Pita Taufatofua, Bermudy a Hoří!!!!

Vlajka je na stožáru, oheň plápolá, v Pchjongčchangu začaly olympijské hry. Slavnostní zahájení mě naplňuje optimismem, že to budou hezké hry. Možná nejhezčí z těch, na kterých jsem byl. Proč? Protože Korea!

Pchjongčchang Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hoří! Olympijský oheň v Pchjongčchangu | Foto: Damir Sagolj | Zdroj: Reuters

Korejci mají totiž všechno přesně naplánované a plánu se drží. Někdy je to sice na škodu, ale někdy je to výhoda. Slavnostní zahájení olympijských her naplánovali na něco málo přes dvě hodiny a udělali dobře. Delším programem by totiž možná odradili některé sportovce, aby se na zahájení dostavili. Sice bylo o poznání tepleji než v předchozích dnech, ale teploměr i tak ukazoval minusové hodnoty. Takhle chyběl jen málokdo.

Olympijský řidič na dálkové ovládání

Číst článek

Mohli se, a já s nimi, kochat tím, jak Korejci program pojali. Vše šlo pěkně ráz na ráz. Doslova jsem zíral, když nad stadionem kroužilo 1238 dronů a na černé obloze svítíce vytvářeli báječné obrazy, včetně olympijských kruhů.

Když po ploše defiloval spojený tým Jižní a Severní Koreje, cítil jsem takový vnitřní klid. Viděl jsem M.A.S.H., sleduji zprávy, a tak jsem se před odjezdem sem, přiznám trochu bál, ale v tenhle okamžik zmizely veškeré obavy. Příjemný pocit.

Ale těch pocitů bylo ještě víc. Usmíval jsem se, když Pita Taufatofua vešel, stejně jako v Riu, s vlajkou v ruce, ale vysvlečený do půl těla, pomazaný olejem. Ale tenhle přes léto taekwondista a v zimě běžec na lyžích nebyl jediný, z koho mi byla tak trochu zima. Stylově totiž v kraťasech nastoupila celá (všichni tři) výprava z Bermud.

Nejvíce jsem se ale pobavil ve chvíli, kdy se zapaloval olympijský oheň. Kolega Jan Suchan při komentování nechal popustit uzdu svým emocím a jeho komentování gradovalo s postupujícím ohněm po spirále k vrcholu obrovské pochodně. Ve chvíli kdy vzplanula i ta, skončil mu do komentování František Kuna a s rukama nad hlavou ve vítězném gestu zvolal: „Hoří!!!!“.

Úsměv mi vydržel i při cestě zpátky na hotel, když jsme s kolegy čekali přes dvě hodiny na autobus. Autobusy totiž jezdily podle jízdního řádu, který ale nebral v potaz to, že po slavnostním zahájení chce cestovat několik tisíc lidí. A protože jízdní řád se v Koreji nemění, je přece dopředu naplánován, tak se čekání protáhlo.

Při nástupu do autobusu stálo před dveřmi asi pět Korejek, dobrovolnic a všechny se klaněly a stále dokola opakovaly „Sorry, sorry, sorry …“ Dá se na ně zlobit? Nedá. Proč? Protože Korea.

Petr Kadeřábek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme