Peter s Antonem utekli, Marián měl problémy s StB. Nakonec se bratři Šťastní zapsali do historie NHL
Dva odešli do Kanady a jeden zůstal na Slovensku. Hokejoví bratři Šťastní nakonec po emigraci utvořili v NHL slavný útok. Předcházely tomu ale velké problémy Mariána se Státní bezpečností a samozřejmě také důležité rozhodnutí, jestli odejít.
Když v roce 1980 Peter Šťastný s bratrem Antonem emigroval přes Rakousko do kanadského Québecu, moc dobře věděl, že měl „one-way-ticket“. Tedy jen jednosměrnou letenku.
Peter s Antonem utekli, Marián měl problémy s StB. Nakonec se bratři Šťastní zapsali do historie NHL
„To nebylo vítězství, ale nejdůležitější a možná nejlepší rozhodnutí, které jsem kdy udělal. Ale taky nejtěžší. Byla to spousta času trápení, jestli odejít, nebo ne. Bylo to těžké, ale nakonec mi přeci jen pomohli soudruzi, kteří začali vyhrožovat, že mi vezmou to, co pro mě bylo nejcennější, což byl hokej,“ citoval Petera Šťastného Radiožurnál Sport.
Šťastný řekl Slovenskému rozhlasu po letech jedno důležité slovo - důsledky. Ty pocítil hlavně Marián, který zůstal v Československu.
Trenér Bowman ho chtěl do Buffala. Dudáček ale kvůli rodině smlouvu nikdy nepodepsal, nechtěl utíkat ilegálně
Číst článek
„Doufali jsme a modlili jsme se, aby se Mariánovi podařilo legální nebo jinou cestou dostat k nám do Kanady a znovu sjednotit náš útok. Všechno velmi dobře dopadlo. Když jsme necelý rok po našem odchodu dostali zprávu, že je Marián s celou rodinou ve Vídni a odchází do Kanady, bylo to jedno z nejhezčích překvapení, kterého se mi kdy dostalo,“ vzpomínal Peter Šťastný.
„Měli jsem velikou radost, když jsem se dostal po politických problémech sem do Kanady. Nikdy jsem netoužil utíkat ilegálně, ale neměl jsem na výběr,“ navázal na svého bratra Petera a vyprávěl Marián Šťastný.
Před jeho odchodem s manželkou, během kterého měli jednu tašku a jeden kufr, nemohl po emigraci Petera a Antona hrát hokej. Nemohl ani pracovat jako právník, psal i prezidentovi, ale za zády měl StB, která se mu ještě s dopisem v ruce vysmála.
Denně se musel dvakrát hlásit a když se jednou pronásledovatelům na půl hodiny ztratil, hned mu to řekli, aby měl jistotu, že je pod dohledem pořád. Jenomže pak přišlo i Mariánova emigrace a pocit vysvobození.
V ČSSR se o nich nesmělo mluvit
Příchod bratří Šťastných zpoza železné opony do NHL byl ohromující. Peter Šťastný byl v 80. letech nejproduktivnější hráčem po Waynu Gretzkym a na Kanadském poháru v roce 1984 pak nastoupil s javorovým listem na prsou. Jenže Kanaďan Šťastný rovná se v Československu „pan Nikdo“.
„Zmizeli jsme beze stopy. Bylo zakázáno vyslovit naše jméno, mluvit o nás, psát o nás. Pak se potvrdilo, jak to bylo komické, jak byli trapní a jaká to byla společnost během Světového poháru. Ani součty jim neseděly, když padlo pět góly, jeden jsem dal já a oni měli vypsané jen čtyři. I komentátoři měli zakázané vyslovit moje jméno,“ vzpomínal Peter Šťastný.
Z Československa Pivoňka uprchl, aby mohl hrát za oceánem NHL. K výslechům si v Kladně zvali jeho otce
Číst článek
V Československu byli bratří Šťastní v nemilosti. Moc dobře to věděli a jak přiznává Peter, často na to mysleli.
„Dokonce jsem měl i noční můry. Jednou se mi zdálo, že jsem byl v pražské Sportovní hale, hráli jsme nějaký zápas a na střídačce mi říkali: ‚Co tady děláš? Když zjistí, že tu jsi, zavřou tě a půjdeš do Jihlavy nebo do Leopoldova.‘ Věřte mi, že jsem se vzbudil zpocený,“ vyprávěl Peter Šťastný.
„Tyhle pocity byly nejtěžší, když člověk odcházel a viděl rodiče. Nikdy nezapomenu na tvář mého tatínka, když se s námi přišel rozloučit na ulici, ještě nám kýval. Tenhle obraz mi zůstal v hlavě a bál jsem se, že to bude možná ten poslední a že už ho nikdy neuvidím. Tihle lidí tvrdě a zapáleně pracovali, aby se na Slovensko vrátila demokracie a těhlech lidí, si myslím, musíme velmi vážit a nezapomínat na ně,“ dodal Peter Šťastný.
Po konci kariéry se stal Peter poslancem Evropského parlamentu, Anton spolumajitelem švýcarského hokejového klubu v Laussane a Marián vybudoval v Québecu golfový komplex. Nebýt myšlenky na emigraci na začátku 80. let, nic takového by rodáci z Bratislavy nezažili.
