Jak KLDR zkoušela sabotovat olympiádu v Jižní Koreji? Bojkotem i terorismem

Fascinující pohled na minulost olympijských her v Koreji nabízí příběh dramatu, které Severní Korea rozpoutala kvůli nechtěné olympiádě v Soulu v roce 1988. Diplomacie šla ruku v ruce s krvavým terorem, proti němuž dnešní napětí bledne. Zatímco Pchjongčchang zapaluje olympijský oheň, vydejte se po stopách první korejské olympiády a jejích mrtvých - se servery NK News a iROZHLAS.cz.

Doporučujeme Pchjongjang - Soul Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Od Soulu 1988 do Pchjongčchangu 2018 je to přesně třicet let. Za tu dobu se leccos změnilo - například to, že KLDR teď vysílá na Jih svoje sportovce místo teroristů. (Vpravo nahoře trosky letadla zničeného severokorejskou bombou, vpravo dole pachatelka atentátu.) | Zdroj: Profimedia

Když se začaly objevovat první zprávy o letošní zimní olympiádě v jihokorejském Pchjongčchangu, zpovídali se v nich sportovci, analyzovala jejich kondice a líčilo budování infrastruktury. Velkým tématem byla také účast národních týmů (kauza Rusové a později i Severokorejci). Ale národní bojkot?

Pokud už se přece jen dostal do titulků, jako třeba u zmiňovaného vyloučení Rusů, pak jen okrajově. Když ale Jižní Korea hostila olympiádu poprvé, v září 1988, všechno bylo jinak - včetně plánů Severní Koreje.

Bojkotujte to!

Před pádem železné opony totiž národní bojkot olympiád nebyl ničím výjimečným, připomíná ve svém vzpomínkovém speciálu NK News.

Tak třeba rok 1976: přes 30 zemí, převážně afrických, odvrátilo tvář i své sportovce od olympiády v kanadském Montrealu - šlo o klíčový moment v boji proti režimu apartheidu v Jihoafrické republice. Nebo 1980: olympiáda v Moskvě se po sovětské invazi do Afghánistánu musela obejít bez USA a více než 60 dalších zemí - od Západního Německa či Chile přes Keňu a Írán po Čínu a Jižní Koreu nebo Papuu-Novou Guineu.

A pak 1984: Sověty iniciovaný odvetný bojkot olympiády v americkém Los Angeles svého gigantického předchůdce nepřekonal, tentokrát se k němu přidalo jen 18 států. Byly mezi nimi země východního bloku včetně socialistického Československa (kromě Rumunska). A také KLDR. (Kompletní výčet zde)

Severokorejci doufali, že se minulost bude opakovat: v roce 1988 se totiž olympijské klání mělo vůbec poprvé odehrát na půdě Jižní Koreje. A KLDR měla s OH Soul 1988 vlastní plány. Když už se nedomůže práva spoluhostitele, pak by aspoň uvítala, aby jí bratrské socialistické země stály po boku a Jihokorejci pořádané olympijské hry smetly se stolu pořádnou symbolickou fackou.   

Neboť v 80. letech už byly časy, kdy Severní Korea měla nad svým sousedem ekonomicky navrch (a že dříve skutečně měla!), dávno pryč. Ponížené "loutky amerických imperialistů", které si svou zemi zvládly bezútěšně zpustošit a proměnit ji v měsíční krajinu barbarství a strádání - aspoň tedy ústy severokorejské propagandy - se k velké nelibosti Pchjongjangu dokázaly vzchopit a odstartovaly běh za hospodářským zázrakem.

Málo sněhu, mrazivý vítr a přípravy studií. Výprava Radiožunálu se zabydluje v Koreji

Číst článek

V Severní Koreji to naopak tou dobou už dosti vázlo, čehož si byla její vláda dobře vědoma. A bylo jí také jasné, že privilegium hostit olympijské hry prestiž znepřáteleného jižního souseda ještě posílí. Proto zahájila protiúder. 

Marná KLDR snaha

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) si Soul vybral už v roce 1981, KLDR tedy měla celých sedm let, aby se olympiádu pokusila sabotovat. V taktických plánech hrála prim snaha docílit přesunutí her do jiného města - a kdyby ta selhala, pak aspoň bojkot, k němuž se připojí co nejvíc spojenců. (Více o zákulisních jednáních lze najít v archivech Wilsonova centra, pozn. red.)

A tak se KLDR pustila do díla. Oznámila, že chce spojený korejský tým (1984), a její požadavek podpořila Čína (1985). S tou Severokorejci mezitím vyjednávali o případném bojkotu po vzoru Los Angeles. Mezinárodní olympijský výbor vyjednával též ve snaze neuhnout přitom od smlouvy se Soulem. KLDR zažádala o spoluhostitelství (1985) a pak smlouvala o přesunutí aspoň části olympijských akcí na své území (1986). 

Jenže mezitím ji socialistický tábor nechával na holičkách. Evropští "bratři" se na bojkot moc netvářili a ani Sověti nad takovou vizí neplesali: už na sklonku roku 1986 dal Michail Gorbačov poměrně jasně najevo, že SSSR v Soulu za dva roky bude. A Čína? Ta se do Jižní Koreje rozjela rovnou v osmdesátém šestém - na Asijské hry neboli slovy NK News "kostýmní zkoušku na olympiádu".

Ústa Kimova a Munova: kdo je kdo u jednacího stolu na ostnaté hranici Koreje?

Číst článek

Severní Korea nakonec v "táboře bojkot" shromáždila jen šest dalších států: Etiopii, Nikaraguu, Madagaskar, Kubu, Albánii a Seychely. 

Ovšem Pchjongjang zdaleka neměl v ruce jen diplomatické karty. Disponoval také pečlivě vyškolenými agenty a uplynulá desetiletí byla plná důkazů, že se je nebojí použít. Brzy tak došlo na předpověď Čon Tu-hwana (na papíře jihokorejského prezidenta, fakticky diktátora), který při jednání s Mezinárodním olympijským výborem před KLDR varoval. 

Nastupuje teror

Severní Korea měla s gerilovou válkou bohaté zkušenosti, v jejím čele se ostatně pyšnil bojem zocelený protijaponský partyzán. Kim Ir-sen svou minulost uměl zúročit i dávno po pádu japonského impéria a posloužila mu také v četných výbojích proti jihokorejské vládě. 

K těm nejznámějším patří útok severokorejského komanda na Modrý dům (sídlo prezidenta, pozn. red.) v Soulu v roce 1968, jehož cílem byla tehdejší hlava Jižní Koreje Pak Čong-hui. Setnout ji se Severokorejcům nepodařilo ani tehdy, ani o šest let později, kdy diktátor Pak - na rozdíl od své manželky - opět vyvázl životem. 

'Zabijte ty americké bastardy!‘ Masakrem z 18. srpna vyvolali Severokorejci přízrak 3. světové války

Číst článek

V roce 1983 následoval další pokus o odstranění jihokorejského prezidenta, tentokrát už Čon Tu-hwana a v pozměněných kulisách: atentát se odehrál během Čonovy návštěvy barmského města Rangún a zabíjela bomba (sice ne Čona, tedy kýžený cíl, ale dalších 21 lidí včetně ministrů či vicepremiéra, pozn. red.). Bohužel ne naposledy.

S Abú Nidalem, šéfem skupiny odštěpené od Organizace pro osvobození Palestiny, se Kim Ir-sen poprvé setkal počátkem 70. let. O deset let později už byl z Abú Nidala nájemný terorista, nakloněný "revoluci" stejně jako penězům. Po jeho boku působili také někdejší členové nechvalně proslulé západoněmecké Frakce Rudé armády. Jedna z nich, Friederike Krabbeová, se v roce 1986 vynořila na mezinárodním soulském letišti Kimpo - pod falešnou identitou britské občanky. 

1986: atentát v Soulu

Linku, která propojuje tuto falešnou Britku s Abú Nidalem a přes něj zase s Pchjongjangem, zachycují archivy východoněmecké Stasi. Dokládají, že Abú Nidal měl na objednávku Severokorejců zaútočit už v roce 1985. Není zcela jasné, proč se atentát nakonec zpozdil, důležité však je, že se nakonec odehrál.

14. září 1986, týden před začátkem už zmiňovaných Asijských her v Soulu, explodovala nálož, kterou "Britka" Krebbeová nastražila v jednom z odpadkových košů na letišti Kimpo. 21 lidí utrpělo zranění. Pět dalších atentát nepřežilo. A pět milionů dolarů našlo nový domov v Abú Nidalových kapsách. 

Jenže ani to k nastolení atmosféry strachu a zpochybnění Jižní Koreje jako kompetentního hostitele zjevně nestačilo. A tak, o rok a dva měsíce později, nastoupila na palubu letu 858 jihokorejských Korean Air na trase Bagdád-Soul na první pohled nenápadná dvojice.

1987: letadlo vyhozené do povětří

Měli japonské pasy a vystupovali jako otec a dcera, ale ve skutečnosti to byli špičkoví severokorejští agenti, postarší Kim Sung-il a 25letá Kim Hjon-hui.

Ten příběh je poměrně známý, a proto jen stručně: bomba, kterou v letadle umístili nad sedadly cestujících před mezipřistáním v Abú Dhabí, vybuchla nad Andamanským mořem a zabila všechny na palubě: 104 pasažérů a 11 členů posádky. Severokorejská dvojice mezi nimi nebyla, stihla včas zmizet už v Abú Dhabí. Nakonec je však dopadli v Bahrajnu.

Oba teroristé ve vazbě požili kyanid skrytý v cigaretě. Zatímco Kim Sung-il otravě podlehl, jeho mladou spolupachatelku lékaři zachránili. Kim u výslechů popisovala tvrdý výcvik na Severu a vypověděla, že ji k atentátu školil a vyzval přímo Kim Čong-il. Jihokorejská justice ji sice následně odsoudila k smrti, ale pak ji zachránil první demokraticky zvolený prezident Ro Tche-u.

Korejský kandidát na Oscara: Taxikář ze Soulu hledá rito i svědomí uprostřed potoků krve

Číst článek

Ro, který byl hnacím motorem olympiády v Soulu, prohlásil Kim Hjon-hui za oběť severokorejského vymývání mozků a udělil jí milost. (Nicméně sám byl posléze souzen pro podíl na masakru prodemokratických protestů ve městě Kwangdžu. Po odvolání dostal 17 let vězení, ale hned napřesrok ho osvobodil Kim Jong-sam, pozn. red.)

Nutno přiznat, že kající se Kim Hjon-hui, která o svém osudu napsala knihu a výtěžek z ní věnovala rodinám obětí, byla pro jihokorejskou propagandu neocenitelnou devizou. Ta severokorejská naopak skřípala zuby. KLDR popřela, že by se Kim narodila na Severu a prohlásila celý její příběh za výmysl Jihu. 

Ať tak či tak, ve dnech 17. září - 2. října 1988 hostil Soul XXIV. letní olympijské hry. Odehrály se v míru, zatímco se stát kolem proměňoval a z diktatury vykřesával křehkou demokracii. 

Dnes je to už 30 let. Píše se 9. února 2018 a Jižní Korea zahajuje svoji druhou olympiádu. Tentokrát ovšem za účasti Severokorejců, a to i na těch nejvyšších místech. Jak asi dopadne sobotní schůzka prezidenta Mun Če-ina s Kim Čong-unovou sestrou Kim Jo-čong?

Jihokorejští vyšetřovatelé svírají paže severokorejské agentky Kim Hjon-hi, která spolu se svým kolegou Kim Song-ilem provedla teroristický útok na letadlo Korejských aerolinek. Bomba, kterou maskovaný pár nastražil na palubě letadla, zabila 115 lidí. Tento známý snímek vznikl 15. prosince 1987, šestnáct dnů po útoku (29. listopadu 1987). | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme