Sáblíková může vyrovnat Železného. 'Tlaku se nevyhne, musí věřit své cestě,' povzbuzuje ji oštěpař
Martina Sáblíková se v pátek pokusí o mimořádný zápis do historie: může vyhrát ve stejné disciplíně třetí olympijské hry v řadě. To se z českých sportovců povedlo jen oštěpaři Janu Železnému. Zlatý medailista z Barcelony, Atlanty a Sydney byl po telefonu hostem Radiožurnálu.
Jak vám to teď zpětně přijde, tři zlata v řadě? Navíc mohla být i čtyři, připomeňme, že v Soulu chyběl jen kousíček…
Už je to minulost, ale byl jsem hrozně rád, že se mi to povedlo, protože tím jsem se stal nejlepším oštěpařem všech dob na olympiádě, takže to má svou historickou hodnotu dodnes.
Tři dny brečela, teď už se řehtá, vypráví trenér Sáblíkové před závodem na 5 kilometrů
Číst článek
Nechci srovnávat jablka a hrušky, jde o jiné sporty, ale ta pozice může být podobná. Od Martiny Sáblíkové se také očekávají medaile, stejně jako se čekaly od vás. Jak jste se s takovým tlakem vyrovnával vy, co může člověk dělat, aby si ho nepřipouštěl?
Ono to nejde, nedostat se pod tlak, protože jestliže jedete na olympiádu a jste jeden z favoritů, tak se od vás očekává splnění cíle a samozřejmě to chcete i sami a připravujete se na to dlouhé čtyři roky. Ale jde spíš o to, jestli se dostanete do té formy. Když jste opravdu na vrcholu a ještě házíte tak daleko, že tu šanci ještě máte, tak je to jednodušší. Chce to nezabývat se tím, jít svou cestou, neposlouchat lidi okolo a soustředit se na ten závod.
Patří k tomu i nějaké rituály? Měl jste nějaké před důležitým závodem, v den závodu, před ním?
To má samozřejmě každý nastavené jinak. Pro mě bylo důležité poslední házení deset dní před závodem. Když jsem hodil daleko, tak jsem tomu hrozně věřil, že se dostanu za deset dní ještě do větší formy. Samozřejmě jsem měl i nějaký talisman od dětí, je to hodně individuální a člověk si tím trošičku pomáhá.
Psychologa jsem neměl
Měl jste i někoho kolem sebe, kdo by vám pomáhal vyrovnat se s tlakem?
Že bych měl nějakého psychologa, to ne, ale spíš když jsem byl na olympiádě, pohyboval jsem se jen v okruhu lidí, které jsem znal a se kterými jsem spolupracoval. Pomáhali mi udržet se v psychické pohodě. Na olympiádě je nejhorší, že je kolem vás obrovský rozruch, obrovské množství lidí a dalších sportovců a každý se chce bavit o olympiádě a o momentální formě, a to není zrovna nejlepší. Já jsem se spíš uzavřel do sebe a bavil jsem se s určitým okruhem lidí a šel jsem občas na trénink a hodně jsem odpočíval.
Vy to znáte i z té druhé strany, jako trenér, kdy jste stál za zády velkým olympijským nadějím, velkým favoritům her... Je to složitější? Byl jste nervóznější?
Jako trenér jsem rozhodně svým způsobem nervóznější, protože už to nedokážete ovlivnit. Vy víte, že jste ty lidi připravil dobře, a teďka záleží na tom, jak tu formu prodají a samozřejmě psychika je zrádná a každý to má nastavené jinak. Někdo má už od narození, že je vítězný typ, někdo se to prostě hrozně dlouho učí, ale když je přivedete na stadion a víte, že jsou připravení dobře, tak už jen čekáte, co se stane. Dáte pár rad, ale úplně ovlivnit se to nedá. Jako závodník to máte rozhodně jednodušší.
Železný ukázal cestu a Špotáková nás ještě překvapí, hodnotí atletické MS Robert Změlík
Číst článek
Jak jste to měl vy? Poznal jste hned, že jste vítězným typem, nebo jste se to musel učit?
Myslím, že jsem se to taky musel naučit. Ze začátku bylo hodně proher, i když jsem třeba byl favorit. Lidi na to vzpomínají, že jsem byl jen ten vítězný typ. Je to dané tím, kolik jsem získal zlatých medailí, ale na druhou stranu kolik jsem jich nezískal… Dvacet let jsem závodil na vrcholové úrovni, těch zlatých bylo relativně hodně, ale nebylo to zas tak strašidelné. Bylo to něco mezi, no. Věřil jsem si, když jsem měl formu.
První zlatá mě nakopla
Formu jste vždycky měl na olympijských hrách, v olympijských závodech. Bylo těžší a těžší, když už jste měl jednu medaili, pak získat druhou a další?
Samozřejmě je to složitější kvůli věku. Jestliže chcete startovat na čtyřech olympiádách a chcete se pokusit o medaili, tak čím jste starší, tím je to složitější. Ale každá medaile byla jiná a zvláštní. První zlatá mě nakopla a dostala mě úplně někam jinam, druhá byla taková, že jsem musel vyhrát, protože jsem ten rok hodil světový rekord, který platí dodnes. Bylo jsem pod větším stresem, protože vítězství se ode mě absolutně očekávalo. No a ta třetí, ta byla zase jiná, protože jsem před tím měl zranění, operaci ramene, takže jsem se dostával znovu nahoru a znovu jsem se na závod těšil a do formy jsem se dostal ve správný čas.
Prožíváte stres, nervozitu, když sledujete výkony jiných sportovců? Třeba teď na zimní olympiádě?
Sleduju hrozně rád hokej, ale fandím všem sportovcům, protože u nás se to bere tak, kolik se přiveze medailí. Ti, co přivezou medaile, jsou nesmírně úspěšní a strašně populární. Ale z mého pohledu: kdo jede na olympiádu, je výjimečný, protože se na ni připravují desetitisíce sportovců a dostane se jich tam strašně málo. Takže ti, co tam jedou a skončí 20., 25., tak to jsou výjimeční sportovci a já si jich nesmírně vážím. Ti, co přivezou medaile, to je absolutní špička a můžeme na ně být právem hrdí.
