Čtyři roky plakala víc, než se smála. Cesta Karolíny Erbanové za olympijskou medailí se vyplatila
Po olympijských hrách v Soči se Karolína Erbanová rozhodla odejít do Nizozemska, kde se sama snažila prosadit v rychlobruslařském světě. Stala se z ní jedna z nejlepších sprinterek a olympijským bronzem úspěšně završila riskantní cestu. Spočítat, kolik toho za ty čtyři roky proplakala, ale jen tak nedokáže.
„Možná jsem brečela víc, než jsem se nasmála,“ usmívá se Karolína Erbanová.
Ovšem za ty čtyři roky jí mnohdy do smíchu nebylo. Byla sama v cizí zemi, musela se starat nejen o to, jak bude trénovat, ale také o to, za co bude trénovat a závodit.
Lidé kolem mě mi připomněli, že sport dělám, protože ho mám ráda, a ne pro kovy, říká Sáblíková
Číst článek
„Když se na to teď koukám zpátky, tak si říkám, co jsem si to myslela. Měla jsem dvě tašky, brusle a myslela jsem si, že to bude všechno v pohodě? Do toho se tam začal míchat i osobní život, kdy jsem tam byla o samotě, s tím bruslařským. Navíc jsem si začala sama řešit sponzory a management. Ještě k tomu jsem musela potvrdit a obhájit, že to byl dobrý krok, což bylo někdy docela náročné,“ vysvětlovala Radiožurnálu Erbanová.
Když bylo Karolíně Erbanové v Nizozemsku nejhůř, když sice měla výkonnost, ale docházely jí peníze na přípravu, hledala sponzory. Při všech těchto momentech při ní stál klubový trenér Dennis van der Gun, právě k němu po zisku bronzové olympijské medaile běžela a radostně ho objala.
„Ten to se mnou poslední dva roky žije naprosto neuvěřitelně. Líbí se mi, jak občas sport ruší bariéry, protože víceméně olympiáda je o zemích. Všechny země tu soutěží, kdo bude mít nejvíce medailí, ale pro mě je tohle osobní příběh. Já vím, že on mi to přeje neuvěřitelně a v holandském týmu se cítím jako doma. Oni nosí oranžovou, já ne, ale trochu oranžová jsem,“ přiznává Karolína Erbanová.
