V hokejové reprezentaci debutoval v roce 2007 a od té doby patří mezi její největší opory. Kapitán bronzových medailistů z nedávného mistrovství světa a nejproduktivnější hráč turnaje Roman Červenka přijal pozvání do pořadu stanice Radiožurnál Sport Na férovku, kde ho vyzpovídal Vavřinec Hradilek.

Na férovku Praha 7:23 17. června 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vzpomínáte si ještě na rok 2007 a na váš první start za národní tým?
Pamatuji si asi to období, kdy to bylo, ale proti komu jsme hráli, to se přiznám, že ani nevím.

Vaše první účast na světovém šampionátu byla v roce 2009 a v roce 2010 jste pak získali titul mistrů světa, tak na to už si asi vzpomínáte?
Ano, to jo. První i to druhé mistrovství si pamatuji, to nejde jen tak zapomenout. Člověk z toho má vzpomínky na celý život.

Mistrovství světa se většinou hraje na konci sezony. Je to pro hokejistu vrchol, i když třeba hraje v NHL?
Hrozně záleží na tom, jakou má člověk sezonu. Jak dlouho hraje v play-off, jestli byl v sezoně zraněný, jak moc je dobitý a jestli je pořád chuť hrát. Já ji vždycky měl a i když sezona nebyla taková, jakou si ji člověk přál, tak pořád zbývá jedna šance, jak tu sezonu zakončit dobře. To byl pro mě vždy pohon, proč jet reprezentovat, protože každý zápas za národní tým je speciální.

Hraje tam roli i motivace, že se potkáte s českými kluky, se kterými se přes sezonu nevidíte?
Určitě to je další z faktorů, protože jsme Češi. V kabině bývá sranda a když jsme spolu těch pár týdnů s přípravou, tak si to člověk užije, ale záleží na tom, jak ten šampionát dopadne. Když je to pak s tečkou v podobě vítězství, nebo alespoň medaile, tak ten pocit je samozřejmě úplně jiný.

Na svém druhém mistrovství světa v Německu jste to vítězství zažil. Na to jsou asi velké vzpomínky?
Ano, to bylo neskutečné. Nám se ten šampionát nevyvíjel dobře, psalo se o nás jako o nejhorším týmu, co tam hraje a nakonec to dopadlo takhle. V průběhu šampionátu jsme si to nepředstavovali ani v nejdivočejším snu, ale v tom je ten sport krásný, že stačí, aby se tým stmelil a došel na vrchol.

Martin Procházka: Nebýt Pastrňáka, tak medaili ze šampionátu nemáme. Byl základem úspěchu

Číst článek

Co se v kabině řeší, když se o týmu píše, že je nejhorší za poslední dobu? Řeší to hráči mezi sebou, nebo je to zakázané téma?
My jako hráči, když to nejde, tak si to samozřejmě uvědomujeme a hledá se cesta ven, jak to zlomit. Mluví se, ale nemluví se o tom, co se píše, ale o tom, co se má změnit, aby tým hrál lépe.

Z uplynulého mistrovství světa jste dokázali přivézt bronzové medaile. Už jste si vůbec pustili záznam z poslední třetiny ze zápasu proti USA?
Asi bych se na to klidně podíval. Sledovat to asi bylo příjemné, ale já to neviděl. Díky průběhu zápasu byla euforie a radost z výsledku nakonec ještě větší.

Vám se v tom utkání podařilo dát gól na 4:3 a hodně emotivně jste ho prožíval, což později zmínil i David Pastrňák, že vás takto slavit snad nikdy neviděl. Vybavíte si ten moment?
Celé dvě třetiny chtěl náš tým vyhrát, ale pořád to nešlo. Pak jsme navíc dostali gól na 1:3 a oni nám zase utekli o dvě branky. I když hlava chtěla, tak nohy nešly a nebylo to ono. V poslední třetině ze mě šly ven emoce a já cítil, že se to otáčí a měli bychom to zvládnout.

Čím to bylo? Řekli jste si něco v kabině, nebo to bylo jen štěstí?
Faktorů byla spousta. Důležitý gól jsme dali na 2:3 ještě do konce druhé třetiny a v kabině byla cítit sebedůvěra. Věděli jsme, že máme dvacet minut na to urvat medaili a do poslední třetiny jsme vstoupili skvěle, David Pastrňák dal hned gól a dostali jsme takovou strašnou energii a už to nešlo zastavit.

Co se vlastně děje v kabině mezi třetinami?
Záleží jak kdy, ale v tuhle chvíli to nebylo ani tak o taktice, ale proště šlo o to zlomit to. Ten tým spolu v tu dobu už hraje pár týdnů a každý ví, co hrát. Trenér prohodil lajny, oni pak dali hned gól, naše lajna taky a tu poslední třetinu vyhrál celý tým, každý nějak přispěl.

O promarněných šancích

Bylo to satisfakce za nevydařenou olympiádu, kde jste pár měsíců předtím prohráli se Švýcarskem ve čtvrtfinále?
Je to asi individuální, ale já olympiádu v hlavně měl dlouho. Za mě to byla promarněná šance, kde to na medaili mohlo být taky, ale bohužel to nevyšlo. Světový šampionát byla šance to odčinit.

Nejproduktivnější hráč turnaje jste byl vy, přestože občas býváte, alespoň mezi fanoušky, považován za takový hromosvod neúspěchu. Byla to velká satisfakce i z osobního hlediska?
Možná někde v koutku duše, ale já se vždy snažil připravit na všechny turnaje nejlépe, jak umím a teď to vyšlo. To, co se odehrávalo, když se nedařilo, tak nad tím se nedá přemýšlet. Snažím se řešit věci, které mohu ovlivnit a o tom je sport.

Před světovým šampionátem přišla výrazná změna v realizačním týmu v podobě angažmá zahraničního trenéra. Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděl, že vás povede Fin Kari Jalonen?
Upřímně vlastně nijaká, to není vůbec moje práce takové věci řešit. Tím, že jsem už nějakou dobu v zahraničí, tak jsem přišel do styku s finskými trenéry a vím, co mají za úspěchy za sebou, takže mi to dávalo smysl. Neřešil jsem, jestli je to správně nebo špatně, ale že je prostě novým trenérem národního týmu.

Co v týmu Kari Jalonen změnil? Jak by se dal popsat jeho rukopis?
Systém hry se určitě trochu změnil, dbal na různé detaily, které se musely dodržovat, abychom byli úspěšní. Nebylo to ale jen o tom, byla tam hlavně dobrá energie.

Jak trenér vlastně pozná, aby ta energie byla dobrá a každého hráče poznal?
On určitě hráče sledoval, když ne osobně, tak na videu. Už podle herního projevu se dá poznat charakteristika hráče. Pak mohl pozvat hráče do přípravných kempů a pak se rozhodne, jak složí finální mančaft.

Chci změny, ale i zachovat identitu českého hokeje, říká nový kouč národního týmu Jalonen

Číst článek

Bere si trenér hráče na osobní schůzky, nebo jak to probíhá na přípravných kempech?
My měli přípravu ve dvou turnajích, takže člověk tam strávil celý týden, trénuje se a čtvrtek a sobota jsou zápasy. Během té doby je spousta videí a věcí, které chce (trenér) ukázat novým hráčům. Komunikuje jak s celým týmem, tak s každým zvlášť.

A zakládá si Kari Jalonen na dobré komunikaci?
Hodně věcí jsme řešili dohromady. Na mistrovství světa jsme měli „leader ship group“ (skupina vůdčích hráčů, pozn. red.), takže jsme my jako starší kluci s ním diskutovali už pár dní dopředu. Cokoliv se s trenérem řešilo, chtěl to vědět narovinu, aby ho nikdo neobcházel. Lidsky i charakterově to bylo tak, jak to má být, a přinesl do týmu skvělou energii, protože hráčům pořád věřil. Je to velký detailista, pracoval už třeba od šesti hodin od rána. Je příjemné vidět trenéra, který chce pro úspěch udělat maximum. Samotnému by mi bylo blbé se pak na něco vykašlat.

