyká.
„Město je rozdělené na takové dvě poloviny. Jedna strana řeky, kde jsme, a pak druhá, kde to je, jako byste se zastavil v roce 1975, tam je to takový starý Sovětský svaz. Řidič mě tam nenechá vystoupit. Lidi poznají, že nejste místní, a já nejsem žádný velikán, takže by si na mě určitě mohli něco zkusit,“ říká Hrachovina.
„Smýšlením to mají Kazaši podobné jako Rusové. Mají takové obrácené myšlení, když to řeknu blbě. ‚Bolí tě noha? Můžeš hrát? Můžeš. Tak vidíš, nestěžuj si.‘ Je to taková daň za to druhé, jako jsou peníze,“ naznačuje Dominik Hrachovina, že některá trápení tady v dalekém Kazachstánu za to zkrátka stojí.
