Olympiáda očima reportéra Bureše: Hry jsou bez diváků poloviční, atmosféra postrádá důstojnost

S ročním zpožděním, ale přece. Letní olympijské hry v Tokiu jsou přes všechny nesnáze v plném proudu. Jak vypadají z pohledu sportovního reportéra, který je pokrývá přímo na místě?
Jsou úplně jiné, než jakékoliv jsem zažil. Teď jsem na sedmých hrách. Předtím na těch šesti to bylo úplně jiné. A vlastně stejně mluví i ti, kteří byli na olympiádě také. A to proto, že je provází řada opatření a především na nich chybí atmosféra, protože tady nejsou diváci a do hlediště stadionů nemohou přijít žádní lidé – nejen diváci, nemohou tam přijít ani sportovci. Nemohu tam přijít prostě ti, kteří atmosféru dotvářejí, a ta tak chybí nejen na stadionech, ale také v ulicích Tokia. Není tady žádný olympijský park. Prostě jsou to takové smutné hry bez atmosféry. A to je, myslím, nejzásadnější.

Zato ale ve velkém horku. Pokud sledujeme záznamy, ať už rozhlasové nebo televizní, tak to vypadá, že počasí také není úplně na straně sportovců...
To ano, určitě, horko tady je. Nicméně horko bylo třeba i před pěti lety v Riu. To s sebou prostě olympiáda nese. Samozřejmě to horko je pro všechny stejné. Všichni s ním museli počítat, a i když sportovce limituje výrazně a je opravdu někdy nesnesitelné i pro ty, kteří nesportují, tak prostě to bylo jasné daleko dopředu, když Japonsko hry dostalo.

Samozřejmě hlavní okolností tokijské olympiády je fakt, že probíhá v době koronavirové pandemie. V samotném Tokiu dokonce momentálně platí další stav nouze. Jak se opatření proti šíření covidu-19 odráží na praktické podobě olympiády?
Kdybychom se zastavili u nouzového stavu, ten vlastně olympiádu nijak neovlivňuje v tom směru, že život v Tokiu vůbec na nouzový stav nevypadá. A ten, kdo by nevěděl, že tady nějaký nouzový stav je, by to nepoznal. Tady se žije úplně normálně. Všechny obchody a restaurace jsou otevřené, všude je plno lidí. Byl jsem tady před dvěma lety a stav je úplně stejný, protože už tenkrát – a to ještě nebyl covid – tady chodili lidé v rouškách. V Asii se prostě nosili i před covidem. A lidí tady bylo všude stejně.

Jediné, co je jiné a souvisí s nouzovým stavem, je, že olympiáda je celá v bublině. A že nouzový stav se týká hlavně tedy asi cizinců a lidí, kteří sem přijedou do Japonska a musejí do karantény. Celá velká akce, jako je olympiáda, je vlastně úplně mimo všech Japonců. Japonci víceméně nepřijdou do styku s lidmi z olympiády. Především po dobu 14 dnů, kdy skutečně musíme dodržovat všechna možná karanténní opatření a nesmíme nikam jinam se dostat a pohybovat se jinde než na vymezených místech, kam smíme, a nikde jinde.

A pak jsou samozřejmě opatření, která jsou daná právě kvůli covidu pro všechny účastníky her. To jsou různá proticovidová opatření, prakticky každodenní testování, sledování lidí a jejich pohyb a tak dále.

To všechno jsou věci, které ale nesouvisí jen s olympiádou. S těmi se setkal vlastně každý, kdo – když se budu držet naší profese a naší práce a sportu – se zúčastnil v posledním roce nebo roce a půl teď už vlastně jakékoliv sportovní akce, ať už v zahraniční nebo v Česku. Každou větší, možná i menší sportovní akci provázejí covidová opatření, kde je potřeba mít testy, případně očkování, kde je potřeba mít další a další potvrzení a dodržovat třeba rozestupy, nemluvit se sportovci na jeden mikrofon, dostávat se na sportoviště pouze přes určitá povolení a tak dále.

I přes všechna možná opatření, která mají zabránit nákaze koronavirem, už k pozitivním případům došlo. Komplikovaný start v Tokiu měla část české výpravy, která letěla speciálem organizovaným Českým olympijským výborem. Prvním pozitivně testovaným z letu byl ortoped Vlastimil Voráček, který nebyl proti koronaviru očkovaný. Kolik sportovců z tohoto letadla je momentálně covid pozitivních? A znamená to, že pro ně hry skončily?

Jejich počet naštěstí nenarůstá. Pořád zůstáváme u čtyř sportovců, kteří se nakazili a jsou covid pozitivní. Jsou to tedy beachvolejbalista Ondřej Perušič, beachvolejbalistka Markéta Nausch Sluková, stolní tenista Pavel Širuček a cyklista Michal Schlegel.

Kromě Perušiče pro ty tři ostatní hry skončily, aniž by tedy začaly. Ti se vůbec do olympijského programu nezapojili a nedostali.

Beachvolejbalista Perušič má ještě šanci. Pokud by jeho testy v úterý a ve středu dopadly dobře, mohl by možná ve čtvrtek nastoupit do druhého utkání v beachvolejbalovém turnaji se svým parťákem Davidem Švajnerem.

Ale samozřejmě záleží na tom, jestli bude všechno v pořádku, jestli dostane povolení z karantény, tedy se dostat do hry poté, co bude mít negativní testy. To je základ.

Pokud je sportovec pozitivně testovaný, jaký je jeho osud? Předpokládám, že nezůstává v olympijské vesnici, ale musí se přesunout někam jinam. Jak to vypadá?
Ano, nejen sportovci, ale i ostatní lidé, kteří jsou pozitivně testováni na covid, jsou přemístěni do karanténních hotelů, kde tráví čas, který je nutný k tomu, aby se z pozitivity dostali. Takže všichni ti sportovci skutečně odjeli do karanténního hotelu a tam tráví čas, který je vyměřen negativními testy.

Jak je to s ostatními účastníky zmiňovaného letu? Mají další sportovci a jejich doprovod zvláštní režim jako blízké kontakty nakažených? Musí třeba chodit častěji na testy? A mohou se dále aktivně účastnit her?
Ti, co byli označeni jako blízké kontakty, byli okamžitě poté, co byl pozitivní test u doktora Voráčka objeven nebo zveřejněn, odesláni do karanténního hotelu – a jsou tam dodnes. Jejich karanténa je 14denní. To byli lidé, kteří podle toho, kde seděli v letadle, byli označeni za osoby blízké tomu kontaktu. Ostatní blízké kontakty nejsou, a tak pro ně žádná zvláštní stanovení neplatí.

Všechny ty možné stanovy a procedury jsou tak přísné, že už ani nemohou být přísnější, než je ten konkrétní hotel pro ty, co jsou v karanténě. Ostatní lidé se musejí testovat jako všichni další účastníci her. Je to prakticky každodenní testování. Musí vyplňovat každý den on-line formuláře, kde zapisují – a děláme to my všichni, takže mohu říct, že zapisujeme – všechno, co se týká kontaktu s případnými nakaženými, měření tělesné teploty a jakýchkoliv příznaků, které by mohly naznačovat, že by člověk mohl být nějakým způsobem ohrožen případnou nákazou a tak dále.

Opatření jsou tak přísná, že přísnější už pak je vlastně jen karanténní hotel. A do toho byli odesláni ti, co byli označeni jako blízké kontakty.

Jak to bylo s povinnostmi účastníků toho speciálního letu? Očkování povinné nebylo a není ani pro účast na olympiádě. Co tedy museli sportovci a realizační týmy ke svému zdravotnímu stavu doložit ve chvíli, kdy nastupovali do letadla?

Nejen do tohoto letadla, ale i do všech ostatních letadel. Každý, kdo se vydal na olympiádu, musel mít dva negativní testy, a to pouze z určených laboratoří, které určili japonští organizátoři. V Česku to bylo asi jen pět míst, kde jsme se mohli nechat otestovat před odjezdem na olympijské hry. Testy nesměly být starší než dva a jeden den před odletem.

Když jsme letěli v pátek, testovali jsme se ve středu ráno a ve čtvrtek ráno. A pouze s výsledky těchto dvou negativních testů jsme mohli vkročit do letadla a odletět na olympiádu. Pak samozřejmě ihned po příletu na letišti začaly všechny další procedury, jako jsou každodenní PCR testy, každodenní měření tělesné teploty nebo vyplňování nejrůznějších formulářů, jak jsem o tom před chvílí mluvil.

