Tři příklady ze současného šampionátu:

1. Dánsko potřebovalo uhrát remízu, aby si zajistilo postup do osmifinále. Francii zase stačila k udržení prvního místa. A tak vzájemný zápas skončil po nudném průběhu bez branek.

2. Japonsko prohrávalo s Polskem 0:1, ale místo snahy o vyrovnání zvolilo opačnou taktiku. Za každou cenu chtělo udržet současný stav a hlavně neinkasovat žluté karty. Senegal totiž s Kolumbií prohrával také 0:1, ale při shodě všech hlavních postupových kritérií měl horší hledisko fair play, čili právě počet žlutých a červených karet.

3. Anglie i Belgie nechaly ve vzájemném zápase některé hvězdy odpočívat. Postup už měly jistý. A skončit na druhém místě jim nevadilo, protože takový tým by se v případě postupu do čtvrtfinále vyhnul zřejmě Brazílii, a narazil na přijatelnějšího soupeře (vítěze duelu Švédsko - Švýcarsko).

Systém, kdy některé týmy už před posledním kolem mají jistý postup a jiné ne, takový kalkul umožňuje.

Třeba japonský trenér Akiro Nišino své rozhodnutí vysvětloval takto: „Bylo to těžké a riskantní, ale udělal jsem to kvůli našemu postupu.“

I takové tahy zkrátka můžou být součástí taktiky. Pohlídat si důležitou remízu, šetřit klíčové hráče, počítat s výsledkem ze souběžného utkání...

Divákům to sice občas přináší nudné chvilky, ale dokud si hráči nestřílí vlastní góly, je to legitimní součást boje. Na mistrovství světa musí týmy všechno podřídit jedinému cíli - vybojovat trofej.

Teď už navíc nastává fáze turnaje, která nic podobného neumožní. Vítěz půjde dál, poražený končí. 

Zúčastní se jí i týmy, které si v posledním kole základních skupin pomohly třeba i taktizováním. Bez toho by možná už byly ze šampionátu venku.

Petr Šedivý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít