Temná epizoda olympijských her. Před 50 lety zavraždili teroristé v Mnichově izraelské sportovce
V roce 1972 uspořádal Mnichov olympijské hry. Měly to být hry míru a radosti. Měly být svátkem sportu i ukázkou nového, poválečného, vlídného Německa, které se chtělo omluvit světu za nacismem svírané hry v roce 1936. Začaly 26. srpna slavnostním zahájením, na kterém se prezentovalo přes deset tisíc sportovců. Sportovní událost bude ale vždy spojována s hrozivými událostmi, které měla na svědomí palestinská teroristická organizace.
„Ludvík Daněk nesl vlajku a byli tam sportovci, kteří už měli olympijské medaile. Bylo to úžasné. A my jsme šli podle tehdejší německé abecedy až pomalu na konci,“ vzpomíná na slavnostní zahájení 20. olympijských her v Mnichově plavkyně Věra Civínová.
Poslechněte si celý dokument o temných událostech mnichovských olympijských her v roce 1972
„Šli jsme i podle velikosti, nejdřív děvčata, potom chlapci. Já jsem byla docela malinká a za námi šli basketbalisti,“ vypráví s úsměvem. V necelých 15 letech si užívala atmosféru první olympiády.
„Bylo tam plno cizích sportovců a všichni se na vás usmívali, zdravili vás a po cestě vás zastavovali lidi, chtěli podpisy, aniž by vás znali. To bylo pěkné, úžasné,“ pamatuje si Civínová.
Vše nasvědčovalo tomu, že na Mnichov se bude vzpomínat přesně tak, jak si němečtí pořadatelé předsevzali. Fanoušci opěvovali hvězdy – plavce Spitze, atleta Borzova, gymnastu Katóa a další.
Vše se změnilo 5. září. Ve čtyři hodiny a 42 minut ráno přelézá osm mužů ve sportovních soupravách se sportovními taškami plot olympijské vesnice. Nebudí nijak pozornost, dokonce jim pomáhá několik sportovců vracejících se z flámu.
„Museli se z vesnice za noční zábavou vykrást potajmu. Poznali jsme, že to jsou Američani a že se také chystají přelézt. Zavedli jsme řeč a pak jsme si vzájemně pomohli,“ říkal v dokumentu Jeden den v záři Džamal al-Gháší, jeden z osmi členů teroristické skupiny palestinské organizace Černé září.
Muži byli odhodlaní k násilí. I kdyby neozbrojená olympijská ostraha nebo mnichovská policie dostala upozornění, zřejmě by už stejně bylo pozdě. Skupina zamíří k ubikacím izraelských sportovců na Conollystrasse 31. Na chodbě vyndají z tašek samopaly a pistole a snaží se dostat do apartmánů izraelské výpravy.
Vzdor zápasníků
Džamal al-Gháší hlídkuje u vchodu do třípatrového domu, zbylých sedm členů se snaží otevřít dveře apartmánu číslo jedna v prvním patře. Klíčem, který si zajistili v přípravách na útok. Šramocení ale zaslechne obrovitý trenér zápasníku Josef Gutfreund, který ještě nespí.
Když zahlédne škvírou pootevřených dveří oči mužů v kuklách, nalehne svým stotřicetikilovým a bezmála dvoumetrovým tělem na dveře a vykřikne Cjevre tsitatru – kryjte se hoši. Hrdinským činem dal alespoň chvíli času svým kamarádům na útěk.
Po chvíli ale tři teroristé přetlačili a zpacifikovali Gutfreunda a začali prohledávat pokoje. Velitel skupiny Jatíf Afif, kterého přezdívali Ísa, tedy v překladu z arabštiny Ježíš, vnikl do pokoje, kde ho překvapil další z trenérů, Moše Weingerg, který ho napadl nožem na ovoce.
Nezasáhl ale tělo vůdce teroristů, Ísa jen upadl a než se stačil trenér izraelských zápasníků dostat ke zbrani, vypálil na jeho hlavu druhý z útočníku. Kulka zasáhla Weinberga do tváře vedle úst a rána se rozšklebila a tryskala z ní krev. Moše zavrávoral a chytil se za krvácející místo.
Teroristé zvedli Weinberga a táhli ho ven s cílem pochytat více rukojmích v dalším bytě. Výstřel, kterým byl zraněn Moše, nikoho neprobudil, a když se vkradli do bytu, pochytali další Izraelce. Vesměs zápasníky, vzpěrače a trenéry.
Chtěli je odvléct společně s Weinbergem do bytu číslo jedna, kde byla skupinka dříve zajatých. Zápasník Bad Cabari si uvědomil bezvýchodnost situace a rozeběhl se proti jednomu z Palestinců, srazil ho na zem a utíkal.
„Nešel jsem směrem k trenérům, ale vyrazil jsem dolů po schodech. Jsem přesvědčen, že mě vedla ruka boží. Běžel jsem do suterénu a tam na parkoviště. Někdo běžel za mnou,“ vyprávěl po letech Bad Cabari.
„Vypálili za mnou dvě nebo tři dávky. V běhu jsem před tou palbou kličkoval, abych si zachránil krk. Nechtělo se mi věřit, že mě žádná kulka netrefila. Trvalo to jen pár minut, každá ale vydala za celé roky mého života,“ líčil.
První oběti
Život mu ale zachránil Moše Weinberg. I přesto, že byl vážně zraněný, nechtěl se vzdát. Vrhl se na dalšího z teroristů a srazil ho, až mu upadla zbraň, ale když se po ní natahoval, střelec, který pálil po Cabarim, se otočil a dávkou ze samopalu prostřílel Weinbergovo tělo.
Útok přerostl ve strašlivou skutečnost. Na německé půdě se opět prolévala krev, židovská krev. V pokojích okolo Connollystrasse se rozsvěcelo, rozhrnovaly se závěsy. Dalo se s jistotou počítat, že do pár minut dorazí policie.
A teroristé tedy s křikem a namířenými zbraněmi poháněli zbývající rukojmí do pokoje v patře domu č. 31 v Connollystrasse, kde už zadržovali Gutfreunda a další sportovce. Zápasník Josef Romano, malíř pokojů, který doma v Izraeli denně až čtyři hodiny posiloval s činkami, se nemínil nechat hnát jako ovce.
Jeho bojovnost nezkrotil ani pohled na kulky zarývající se do těla Mošeho Weinberga. Cestou do místnosti v patře se vrhl na jednoho teroristu v zoufalé snaze sebrat mu zbraň a zachránil kamarády.
Už svíral kalašnikov v rukách, když na něj jiný Palestinec vypálil. Josef, milovaný otec tří dcer, se skácel k zemi. Teroristický útok si vybral druhou izraelskou oběť.
„Bylo to nutné a nedalo se tomu zabránit. Málem celou akci zmařili. Byli to silní sportovci. Ten druhý sportovec měl taky ohromnou sílu, skočil po jednom členovi skupiny, sápal se po jeho zbrani a skoro by mu ji už vykroutil z rukou, museli jsme proto střílet i na něj,“ ospravedlňoval vraždu Josefa Romana Džamal al-Gháší.
Bolestivá kapitola dějin. Teroristé před 50 lety zavraždili Izraelce během olympiády v Mnichově
Číst článek
Palestinci další Izraelce už pochytat nemohli. Zabarikádovali se v bytě a o jejich činu se pomalu dozvídal svět.
„Vracím se k vám živě v tuhle chvíli z ABC centra v západním Německu. Olympiáda se stala jedinou věcí, kterou Němci nechtěli, olympiádou teroru,“ sděloval veřejnosti moderátor televize ABC Jimmy Case.
Vyjednávání
Olympijskou vesnici začali plnit policisté a vojáci a začala evakuace sportovců z blízkosti místa, kde teroristé drželi Izraelce, včetně československé výpravy.
„Když se to tak vezme, bylo to kousek, 200 metrů bych řekla. Probudily nás helikoptéry, pak nás dali do autobusů a vyvezli mimo vesnici někam za Mnichov,“ přibližuje tehdy ještě ani ne patnáctiletá Věra Civínová.
„Byla jsem docela vyjukaná. Když vidíte ty helikoptéry a muži v oblecích vás ženou pryč do autobusů. Nikdo nevěděl, co se děje. Až potom jsme se to dozvěděli,“ vysvětluje.
Dva mrtví a devět zajatých Izraelců. Do olympijské vesnice se začaly sjíždět politické špičky z Bavorska i celého Německa. Začalo vyjednávání.
„Podle pokynů jsme se měli zmocnit izraelských sportovců a vyjednávat o propuštění Palestinců zadržovaných v izraelských věznicích. Nemělo to přesáhnout 24 hodin, což byla mez, po kterou jsme byli schopni situaci fyzicky i psychicky zvládnout,“ popisoval al-Gháší.
„Pokud by se Izraelci do té doby neuvolili k dohodě, měli jsme požádat o letadlo, které by nás i rukojmí přepravilo do nějaké arabské země,“ líčil.