Teď už je to v rukou ministerstva zdravotnictví, které tento let a vůbec tuto cestu do Japonska vyšetřuje a nějakým způsobem zjišťuje, co všechno se stalo a nemělo stát a kdo všechno pochybil, nebo nepochybil. Teď už je to, řekl bych, trochu jinde než jen v rukou Českého olympijského výboru.

Jak vypadá provoz na samotných sportovištích? Mohou se soupeři spolu třeba rozcvičovat? Musí mít v arénách a na stadionech respirátory? Jak vypadá běžný provoz toho každodenního zápolení?
V tomto ohledu se olympijské hry nijak neliší od jiných sportovních akcí, které jsme třeba viděli v posledních, řekněme, měsících nebo v posledním roce, roce a půl. To znamená, samozřejmě i na sportovištích i pro sportovce platí hygienická opatření, jako je třeba nošení roušky, dezinfekce, negativní testy a jiné. Ale samozřejmě potom při samotných zápasech sportovci roušky nemají. Sportují bez roušek a zápasy a soutěže vypadají úplně normálně.

Už jsme zmínili, že se v Japonsku sportuje před prázdnými tribunami – a bude to tak až do konce her. Nechybí na sportovištích divácká atmosféra? Může se to možná srovnat s jinými olympiádami, které jste pokrýval jako reportér? Je to opravdu takový rozdíl a může to ovlivnit i výkony sportovců?

Myslím si, že to je naprosto zásadní rozdíl a že to je vlastně to nejhorší, co tady olympiádu potkalo. A určitě to ovlivňuje i výkony sportovců, kteří jsou na atmosféru zvyklí a kterým k ještě lepším výkonům dost často diváci pomáhají. Takže je to skutečně nejzásadnější faktor při této olympiádě, který je nejsmutnějším a podle mě je i jejím nejvíce negativním faktorem.

Vůbec se to nedá srovnat s žádnou jinou olympiádou, na které jsem byl nebo kterou jsem sledoval třeba i v televizi, protože i samotný pohled na sportoviště, která jsou špičkově připravená, je neskutečně smutný. Jsou to sportoviště, kam se vejde většinou hodně diváků. A teď, když se na to podíváte a vidíte tam v těch obrovských stadionech dole někde na tom hřišti, které obklopují obrovské tribuny, jen pár lidí, kteří tam sportují a nikdo se na ně nedívá, je to samozřejmě smutné. A pro sportovce je to stejně smutné jako pro nás, kteří se na to díváme.

Možná, že nejen absence diváků, ale obecně by možná mohla panovat stísněnější atmosféra, speciálně i v české výpravě, kvůli sérii pozitivních testů. Mluvil jste se sportovci? Říkali vám, jak to na ně působí?
Ptali jsme se na to samozřejmě i sportovců, ale je asi těžké, aby někdo byl v takových chvílích nebo na takové akci negativní nebo se snažil ještě více ponořit do deprese, která leckdy na člověka tady z toho padá. Myslím si, že každý se to snaží v rámci nějakých možností zvládnout a že i to, že pandemie už trvá nějakou dobu, tomu pomáhá. Už to pro ně není zase až taková novinka. Sportovci v tomto žijí už nějaký ten měsíc, spíš více než rok, a zažili podobnou atmosféru a podobná opatření i na jiných podnicích, na různých mistrovstvích, turnajích, zápasech. Není to pro nikoho nic nového. Jen je to prostě smutné a tak trochu deprimující.

Už před startem olympiády se hodně mluvilo o tom, že proti jejímu konání je velká část, nebo dokonce většina japonské veřejnosti. Projevuje se to teď nějak přímo na místě, třeba na ochotě nebo neochotě organizátorů, ale třeba i na fungování služeb?
Jsem v bublině po celou dobu, co tady jsem. Jsem tady desátý den, takže těžko mohu posoudit, jak to vnímá japonská veřejnost. Druhá věc, na kterou se také ptáte, je fungování a organizace her. A musím říct, že jsem trošku zklamaný.

Ze začátku – byli jsme tady pět dní před zahájením her – to vypadalo, že všechno bude fungovat skutečně výborně. A teď v prvních dnech se ukazuje, že je to spíš naopak a že řada věcí nefunguje, byť je tady daleko méně lidí, než by bylo za normálních okolností.

Japonci to třeba úplně nezvládají časově. Myslel jsem si, že tady bude všechno fungovat skutečně na vteřinu – přesně tak, jak je o Japoncích známo. Přístup Japonců je, jak se čekalo, striktní. Neradi improvizují, neradi dělají něco, co není dáno a napsáno. Takže to platí, toto trvá. Opatření, která jsou tady zavedená, se dodržují.

Druhá věc je s kontrolou. Jak se kontrolují, neumím úplně posoudit. Nevím, do jaké míry třeba jsou kontrolovány všechny testy, ale zřejmě to funguje, protože pokud třeba nevyplníme každý den do jedenácti hodin přes mobil aplikaci, ve které musím uvést, jakou máme teplotu, jestli nemáme kašel, jestli nemáme nějaké jiné příznaky, jestli jsme se nepotkali s někým, kdo je nemocný, tak pár minut po jedenácté přijde naší skupině zpráva, kolik lidí to neodevzdalo a co se děje.

Nějaká kontrola určitě probíhá. Nicméně musím zaklepat a jsem za to rád, naši skupinu z Českého rozhlasu nepotkalo zatím nic, co bychom museli v tomto směru řešit. Nemám zkušenost takovou, jak by to bylo, kdyby se někomu něco dělo.

S ohledem na všechny ty komplikace spojené s koronavirovou pandemií se objevují i názory, že se tato olympiáda měla úplně zrušit. Vy jste jako novinář přímý účastník letních her. Stojí tedy z vašeho pohledu tato olympiáda za to, nebo si jimohl svět tentokrát odpustit?

Jedna věc je můj osobní názor. Nechci, aby to působilo tak, že jsem otrávený a že mě to tady nebaví. To vůbec ne. Myslím si ale, že tato olympiáda za to nestála, že je to až nedůstojné olympijským hrám.

To, že se tady závodí bez diváků, bez fanoušků a bez atmosféry, protože právě atmosféra dělá olympijské hry tou nejlepší akcí. Když tady atmosféra není, jsou olympijské hry poloviční a je to hodně smutné – a jak říkám, až nedůstojné. Kdyby tato olympiáda nebyla, tak by se nic nestalo.

Ovšem je tady samozřejmě pohled úplně jiný, a to pohled ekonomický a pohled těch, kteří olympiádu řídí a pořádají. Ti olympiádu chtějí za každou cenu a vědí, proč to dělají. Olympiáda je obrovsky důležitá pro světový sport, a proto se uskutečnit musela, protože i za těchto okolností vygeneruje finanční prostředky, které stojí za to, aby se uskutečnila.

A pak je tu samozřejmě ještě také pohled sportovců samotných, pro které většinou, nebo dost často, je olympiáda vyvrcholením nějakého snažení a sportovní přípravy. Tady je to asi svým způsobem takzvaně kus od kusu. Každý se na to dívá trochu jinak. Někomu odložení olympiády pomohlo, někomu naopak. Někdo se na ni třeba už ani nedostal po roce, kdy byla olympiáda odložena. Někdo už by se zase na další nedostal.

Je to skutečně individuální a je i individuální přístup jednotlivých sportovců k tomu vůbec na olympiádě startovat. Víte, že řada sportovních hvězd start na olympiádě kvůli covidu a všem věcem, které s nákazou souvisejí, odmítla a chybějí tady. I o to je olympiáda smutnější a chudší. Na druhou stranu drtivá většina sportovců neodmítla, přijela sem a podpořila i myšlenku, že chce ukázat světu, že si svět s covidem poradí a že olympiáda má být prvním symbolem toho, že nad ním svět zvítězí. A tím, že tady jsou, to svým způsobem i podpořili. I když tady jsou hlavně proto, že chtějí závodit a vyhrát třeba olympijskou medaili nebo se alespoň olympiády zúčastnit.

Takže u sportovců to podle mě není tak jednoznačné, že bychom mohli říct, že olympiádu odmítli, nebo neodmítli. Ale vzhledem k tomu, kolik jich tady je, se dá spíše říct, že stáli za tím, aby olympiáda byla, protože určitě drtivá většina sportovních hvězd tady je.