Je to motivace, když vidíte trenéra vstávat brzy ráno a dělat analýzy?
Ano, ale nebylo to jen o něm. Je to celý trenérský štáb, jsou tam další trenéři, kteří vše připravují a musí s tím trávit čas a nám to pak dali do dvaceti minut před zápasem a my nemuseli nic řešit. Není to vůbec jednoduchá práce a z jejich pozice byla zvládnutá výborně.

Celoroční trénink

Světový šampionát skončil už před měsícem, vy jste teď v Čechách, ale celou sezonu hrajete ve Švýcarsku. Jak dlouhou si dáte po sezoně pauzu?
Moc velkou pauzu si nedávám, spíš trénuji kontinuálně celý rok. Ať jsem kdekoliv, tak si čas na cvičení najdu. Člověk se pak cítí lépe, nebolí ho záda a mě vyhovuje trénovat v nějaké míře pořád.

A když teď nejste doma ve Švýcarsku, kde bydlíte a hrajete, ale tady v Česku, tak jak probíhá trénínk?
Trénuji individuálně v tělocvičně u mého trenéra, skoro každý den. Takhle to už chodí rok co rok.

Jak se to dá dlouhodobě zvládat?
Pro mě je to rutina a přijde mi to přirozené. Neberu to tak, že mám zítra trénink, já se na to těším. Po tréninku se cítím lépe, paradoxně bych byl víc unavený, kdybych ten den nic nedělal.

A cítíte, že ten trénink na vaše tělo stále dobře funguje?
Musím zaklepat, že poslední dva roky mi nic nebylo. Řešil jsem to hlavně předtím, když jsem měl problémy se zády, tak jsem musel hodně řešit fyzio cviky. Dneska vím, že tělo funguje na sto procent a můžu dělat v podstatě cokoliv.

Když se z klubů rozjedete po konci sezony, dostanate od vedení pokyny, abyste se vrátili v kondici, nebo je to každého individuální zodpovědnost?
Domácí hráči ve Švýcarsku trénují většinou pohromadě, tak osmdesát procent. Kdo má individuální přípravu, tak jsou cizinci z Evropy nebo z Ameriky. Ti jsou jediní, koho vedení nemá pod kontrolou, ale kdyby někdo chtěl, tak jsou schopní připravit plán. V dnešní době se ale každý dokáže připravit na sezonu sám. Když pak začneme na ledě, tak máme ještě zhruba šest týdnů, kde se můžeme ještě dobře připravit.

Proč Švýcarsko?

Proč vlastně Švýcarsko? Hokej tam jde v posledních letech nahoru, ale jaká je tam kvalita v domácí soutěži?
Liga je kvalitní a letos bude ještě lepší, protože teď bude moct být šest cizinců v jednom týmu, předtím byli jen čtyři. Navíc nastane příval hráčů z KHL, díky tomu, co se děje na Ukrajině. Kvalita půjde ještě nahoru. Já chtěl vždycky Švýcarsko zkusit, ta země mě lákala jak životem, tak hokejem. Není tam moc cestování a jsem rád, že jsem tehdy ten krok udělal.

Říkáte, že tam moc necestujete. Když ano, tak jakým způsobem?
Nejdelší cesta je tam tři hodiny, což je v tomhle ohledu dobrý a jezdíme autobusy.

Vy máte i 39 odehraných zápasů v NHL. Jak na tuhle část kariéry vzpomínáte?
Byla to skvělá zkušenost zahrát si v nejlepší lize světa, to byl vždycky můj sen. Nebyl jsem tam moc dlouho, ale zkusil jsem si to a dopadlo to, jak to dopadlo. V tu dobu ale přišla nabídka z Ruska a já se musel rychle rozhodnout. Říká se, že žádného rozhodnutí by se nemělo litovat. Vždycky, když jsem nad tím přemýšlel, tak jsem to bral, jak to je, a jsem rád, jak má kariéra doteď šla. V dané situaci bych nic neměnil.

Budete se ještě v budoucnu chtít vrátit hrát hokej do Česka?
To teď nedokážu říct, protože bude záležet na tom, jak dlouho o mě bude ve Švýcarsku zájem a jak dlouho budu vůbec hrát hokej. Možná, kdyby byla Slavia v extralize, tak je možný, že by se můj příchod trochu urychlil, ale uvidíme, jakým směrem se věci budou ubírat.

Sledujete pořád Slavii, protože je to klub, kde jste s hokejem začínal?
Určitě ano, jak hokej, tak fotbal. Dneska je tam manažer Jarda Bednář, se kterým jsem trávil hodně času na ledě. Byl bych rád, kdyby se jim dařilo.

Co myslíte, že je tím největším problémem u hokejové Slavie?
Jakmile ten klub jednou spadne do nižší soutěže a nepostoupí hned další rok zpátky, tak přijde o sponzory a pak už to není jednoduché to znovu nakopnout, zvlášt v dnešní době.

O vedení českého hokeje

Český sport má před sebou trochu náročnější období z hlediska marketingu. Teď v sobotu budou volby do předsednictva Českého hokejového svazu, sledujete to? Máte třeba svého favorita?
Samozřejmě o tom vím, ale spíš okrajově. Netroufám si ale odhadovat, jak to dopadne. Je to o všech hlasech z extraligy, první ligy a níž. Kandidáti shání hlasy a já vůbec nedokážu říct, kdo z nich má jak velkou podporu.

Hrajete a žijete ve Švýcarsku už několik let, máte rodinu. Žije se vám tam dobře?
Myslím, že to byl jeden z faktorů, protože syn tam může studovat a dělá jazyky, že děti ani nevnímají, že se je učí. Je to pro něj dobrá investice do života. Ve Švýcarsku je životní styl na vysoké úrovni, ale mají hodně pravidel, na který si každý musí po příjezdu zvyknout, ale když je přijme a žije tam, tak je tam kvalita života na velmi dobré úrovni.

O post šéfa Českého svazu ledního hokeje se uchází šest kandidátů včetně Haška, Hadamczika a Břízy

Číst článek

A váš syn hraje taky hokej?
Ne, už ne. Zkoušel to chvíli ze začátku, ale pak jsem nějak usoudil, že to není to pravé. Kdyby to měl tak moc rád, že to chce dělat, tak bych ho podpořil, ale když vidím, že ne, tak je potřeba, aby dělal věci, ve kterých se může rozvíjet a baví ho. To jsem viděl, že hokej není.

Dokázal byste trénovat mladé hráče, dovedete si to představit?
Těžko říct. Nedokážu odhadnout, jaký bych byl trenér. Možná bych věděl, co mají dělat, ale nevím, jestli bych jim to dokázal předat. Záleží také, s jakými dětmi by člověk pracoval. Když je vidět, že mají chuť a vůli se zlepšovat, ale když tam jsou jiní, kteří tam jsou jen proto, že je tam dali rodiče a není tam láska a oddanost sportu odmala...

Vy jste to tak měl, už když jste byl malý?
Já to tak měl. Nedokázal jsem si vůbec představit, že bych nešel na trénink, že se mi tam nechce. Nemusel jsem mít nad sebou žádný bič.

Hrají malé děti ve Švýcarsku hokej třeba na zamrzlém rybníku, jak je to třeba u nás?
Ani nevím, nějak jsem si toho nevšiml. Přijde mi, že ani u nás už to tak není, ale to je i důsledek počasí. Podle mě to ale byla v rozvoji důležitá věc, protože děti na tréninku jsou hodinu a z toho jsou na hokejce pár minut. Ty dovednosti se musí dělat jinde, na plácku, na rybníku. To byla možná naše výhoda, protože bylo pořád s kým si hrát.

A trénoval jste třeba i sám doma?
Já potřeboval hrát a soutěžit, ať to byl jakýkoliv sport. Měl jsem rád se poměřovat, protože díky tomu se člověk může zlepšovat.

Vavřinec Hradilek, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít