'Soudruzi mi chtěli vzít hokej, jsem jim vděčný.‘ Bratři Šťastní po emigraci uhranuli Kanadu
Dva odešli do Kanady a jeden zůstal na Slovensku. Hokejoví bratří Šťastní nakonec - po emigraci - utvořili v NHL slavný útok. Předcházely tomu ale velké problémy Mariána se Státní bezpečností a samozřejmě také důležité rozhodnutí, jestli odejít.
Peter Šťastný moc dobře věděl, že měl tehdy při emigraci přes Rakousko se svým bratrem Antonem do Québecu one-way-ticket - jednosměrnou letenku. „Bylo to nejdůležitější, nejlepší a zároveň nejtěžší rozhodnutí, které jsem v životě udělal. Dalo to hodně času trápení a agónie. Odejít? Neodejít?" vzpomíná Peter Šťastný.
„Nakonec mi pomohli soudruzi, když mi začali vyhrožovat, že mi seberou to nejcennější, to byl v té době hokej a reprezentace. Doteď jsem jim za to vděčný," vysvětloval Peter Šťastný Slovenskému rozhlasu.
Marián nechtěl utíkat, ale neměl na výběr
Důsledky rozhodnutí svých bratrů pocítil hlavně Marián, který zůstal v Československu.
„Často jsme se modlili, aby se Mariánovi povedlo legální nebo jinou cestou dostat se k nám do Kanady a znovu sjednotit nás útok. Všechno dobře dopadlo. Byl to jeden z nejkrásnějších momentů, nejkrásnějších překvapení, když jsem necelý rok po našem odchodu dostal zprávu, že Marián je s celou rodinou ve Vídni a chystá se do Kanady," vzpomíná Peter.
„Když jsem se po politických problémech dostal sem, měl jsem velikou radost," vysvětloval Marián už v Kanadě. „Nikdy jsem nechtěl nelegálně utíkat, ale neměl jsem na výběr. Musel jsem utéct."
Před jeho odchodem s manželkou, během kterého měli jednu tašku a jeden kufr, nemohl po emigraci Petera a Antona hrát hokej. Nemohl ani pracovat jako právník, psal i prezidentovi, ale za zády měl StB, která se mu ještě s dopisem v ruce vysmála.
Denně se musel dvakrát hlásit. Když se jednou pronásledovatelům na půl hodiny ztratil, hned mu to řekli, aby měl jistotu, že je pod dohledem pořád. Jenomže pak přišla i Mariánova emigrace a pocit vysvobození.
Dal jsem jeden z pěti gólů, tak nahlásili jen čtyři
Příchod tří bratrů zpoza železné opony byl pro zámořský hokej ohromující. Peter Šťastný okouzlil NHL, v 80. letech byl nejproduktivnější hráčem po Gretzkém a na Kanadském poháru v roce 1984 pak nastoupil s Javorovým listem na prsou. Kanaďan Šťastný rovnal se v Československu „pan Nikdo".
„Zmizeli jsme beze stopy. Bylo zakázáno o nás mluvit i psát. Nakonec se potvrdilo, jak to bylo komické a trapné. Na Světovém poháru neseděly ani součty, padlo pět gólů, já jsem dal jeden, a nahlásili jen čtyři. Komentátor měl zakázáno vyslovit mé jméno," říká Peter.
V Československu byli bratří Šťastní v nemilosti, moc dobře to věděli a často na to mysleli.
„Měl jsem i noční můry. Zdálo se mi, že jsem byl ve Sportovní hale, hráli jsme zápas a najednou mi řekli na střídačce: ‚Co tu děláš? Když zjistí, že jsi tady, tak tě zavřou a půjdeš do Jihlavy nebo do Leopoldova.' Vzbudil jsem se zpocený."
Peterovi zůstal v mysli především obrázek rodičů. „Nikdy nezapomenu na tvář mého tatínka. Přišel se na ulici ještě rozloučit, ten obrázek mi zůstal v hlavě a bál jsem se, že už ho nikdy neuvidím."
„Tito lidé trpělivě čekali a pracovali, aby se na Slovensko vrátila demokracie. Takových si musíme všichni vážit a nezapomínat na ně," dodává Peter Šťastný.
Po konci kariéry se stal Peter poslancem Evropského parlamentu, Anton spolumajitelem švýcarského hokejového klubu v Laussane a Marián vybudoval v Québecu golfový komplex. Nebýt myšlenky na emigraci na začátku 80. let, nic takového by rodáci z Bratislavy nezažili.
