1938: ‚Zvedli jsme pravice, abychom ukázali, že se jich nebojíme.‘ Neoblíbení Italové obhájili zlato
Při slavnostním nástupu celý italský tým zdvihl pravice ve fašistickém pozdravu, což ve Francii, která v roce 1938 hostila v pořadí třetí mistrovsví světa ve fotbale, vyvolávalo velmi odmítavé reakce. Jenže Italové chtěli světu dokázat, že fašistický sport je nejlepší. A také chtěli dokázat, že dokáží zvítězit, i když jim nepomáhá rozhodčí. Nakonec se jim to k velké radosti diktátora Benita Mussoliniho podařilo.
Skandály světových šampionátů
Bez kontroverze není fotbalového mistrovství. Server iROZHLAS.cz připomíná v seriálu všechny proběhlé světové fotbalové šampionáty přes události, které mnohdy zastínily klíčové branky i celková vítězství.
„Seřadili jsme se jako vojáci. Když jsme vztyčili pravice, publikum nás častovalo pískotem, bučením a nadávkami,“ popisoval italský trenér Vittorio Pozzo okamžiky, kdy obhájci titulu z Itálie nastoupili ke svému prvnímu zápasu na šampionátu ve Francii v roce 1938, tedy rok před začátkem druhé světové války.
Italové měli obrovskou motivaci: chtěli světu dokázat, že jejich čtyři roky staré zlato, kdy v kontroverzním finále v Římě porazili Československo, nebylo jen dílem ovlivněných rozhodčích.
Mimo Apeninský poloostrov byl však italský výběr, který si opečovával italský fašistický diktátor Benito Mussolini, krajně neoblíbený. Zejména kvůli tomu, s jakou vehemencí zosobňoval fašistické symboly.
„Jak dlouho na nás řvali, nevím. Německý rozhodčí i norští hráči se na nás dívali s obavami. Když jsme spustili pravice, tak začaly nadávky znovu,“ líčil trenér Pozzo, který proslul tím, že národní tým vedl v duchu vojenských rituálů. „Tak jsem zavelel: ‚Připravit, salutovat.‘ A znovu jsme zvedli pravice, abychom ukázali, že se jich nebojíme. A pak jsme mohli hrát,“ líčil Pozzo.
1934: Vyhrajte, nebo zemřete, vzkázal Mussolini. Sudí ve finále přehlížel brutální hru proti Československu
Číst článek
Italové úvodní duel šampionátu nad Norskem vyhráli pouze 2:1, což rozčílilo fašistické pohlaváry, kteří trenérovi nakázali, že musí vyměnit obránce Monzeglia. Což se stalo.
Ještě větší skandál vyvolal italský tým ve čtvrtfinále, kde se střetl s domácí Francií. Oba týmy nastupovaly obvykle v modrých dresech, ale po losu to byla Itálie, která musela zvolit jinou barvu. Místo tradiční náhradní bílé nařídil Mussolini, aby mančaft nastoupil celý v černém, což byla barva, kterou v Itálii nosili fašisté. Šlo o jasný vzkaz soupeřům i světu. Na mezinárodní scéně použili Italové celočerné dresy jen jednou.
„Hráči za to nemohli, jen reprezentovali svoji zemi,“ vymlouval se Pozzo. Jeho tým bouřlivé publikum utišil, předvedl skvělou hru a vyhrál 3:1.
Italy nezastavili v semifinále ani Brazilci, a tak se obhájci postavili ve finále proti Maďarům. Ani v Paříži si neodpustili fašistický pozdrav. Na hřišti pak ovšem dominovali a zvítězili 4:2. „Během dvacetiminutovky, kdy jsme ukázali prvotřídní fotbal, diváci zapomněli na politické předsudky,“ vzpomínal v roce 2001 poslední žijící hráč týmu Piero Rava.
Zajímavosti MS ve Francii
- Československo, které obhajovalo stříbrné medaile, narazilo ve čtvrtfinále na Brazílii. První zápas skončil 1:1, takže se podle pravidel hrálo opakované utkání (byl to poslední opakovaný zápas v historii světových šampionátů). Do druhého duelu ale nemohly nastoupit zraněné opory brankář František Plánička a střelec Oldřich Nejedlý a Českoslovensako prohrálo 2:1. Brazílie nakonec získala bronzové medaile.
- Turnaje se účastnilo 14 družstev, z toho 11 z Evropy. Kvůli rozhodnutí, že se šampionát nekoná v Jižní Americe, odmítli přijet silní Uruguayci a Argentinci. Španělsko vyřadila občanská válka.
- Na mistrovství se kvalifikovalo Rakousko, ale po Anšlusu (připojení k Německu) se odhlásilo. Někteří rakouští fotbalisté hráli za německý tým, ale hvězdný Matthias Sindelar odmítl za spojený celek nastoupit.
- Italové pomýšleli i na třetí triumf v řadě, ale šampionáty v letech 1942 a 1946 se kvůli druhé světové válce nekonaly. Další mistrovství světa se uskutečnilo až v roce 1950 v Brazílii.
