Táta mě pochválil asi pětkrát za život, říká Kristian Reichel. V NHL se chce v příští sezoně udržet nastálo
Čtyřiadvacetiletý Kristian Reichel si pomalu ale jistě plní svůj sen. Po pěti letech strávených v USA loni konečně v dresu Winnipegu Jets naskočil do zápasů NHL. V rozhovoru pro Radiožurnál Sport se nadějný útočník rozpovídal o tom, jak těžké je prosadit se v nejprestižnější hokejové lize, co si slibuje od příští sezony nebo jaké je to žít se slavným jménem Reichel.
Vzpomenete si ještě na 20. prosinec, kdy jste si poprvé zahrál v NHL?
Na to se nedá zapomenout. Ten den utekl hrozně rychle a byly kolem něj takové peripetie, že jsem byl večer rád, že to mám za sebou.
Jaké ty peripetie byly?
S farmou jsme měli hrát v Iowě, bylo těsně před Vánocemi a zase začínal covid a všechno kolem toho. Takže nám to zrušili kvůli tomu, že bychom se nedostali přes hranice zpátky do Kanady na Vánoce. Shodou okolností se ten samý den v Jets zranili dva útočníci. Povolali tedy nás, ale nejdříve jsme museli projít asi dvěma testy na covid, až pak jsme se dozvěděli, že budeme hrát.
Co obnášel ten první zápas? Jaký to byl zážitek?
Zážitek byl skvělý. Ani jsem si nepřipouštěl tlak, snažil jsem se všechno si užít. To první kolečko na ledě, rituál v NHL, to žádný hráč nezapomene. Celý zápas jsem se snažil hrát tak, jak hraji normálně. Chyby samozřejmě byly a budou, ale já si to snažil hlavně užít.
Za Winnipeg jste nakonec nasbíral do konce sezony 13 startů. Jste s tím spokojený nebo jich mohlo být víc?
Kdyby mi to někdo řekl na začátku sezony, tak bych to bral. Když už jsem tam nahoře ale byl a hrál jsem třetí lajnu s Adamem Lowrym, cítil jsem se každý zápas líp a líp, trenér mi začínal věřit a chodil jsem do situací, do kterých jsem ze začátku nechodil. Pak ale přišlo takové nešťastné zranění a pak už jsem toho moc neodehrál. Myslím, že kdybych se nezranil, mohl jsem zůstat nahoře. Hrál jsem dobře, byli se mnou spokojení i trenéři.
Za těch 13 zápasů jsem si zahrál proti spoustu skvělým hráčům. Proti Connoru McDavidovi, Leonu Dreiseitlovi, Nathanu MacKinnonovi, Gabrielu Landeskogovi nebo Alexandru Ovečkinovi. Trenér nás hrál proti takovým hráčům, což pro mě byl velký zážitek.
Reichel vstřelil při svém druhém startu gól
Nasadí vás proti hráčům jako je Mats Zuccarello, který mají odehráno přes 15 sezon v NHL a najednou vedle nich stojíte na buly a bráníte je, což je neskutečný zážitek. Jsou to ale hokejisté jak blázen, to není jako když jdete čtvrtá lajna na čtvrtou lajnu. Hrajete proti těm nejlepším, což se mi ale strašně líbilo.
Hned první zápas jsem si říkal, že to je hrozně rychlé, že ani nevím, co tu dělám. Rozdíl mezi farmou a NHL je šílený. Čím víc ale hrajete a okoukáváte se, tak hokej najednou zpomaluje, protože si zvyknete na tempo. Řeknu to blbě, ale hrát AHL je mnohem těžší než hrát NHL. V NHL jsou top hráči a přihrávky jdou z pásky na pásku.
Roky tvrdé práce
Pojďme k samotné cestě do NHL. Mám pocit, že k vysněnému cíli vás dovedla píle a trpělivost, protože do NHL jste naskočil až v páté sezoně v zámoří. Dá se to tak říct?
Asi ano. Ta cesta byla dlouhá, už jsem si říkal, že to třeba nevyjde, ale že se nic nestane. Pak přišel z ničeho nic zlom, otočilo se to, štěstí mi přálo a drželo se mě až do toho zranění. Nechci ale aby to skončilo u 13 zápasů, příští rok se chci usadit v hlavním týmu.
Věřím, že ty nejlepší roky v NHL mám ještě před sebou, říká hokejový útočník Nečas
Číst článek
Byly to roky tvrdé práce a odříkání, tréninků, běhání, posilovny... Hodně mi pomohl také táta, dával mi rady, dřel se mnou... Tím jak jsem tomu dával všechno, otočilo se to v můj prospěch.
Byl jste ve farmě a start v NHL pořád nepřicházel. Měl jste už někdy zbalené kufry, kdy jste si říkal, že se vrátíte do Evropy?
Bylo to náročné, ale zbalené kufry jsem nikdy neměl. První dva roky jsem do prvního týmu ani povolaný být nemohl, byl jsem na AHL smlouvě. Další rok byl specifický kvůli covidu, Jets hráli dobře a neměli moc zranění, těžko se tam prokousávalo. Čtvrtý rok už jsem na to myslel, hrál jsem dobře, i když jsem neměl tolik bodů. Mám ale jiné přednosti, které se cení - spolehlivost, černá práce v oslabení. Nepropadal jsem ale panice, snažil jsem se furt makat dál a přišlo to zrovna, když jsem to nečekal.
Zmínil jste, že se od vás nečekají góly. Musí si to člověk srovnat v hlavě, že nebude v NHL za hvězdu, nebude hrát přesilovky a bude pomáhat týmu jinak?
Je to těžký na hlavu, kdo si to v hlavě nesrovná a myslí si, že bude jen dávat góly, nikdy se tam nedostane. Prvních šest útočníků jsou top hráči, kteří dělají přes 70 bodů. Už od farmy mě ale pilovali na třetí lajnu, která má za úkol, aby se naopak neprosazovali nejlepší hráči soupeře, práce dopředu je pak vlastně bonus. Chci taky dávat góly, ale v první řadě je defenziva.
Musím si koupit zimní bundu, plánuje Rutta. Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu se těší do Pittsburghu
Číst článek
V Americe je to postavené tak, že každý hráč plní nějakou roli, postaví se z toho mozaika a ta pak může vyhrát Stanley Cup. Když se podíváme na Colorado - měli skvělé dvě první lajny, ale třetí a čtvrtá už plnily roli „shutdown hráčů“, kteří plnili černou práci, aby si první dvě lajny odpočinuly.
Držitel slavného jména
Vaším otcem je Robert Reichel - olympijský vítěz a mistr světa. Kdy jste začal vnímat, že vás s ním srovnávají?
Asi od prvního roku v A týmu v Litvínově. Vždycky jsem to měl z tohoto ohledu těžké a vždycky budu. Táta měl super kariéru a posouvá mě to ke zlepšování, abych se k němu alespoň přiblížil.
Kdy jste začal tušit, že budete profík, který by mohl jít v jeho šlépějích?
Ani nevím, já se vždy chtěl hokejem hlavně bavit. Na prvním místě jsem měl vždycky školu, člověk nikdy neví, co se může stát, takže jsem rád, že jsem si udělal maturitu. Pak přišel na řadu hokej, obul jsem se do věcí, kde zaostávám a teď mi to přináší ovoce. Že to mohu někam dotáhnout jsem si tedy uvědomil asi v mládežnickém věku.
Péroval vás táta i mimo trénink?
Když mě netrénoval, chodil se koukat na zápasy. Když jsem byl dobrý, moc jsme si toho neřekli, když jsem byl špatný, dostal jsem seřváno. Teď už nepotřebuji, aby mi to někdo řekl, mám na to vlastní názor. Pochválil mě možná pětkrát v životě. Kdyby mě pořád plácal po zádech, možná bych se nikam neposunul. Někdy to tak u těch mladších hokejistů bývá.
Ve Winnipegu jste podepsal novou dvouletou smlouvu, do týmu přišel nový trenér. Jak by měla vypadat příští sezona, abyste byl spokojený?
Zůstat nahoře celou sezonu a hrát tak, jak jsem hrál ke konci. Smlouva je sice dvoucestná, ale je tam vidět, že nějaký zájem tam o mě je. Nový trenér komplikací není, znám ho, trénoval předtím Dallas i farmu, tak mě může mít nakoukaného. Byl bych asi radši, kdyby tam byl ten trenér, který mi dal debut a věřil mi, ale pro mě se nic nemění. Dám do toho maximum.