Podmínky palestinské skupiny Černé září okamžitě odmítla izraelská premiérka Golda Maierová a požadovala, aby mohly rukojmí osvobodit izraelské speciální jednotky. To Němci odmítli. Sami ale v té době neměli žádnou protiteroristickou jednotku.
Přesto chystali akci na osvobození rukojmích. Jenže pohyb jednotek po vesnici, včetně odstřelovačů na střechách, přenášely živě televizní stanice do celého světa a teroristé měli v pokojích televizi.
Akce se nezdařila a německé úřady na oko vyhověly teroristům s jejich požadovaným odletem. Přistavili jim autobusy, ty je i s rukojmími dovezly k vrtulníkům a ty pak na Fürstenfeldbrucké vojenské letiště.
‚Vypukla válka‘
Podle dohody vyjednavačů měli z letiště odletět únosci i s rukojmími do některé z arabských zemí. Německé úřady ale nikdy nechtěly nechat palestinskou skupinu odletět. Narychlo sestavily zásahovou jednotku, která na vrtulníky čekala na letišti.
Nevycvičení odstřelovači zaujali svá místa, aniž by dopředu věděli, kolik přesně únosců je. Navíc vrtulníky přistály na ploše mezi dvěma skupinami policejní jednotky. Plocha nebyla osvětlená a střelci tak neviděli cíle. Přesto byl vydán povel k palbě.
„Hlavou mi běželo, že jsem se ocitl uprostřed velké bitvy a že musím bojovat ze všech sil, abych nedal svůj život lacino. Vypukla doslova válka, střílelo se všemi směry. Cítil jsem, že jsem byl zasažen do ruky, ale bojoval jsem dál," přemítal al-Gháší v roce 1999 před autory dokumentu Jeden den v září.
Německé jednotky použily i obrněné transportéry a za pomoci světel odstřelovači dokázali zlikvidovat pět z osmi teroristů. Jeden z přeživších ale poznal, že situace je neudržitelná a postřílel trojici k sobě svázaných rukojmích v prvním vrtulníku. Do druhého začal na dalších pět střílet údajně Džamál al-Gháší a na bezmocné sportovce hodil granát.
Byl večer 5. září 1972, střelba utichla a policie zajala tři zbylé teroristy. Média vydala nepotvrzenou zprávu, že při policejní akci se podařilo zabít nebo zajmout teroristy a rukojmí osvobodit. V Izraeli se začalo slavit. O pár hodin později se ale veřejnost dozvěděla zdrcující zprávu.
Z jedenácti rukojmích byli dva zabiti v pokojích, devět při válce na letišti. Všichni zajatí zemřeli.
O pár let později bylo uneseno letadlo Lufthansy a výměnou za cestující vydaly německé úřady únoscům trojici přeživších aktérů mnichovského masakru.
Při přistání v Libyi, kde byli vítáni jako hrdinové, dostal Džamál al-Gháší otázku, zda to byl on, kdo postřílel rukojmí na letišti. Mladý Palestinec s úsměvem odpověděl: „Těžko říct. Když odstřelovači začali pálit na velitele akce a najednou rozsvítili světla, kulky létaly ze všech stran a my palbu opětovali."
Hněv boží
Izraelci chtěli pomstu a vyslali komanda po celém světě, která měla v akci Hněv boží pozabíjet všechny, kdo měli s atentátem co dočinění. Zabito bylo přes dvacet lidí.
Ze seznamu se dožili nového tisíciletí jen dva. Abu Daut, mozek celé akce, který teroristy dovezl k olympijské vesnici, zázrakem přežil útok izraelského agenta, při kterém do něj střelec vyprázdnil celý zásobník, a zemřel až v roce 2010 na selhání ledvin.
Druhým je Džamal al-Gháší, který se celou dobu skrývá kdesi v Africe a z úkrytu vystoupil pouze při natáčení dokumentu Jeden den v září. Ani tehdy při natáčení na stejném místě ale svých činů ani na chvíli nelitoval.
„Jméno Palestina se ten den opakovalo po celém světě. Hodně lidí na světě, kteří o Palestině nikdy předtím neslyšeli, se tehdy dozvědělo, že existuje opomíjený národ a že má důvod k boji,“ uzavřel al-Gháší.
Tenhle „boj“ si ale 5. září 1972 vybral krutou daň v podobě jedenácti zavražděných izraelských sportovců a jednoho německého policisty, který zemřel při přestřelce na letišti.
Teroristický útok popřel i olympijskou myšlenku o klidu zbraní během her. Od té doby už se nikdy nekonal svátek sportu bez vysokých bezpečnostních opatření.
