Portugalsko 2:1 Česko

Kdybychom věděli, co bude po životě, chováme se jinak, myslí si Jágr. Ženské hokejistky ho překvapily

Hokejista Jaromír Jágr byl v rámci Lipno Sport Festivalu hostem moderátorky Radiožurnálu Lucie Výborné. V obsáhlém rozhovoru nejen o sportu Jágr prozradil, co unikátního bude mít nový kladenský stadion, za co se chodí do kostela modlit a nebo kdo mu byl v životě největším vzorem.

Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hokejista Jaromír Jágr

Hokejista Jaromír Jágr | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

„Ahoj hokejová rodino, pokud ještě nemáte plány na tento víkend, přijeďte na Lipno, můžeme si spolu zazávodit, je to vaše jedinečná šance mě porazit. Nepojedu na elektrokole a mám 123 kilo...,“ napsal jste na sociálních sítích. S těmi kilogramy je to pravda?
Ano, to jsem psal. Všechno je to pravda. 123 kilo, možná teď už trochu víc, protože jsem si tady dal zmrzlinu z Opočna.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jsem jako tirák, který se pomalu rozjíždí. Ale s nikým nesoutěžím, přiznává Jaromír Jágr

Takže špatné zprávy?
To nejsou špatné zprávy, co kdybych měl 128? To by byla ještě horší zpráva. Nikdo neví, z jakého čísla já vycházím.

Jak je to tedy s tím tréninkem před sezonou? To už začalo, nebo to začne tady na Lipně?
Trénink nikdy nekončí. Pro sportovce by neměl nikdy končit. Končí sice sezona, oddych by mohl být malinkej, ale já už se neberu jako sportovec, ale i jako majitel klubu, který má jiné věci na starosti, než hraní hokeje. Neměl jsem čas na to, abych trénoval, takže jsem tři měsíce nic nedělal a odrazilo se to i na váze. Vím, že ty začátky budou zase hrozně těžké.

Jak vypadají těžké začátky? Bolí to, nejde to...
Bolest mi nevadí, na tu jsem zvyklý, tu bych měl porazit. Jde o to, abych se nezranil, protože tělo si odvykne a začnou větší dávky, než na co bylo zvyklé, protože to musím dohnat, co jsem ztratil. Jde o to, jak na to tělo reaguje. Když to přeženu, tak je velká šance, že se zraním a zranit se v mém věku, to je zabiják a musím skončit. Nesnáším ty přestávky, začínat a končit. Když se pak rozjedu, tak jsem jako tirák, tirák z kopce. Když se rozjedu, tak je to dobré, ale než se rozjedu, tak je ten start hrozně pomalý.

Takže do 16. září to bude chvíli bolet a pak už to pojede?
Ano, ale nevím, kdy se to úplně rozjede. Pojede to nějakou rychlostí a v prosinci by to snad mohlo rozjet úplně.

Jaromíre, je ve vás ještě to mužské ego? Když pojedete v sobotu závod kolem Lipna a předjede vás třeba Bára Strýcová, jestli to zvládnete, nebo se utrhnete?
Úplně v klidu jí pogratuluji. Nikdy jsem to neměl v sobě. Jediné, s kým jsem soupeřil, tak to bylo sám se sebou a když se mi nedařilo, měl jsem výčitky svědomí, že jsem tomu nedal maximum a neudělal víc. Nikdy jsem s nikým nesoupeřil. Věřil jsem tomu, že jsem na tom nejlépe, že mám největší talent a že když nebudu nejlepší, tak je to moje vina, že jsem tomu neobětoval maximum. Věřil jsem, že když tomu dám maximum, tak budu nejlepší a to byla moje víra.

Mluvíte ale v minulém čase?
Ano, to už je pryč. To zmizelo, to zmizelo tak ve 32 letech. Jak jsem jednou prohrál, tak od té doby to zmizelo. Jednou to nevyšlo, a pak přišel takový strach z neúspěchu, pak se úspěch dostavil, se mnou to nic neudělalo, necítil jsem změnu, tak jsem si řekl, že se nemusím za něčím pořád honit.

Jaromíre, vy hodně lidem tykáte. Z čeho to vychází? Tykal jste všem, i autoritám?
To by mě taky zajímalo. Ale když jsem potkal prezidenta, tak jsem vykal, spíš jsem tykal novinářům, protože jsem je bral jako kamarády, když jsme se potkávali často. Ani mi nevadilo, když mě tykali. Dva lidi se potkali a dělají rozhovor, tak to pro obě strany je asi příjemnější.

Sportovci gratulují Jágrovi k životnímu jubileu. Ledecká ho obdivuje, Voráček přeje dítě, Krpálek zdraví

Číst článek

Hokej se změnil, je rychlejší a člověk je věkem choulostivější na zranění. Co má pro vás větší hodnotu, jestli to, co jste uhrál v NHL, nebo co na ledě předvedete teď, když víte, co vše musíte dělat, aby vám tam góly ještě padaly?
Zajímavá otázka. Ani jedno, ani druhé. Když se někdo zeptá, čeho si nejvíce vážím na své kariéře, tak bych odpověděl, že dlouhověkosti. Byl jsem schopný se přizpůsobit stylu hokeje, který se mění z roku na rok. Vždycky tomu udává trend vítěz, takže když vyhraje nějaký tým a hraje takový styl, tak se všichni přizpůsobují. Kdybych si myslel, že můj hokej je nejlepší a držel se ho, tak bych skončil před 15 lety. Já se ale rád zlepšuju, rád pozoruji ostatní hráče, učím se od nich a nikdy jsem si nemyslel, že to umím nejlépe. Rád se učím a každý se může učit do konce svého života, v jakémkoliv oboru a to mě asi pomohlo se přizpůsobit jakémukoliv stylu.

Láká vás naučit se něco jiného než hokej?
Ano, nemám s tím problém, ale není to moje komfortní zóna. Lidé od vás očekávají, že když jste něco dokázal v určitém oboru, tak to očekávají ve všech. Nejsem naivní, abych si myslel, že když začnu s něčím v 50 letech, tak dokážu konkurovat těm, kteří se tomu věnují třeba 30 let, to si určitě nemyslím. Chci se zlepšovat, ale s nikým nesoutěžím, ani ve sportu se s nikým nesrovnávám.

Když srovnáme Jaromíra Jágra v 25 letech a nyní, tak máte ještě radost z hokeje?
To byl drajv, který mě nutil k tomu, abych se stal nejlepším. Pak jsem to v určitou dobu ztratil a jakmile ztratíte tak nemáte cíl tomu obětovat vše a nemůžete dosáhnout vrcholu. Odpověď je tedy taková, že ne, nemám to jako dřív.

A ztratil jste to kdy a kde? Třeba před 10 lety?
Řekl bych, že o něco dřív. Mění se priority pohledu na hokej, mužstvo a nejen individuální úspěch. Najednou chápete, že vaše přítomnost má i jiný smysl, než přihrávky a góly a snažíte se pomoct mužstvu jiným způsobem, než být nejlepší.

Takže pomáháte mužstvu manažersky, lidsky, táhnete ho a dotujete ho finančně?
Když jsem byl pořád aktivní hráč, tak pomoc ostatním spoluhráčům. To je největší plus každého člověka, že jeho cíl by měl být, když jeho přítomnost pomůže ostatním, aby byly lepší. Nejenom vy, ale i ti okolo vás a to má hodnotu daného sportovce a člověka. Každý dokáže být dobrý, když má okolo sebe ty nejlepší hráče, ale vy buďte ten, kdo dokáže udělat ty ostatní lepší. To by měl být ten cíl.

Kdo vás tohle naučil?
Asi seshora to přišlo, nevím. To mi nikdo neříkal, to je zkušenost životní. Myšlenky přicházejí a odcházejí, názory se mění, ale tak by to mělo být. Každá etapa vašeho života má určitý cíl a jakmile ho dosáhnete, tak se mění myšlení a vy se měníte skrze myšlení.

V nějakém rozhovoru jste řekl, že lidské tělo nemá limity.
Nic nemá limity. Alespoň si nemyslím, že bychom si je dokázali představit. Vizionáři určují styl života, ti si dokážou něco vysnít, představit a pak to udělat. Před sto lety si mohl těžko někdo představit, jak se bude dnes hrát hokej. Taky mohl před sto lety říct, že už jsme fakt dobří, přitom kdyby hráli dnes, tak by neměli absolutně žádnou šanci. Proto říkám, že lidské tělo nemá limity, nebo bude lepší, když v tom budete pokračovat.

A vy pokračovat budete, že?
Minimálně v sobotu pojedu na kole, ale 16. září budu proti Pardubicím na střídačce.

Vy nebudete na ledě?
Ne. Teda možná jo, ale předtím, když tam půjdu v polobotkách.

Je něco, za co byste si v životě nafackoval?
Za všechno i za nic. To byl ten vývoj, bez toho, co jsem prožil, bych tu neseděl. Kdybych já jako trenér koučoval Jágra před 20 lety, tak ho vyhodím druhý den.

Hokejové Kladno se brzy dočká zrekonstruovaného stadionu. ‚V Česku není podobná hala,‘ těší se Jágr

Číst článek

Za co? Byl Jágr před 20 lety namyšlený?
Za všechno. Nemyslel to špatně, ale chtěl být nejlepší a dělal vše proto, aby byl nejlepší. Jinak to nešlo. Těžko bych mohl tehdy někoho poslouchat, když jsem tam neměl okolo sebe nikoho, kdo to udělal přede mnou. Abych poslouchal někoho, kdo v životě neměl žádný úspěch, to by mi moc nepomohl a dopadl bych jako on.

Koho jste tedy v životě poslouchal, kdo byl pro vás autorita?
Můj otec, stoprocentně. I když absolutně nechápu, proč jsem poslouchal otce, který nehrál hokej na žádné úrovni, ale poznatky, které mi říkal, tak byly geniální. Nevím, kde na ně přišel, ale byly to základní věci, které mi řekl a používám je dodnes. Vím, že je hráči nedělají a on byl takový, že já jsem to musel pořád dělat. Pořád bruslit, pohybovat se, cvičit s vlastní vahou těla, takže jsem dělal kliky, dřepy a sklapovačky. Měl jsem v té době daleko věší sílu než ostatní. Pak samozřejmě idol, se kterým jsem mohl hrát, Mario Lemieux. Toho jsem nejen poslouchal, ale denně pozoroval a snažil jsem se ho kopírovat.

A co nějaká trenérská autorita?
Byly tam samozřejmě autority. Trenéři v NHL byli jinde, hodně vepředu a vůbec mě nepřekvapuje, že kanadskej hokej je jinde, než ten český. Je to úplně na jiné úrovni a s většinou trenérů jsem neměl problémy. Kde je ale velké očekávání, jak mužstva, tak trenérů, tak při neúspěchu to jako první odnesou trenéři. Těžko vyměníte 20 hráčů, jednodušší je vyměnit jednoho trenéra.

Pochopila jsem, že jste duchovní člověk. Co je duchovního na vašem sportu?
Zajímavá otázka, takže než na ně odpovím, tak chci, aby to vyšlo ze mě a někdy to trochu déle trvá, ale chci, abych odpověděl tak, jak to cítím. Nevím, co je pro mě duchovno v hokeji, ale víra mi hrozně moc pomáhá. Před každým zápasem je pro mě důležité jít do kostela. Beru víru, modlitby a kostel, jako posilování duše. Jsme všichni zvyklí posilovat svaly a tělo, ale zapomíná se na duchovno. Věřím tomu, že by tam měla být vyrovnanost, protože když má jeden víc nad druhým, tak je to zabiják. Je to jako, když dáte do ferrari nezkušeného jezdce, tak je to otázka času, než se vybourá. Věřit v něco vyššího, už jen to, že to přinese pokoru a respekt, tak to je jedna z věcí. Chápu ale i lidi, kteří nevěří, ale říkám si, že to budou mít daleko těžší.

Když jdete do kostela před zápasem, tak za co se modlíte?
Ne všichni tomu budou věřit, že to může pomoci. Moje výhoda je to, že jsem dost citlivý a dokážu vypozorovat jakoukoliv změnu, i když minimální. Nebudu dělat zbytečně nějaké cviky, protože hned poznám, jestli to tělu pomáhá, nebo ne. To je moje výhoda. Ušetřím čas a nedělám něco zbytečně dva měsíce, protože to poznám hned. Když půjdu do kostela, tak je důležité prožít mši, liturgii a cítím rozdíl, když tam jdu a nebo nejdu. Na druhou stranu chápu, že kdybych byl zaměstnaný u stolu jako sekretářka a jen psal na počítači, tak možná změnu ani nepoznám, protože bych se nemusel dostat do fyzického tlaku, kde bych musel odevzdat maximum. V profesionálním hokeji je opravdu velký rozdíl, jestli se cítíte o 2 nebo 3 procenta lépe.

Nový kouč a posily z Lotyšska. ‚Věřím, že Kladno bude hrát důstojnou roli,‘ vyhlíží start sezony Jágr

Číst článek

Vy se tam tedy nechodíte modlit za to, aby váš tým vyhrál, ale pro energii?
Můžeme to nazvat očištěním těla. Jakékoliv problémy jsou závaží na těle, takže já odejdu z kostela a cítím se o 10 kilo lehčí.

Křížek fixou na hokejce pořád je?
Ano, je tam. Ale hokejky teď už moc nepoužívám, naposledy jsem ji držel asi před čtyřma měsícema. Teda lžu, protože jsem držel hokejku, co mi ukázal ředitel hotelu. Ten mi ukázal hokejku, kterou dostal jeho dědeček od mého táty, protože spolu byli na vojně. Já na to koukám a je to jedinečná hokejka, která asi zbyla jen jedna. Vůbec jsem netušil, že existuje, můj táta neměl asi tušení, co dostal. Já jich dostal asi deset od jednoho agenta, protože mě chtěl zastupovat, takže přinesl dárek deset hokejek, já jich devět zlomil a zůstala jedna a táta to asi nevěděl a rozdal to. Já tu hokejku viděl asi po 34 letech.

Jakou má taková hokejka hodnotu?
To se asi nedá finančně vyčíslit. Hodnota je taková, protože patří ke mě. Je to něco, co nikdo jiný nemůže mít, protože je jediná.

Víra je energie a dá se použít v hokeji?
Všechno je energie. To, že se cítíme špatně neznamená, že by nám bůh nebo vyšší energie dávala méně, ale proto, že jsme uzavření. Je to jako kdyby si chtěl někdo umýt ruce, byl pod kohoutkem a netekla voda. Ta voda tam teče, ale musíme otevřít kohoutek a tak bychom si měli nastavit tělo, aby skrze nás energie proudila.

Láska je taky energie?
Láska k čemu? Láska může být ke všem. Je to pouto ke všemu, ale vy jste chtěla naznačit asi k nějakému člověku...

Ptám se na ženské. Nečtu barevné časopisy, ale viděla jsem, že máte rád krásné ženy, většinou modelky, nebo moderátorky? Zamiloval jste se někdy tak, že jste chtěl více dávat, než dostávat?
Neřekl bych, že to jsou modelky a moderátorky, prostě to jsou ženy, které se mi líbí.

Zamiloval jste se někdy tak, že jste chtěl více dávat, než dostávat?
Pokud to tak není, tak to nemůžeme nazývat láska. Láska znamená, na to, co dostanu zpátky nekoukám, ale jen dávám. To je láska. Pokud koukám na to, že něco dám a něco dostanu, tak je to byznys.

A zamiloval jste se někdy tak, že jste chtěl jen dávat?
Vždycky, vždycky. Na začátku vždycky, dal bych úplně všechno. To, že to pak nevyšlo, tak to se může stát a možná to je součást našeho života.

Dal byste i hokej?
Tak tam je taky láska k tomu hokeji. Odpovím jinak. Pokud bych byl s někým, který by ode mě chtěl, abych dal něco, co miluji, tak to není férové z jeho strany a s takovým člověkem bych nebyl.

Můžete si někdy v klidu vyrazit někam úplně sám? Přijde mi, že jste pořád pod tlakem a chce se s vámi třeba každý vyfotit.
Jsou situace, kdy to není příjemné. Když má člověk dobrou náladu a je v klidu, tak to neřeší. Nejhorší je, když vy sami řešíte problémy a najednou během problémů musíte udělat radost někomu jinému a zrovna na to nemáte náladu. To jsou těžké situace, ale jinak s tím nemám problém. Není to tak extrémní, aby s tím člověk nemohl žít.

Jak to vypadá na Kladně s novým stadionem?
Velice dobře, jsem hodně nadšený. Myslím, že je to něco, co tu v Čechách asi není. Je to mix starého stadionu s moderním. Spousta lidí má ráda zimu, haly, zimáky, co se stavěly v 60. letech, jako ten náš, ale pak jiní lidé mají rádi moderní haly jako O2 Arena, nebo hala v Liberci a já myslím, že ten kladenský je mix obou dvou. Těžko se to dá popsat, ale zachovali jsme ten základ. Zůstala tam i tribuna z roku 1939, protože ji nemohli sundat. Zkolaudovat by se to mělo začátkem září a pak už by se měl začít dělat led.

Co je důležitější - Jágr na ledě, nebo peníze pro klub?
Peníze pro klub. K čemu by nám bylo, kdybych dával góly a neměli jsme hráče okolo? Tak bych ani ty góly nedával.

Platíte sám sobě, jako hráči?
Bohužel ne, nic nezbylo.

Být hráč je asi pohodička, ale majitel hokejového klubu spíš peklo, ne?
Není to jednoduché, asi je daleko lepší být majitelem fotbalového klubu, protože je šance, že můžete vydělat, když hrajete evropské poháry a platí vám obrovské peníze za to, že vůbec soutěž hrajete, za televizní práva. Pokud nejste v hokeji v NHL, nebo majitelem klubu v NHL. Ale řekl bych, že i v Německu a Švýcarsku jsou výděleční a je to z toho důvodu, že je tam daleko silnější ekonomika. Lidé vydělávají daleko víc, lístek stojí od 30 do 50 euro a my tu máme lístek za 5 eur. Těžko sem můžeme přitáhnout ty nejlepší hráče, není to jednoduché.

Když bojujete za Kladno, tak bojujete za co?
Za všechno. Za historii, za město. Musím se smát, když mi někdo říká, jestli to mám zapotřebí se v 50 letech honit a na někoho křičet. Ne, nemám. Ale to je můj osud, kdo jinej to bude dělat. Padne to a já budu poslední král, který to nechal padnout. Samozřejmě i cítím, že lidé to nechápou a říkají si, proč se na to nevykašlu a nejdu si užívat. Když jste jednou v životě bojovníkem, tak bojujete do konce života. To má člověk v sobě.

Byl jste bojovníkem už od začátku, nebo se k tomu musíte dopracovat?
Myslím, že je to trochu závislost. Najednou se vám daří, kluci to mají v sobě, když spolu soupeří, vy jste lepší než ostatní, zalíbí se vám a to a chcete to víc a víc. Já tomu říkám závislost. Chlapi mezi sebou soutěží, ženské mezi sebou soutěží, všichni soutěží a proto se svět posouvá dopředu. I když já si myslím, že bychom měli soutěžit jen sami se sebou, se svým nejlepším já, abychom ho dohnali, i když ho vlastně nikdy nedoženeme.

Umíte prohrávat?
Samozřejmě. Porážka je ten nejlepší krok k vítězství, bez toho to nejde. Každý den je trénink k tomu, abyste se cítil druhý den lépe. Než tedy přijde ten poslední den a už je smrt a tam už není proč. Tím to tady na zemi končí, ale možná se pak stane něco, o čem my nevíme.

Jágr odmítl Babiše. Hokejista nebude tváří kampaně za vakcinaci a očkovat se zatím nenechá

Číst článek

Co myslíte, že bude po smrti?
Možností jsou miliony. Konkrétně jsem nepřemýšlel, ale třeba díky smrti něco odejde a oči ostatních nás nevidí a my jsme pořád tady. Těžko říct, to bychom tady seděli asi deset hodin a na nic bychom nepřišli. Velcí filozofové o tom přemýšleli celý život a na nic nepřišli. Kdybychom to dopředu věděli, co bude po životě, tak už se nechováme tak, jak se chováme a vypočítavě přemýšlíme co bude potom a jak by se nám to hodilo. Možná, kdyby nám někdo řekl, že je to po smrti lepší než teď a tady, tak bude daleko více sebevražd.

Jaké jsou vaše špatné vlastnosti? Proti čemu bojujete?
Ty bych taky rád slyšel. Bojuji proti lenosti, pohodlnosti, i když mi to nechce nikdo věřit, ale díky tomu vymýšlím věci, které mi tu cestu usnadní. Protože jsem línej a pohodlnej, tak mám miliony cviků v posteli. To je geniální, protože v posteli trávím nejvíce času, takže když se člověk donutí tam nejen ležet, může dělat různé věci. To byla moje výhoda. Nikdy jsem se nedokázal sebrat, i když si to všichni mysleli, odejít na dvě hodiny do posilovny. Možná, když jsem byl mladej a bylo mi 18 let. Abych se teď sebral a šel do posilovny na dvě hodiny, ani na hodinu, no vlastně ani na půl hodiny. Dělal jsem to tak, že jsem se díval na televizi, měl jsem tam činky a cvičil jsem během filmu a ani mi nepřišlo, že cvičím. Nebo jsem si dělal pravidla, že když jdu na záchod, tak musím něco udělat, třeba dřepy.

Chtěla bych se naučit alespoň pět Jágrových postelových cviků. Ukážete mi něco, co můžu dělat v posteli?
Je to jednoduché, třeba na břicho je hodně cviků a to se dá dělat v posteli. Sám o sobě zapnu ten sval, nebo něco zvednu když ležím na břiše...

Když se díváte s tou činkou na televizi, tak na co koukáte?
Teď už se moc na televizi nedívám, to spíš dříve. Moc často ji nezapnu, většinou ty dobré filmy dávají od 20 hodin a to já ještě nejsem doma, nebo mám něco jiného na práci. Když jsem hrál ještě v NHL, tak jsem koukal na film, nebo na sporty. Hodně jsem sledoval basketbal.

Čtete?
Moc ne. Nemám na to čas, ale vím, že to je důležité. Pomohlo by mi to ve všem, získat vědomosti, slovní zásobu, ale je to těžké. Není opravdu čas.

Co oblíbení atleti?
Bylo by jich víc v jakémkoliv sportu. Dívám se spíš na ty, co hrají taky dlouho, jako já, takže třeba v tenise Rafael Nadal, Roger Federer, Novak Djokovic, to jsou esa, která dokázala na vrcholu vydržet hrozně dlouho. Zase na druhou stranu mají smůlu ti, co jsou teď mladší, protože nemají šanci nic vyhrát, tihle čtyři si to všechno rozdělí.

V americkém fotbale třeba Tom Brady, tomu je už 45 let. V americkém fotbale jsou zajímavé příběhy. Většinou tomu hráči nikdo nevěří, třeba ani nehrál profesionálně, prodával v obchodě, dostal šanci a pak se stal nejlepším fotbalistou soutěže, to je neskutečné. V americkém fotbale je takových příběhu spousta. Jeden takový příběh je teď nově zfilmovaný, jmenuje se to myslím American Underdog, to byl quaterback ze St. Louis. Ani jsem nevěděl, že o něm byl natočený film, ale jeho příběh jsem sledoval, když jsem byl v Americe. Když jsem letěl letadlem, tak jsem si to pouštěl a probrečel jsem půl letu. On se dostal na dno, neměl ani na benzín do auta a musel třeba běžet 10 kilometrů, aby se dostal domů. Dva roky na to se pak stal nejlepším fotbalistou. Tohle miluji. Ten příběh je skvělý pro lidi, kteří to vzdávají o něco dříve, než by měli. Konec není, dokud neumřeme. Pokud je šance, tak je vždycky šance a tak to je. Někdy je to těžké, ale většinou tyhle negativní události vás tak posílí, že je to pak všechno jednodušší.

Kdo by měl hrát Jaromíra Jágra, až se bude točit váš životní příběh?
Taky záleží na tom, jestli něco natočeného vůbec bude. Možná se ten herec ještě nenarodil. Opravdu ale teď nevím. Herci jsou většinou drobnější postavy a já mám těch 123 kilo, takže moc takových herců není.

Co třeba Chris Rock?
Ten je starej jako já. Já ho obdivoval ještě, než vůbec začal dělat filmy. Sledoval jsem jeho wrestlingovou kariéru a to je podobný příběh. Nikdo ho neměl rád, protože wrestling už dělal jeho otec a všichni si mysleli, že on to má zadarmo a že tam nepatří. Byl hrozně nepopulární ve wrestlingu a teď dívejte, kam až se dostal.

Máte hodně povinností, které musíte dělat jako legenda, že nemáte čas na to, co byste dělat chtěl?
Ani nevím, co bych chtěl dělat. Přijedu na Lipno s tím, že je to moje povinnost a to je moje práce, i když příjemná. Není to nic takového, že bych musel dělat od rána do noci na poli. Mluvit je geniální zaměstnání, když máte vynikající slovní zásobu a jste chytří, tak se živit pusou, to je geniální. Co bych za to dal, kdybych měl takový talent.

Mimochodem co říkáte na ženský hokej?
Nemám s tím absolutně problém a líbí se mi to. Spousta lidí říká, že by ženy neměly dělat tenhle sport, ale mě překvapily, jak jsou dobrý. Nečekal jsem, že jsou na takové úrovni. Jakýkoliv ženský sport. Třeba Tomáš Plekanec je vynikající tenista a když se ho zeptáte, jak by hrál se svojí manželkou Lucií Šafářovou, tak vám řekne, že by uhrál dva míčky za set. A to mi přijde divné, protože Tomáš hraje opravdu výborně, takže úroveň tenistek na top úrovni je opravdu skvělá. Byl jsem na Floridě a tam byl jeden obránce, který chodil s reprezentantkou USA, co hrála hokej a já tam neviděl rozdíl. Nešli si samozřejmě do těla, protože holky jsou lehčí, ale co se týkalo techniky a bruslení, tak musím říct, klobouk dolu.

Lucie Výborná, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme