Český rozhodčí stolního tenisu v Tokiu: Takovou šanci dostanu asi jen jednou za život

Už druhým týdnem sledují a obdivují diváci po celém světě výkony sportovců na olympijských hrách v Tokiu. To by ale nebylo možné bez celé plejády rozhodčích, kteří dohlížejí na dodržování pravidel. Patří mezi ně i Čech Roman Klecker, který rozhoduje zápasy ve stolním tenise. Serveru iROZHLAS.cz v rozhovoru řekl, že každý den rozhoduje tři až čtyři zápasy, což je výrazně méně než na jiných turnajích. I tak ale tráví celé dny na stadionu.

Tokio Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Český rozhodčí stolního tenisu Roman Klecker

Český rozhodčí stolního tenisu Roman Klecker | Foto: Roman Klecker

Působíte na olympiádě jako rozhodčí stolního tenisu. Jak se vám tam podařilo dostat?
Byla to dlouhá náročná cesta. Musel jsem odsoudcovat strašně moc turnajů. Před pár dny jsem si to počítal.

Parkurový jezdec Zvára: Nestačí mít olympijského koně. Musí mu vyjít věk i zdraví, aby vydržel zátěž

Číst článek

V pondělí jsem měl první historické finále olympijské smíšené čtyřhry. To nikdy na olympiádě nebylo. Byl to tak krásný zápas, měl jsem z toho obrovský zážitek, povedlo se mi to dobře odrozhodcovat. Dostal jsem spoustu dobrých komentů i od rozhodčích.

Takže to na mě večer dolehlo a říkal jsem si, co všechno jsem tomu obětoval, jak to bylo skvělé a jak se mi to povedlo. Jsem tak strašně šťastný, že jsem tomu ty roky věnoval. Přes sedmdesát turnajů za posledních šest let.

Na olympiádu se dostane rozhodčí stolního tenisu pouze tehdy, pokud má nejvyšší světovou licenci. Musí prvně udělat mezinárodní, tu jsem udělal v roce 2012, ale pak jsem shodou okolností jel do Japonska a tady v Tokiu jsem udělal test na nejvyšší mezinárodní licenci rozhodčího, takzvaný modrý odznak, v roce 2014. Takže tady jsem to zahájil a tady se mi po sedmi letech splnil sen – naskočil jsem na olympiádu.

Ale bylo to strašně turnajů, ročně dělám běžně 13 nebo 15 turnajů, jezdím hodně po světě, hlavně po Evropě, ale taky je to často Asie. Je to strašně moc létání, snažím se jezdit i vlakem, pokud to jde. Jsem vystudovaný ekolog, tak se snažím snižovat svoji stopu.

| Foto: Roman Klecker

Myslíte, že důvod, proč jste se na olympiádu dostal, je ten, že jste odřídil tolik zápasů na turnajích, ta zkušenost?
Je to tou zkušeností, protože jsme na turnajích hodnoceni. Máme evaluátory – bývalí rozhodčí fungují jako evaluátoři – a jsou někde schovaní na tribuně a koukají na nás. Třeba vůbec nevím o tom, že tam někdo je. A po zápase za mnou přijde a řekne: „Tohle se mi líbilo, tady by to chtělo něco zlepšit,“ a podobně. A dávají nám evaluace.

Kolik lidí je potřeba k rozbití lepenkové postele? Sportovci se v olympijské vesnici baví testováním

Číst článek

Objezdil jsem toho tolik, že vedu světovou tabulku rozhodčích a jenom jedno hodnocení mám s menší chybou, jinak všechny s nejlepším výsledkem. Takže to asi rozhodlo, že se jim líbí ta práce u stolu, kterou odvádím. Jsem za to rád.

Jsou to zkušenosti, co člověk za ty roky nasbíral. A na základě toho pak vybrali toho, kdo má hodně evaluací a nemá žádné chyby. Chtějí na olympiádu vybrat jen ty nejlepší rozhodčí, takže to dopadlo takto.

Taky kontinenty mají svoje kvóty – Jižní Amerika dva lidi, Severní Amerika dva lidi, Afrika a Oceánie má jednoho, Evropa a Asie má asi po osmi místech. Je nás tu strašně moc a je těžké se dostat do nominace. Je to šance jednou za život, maximálně dvakrát. Chlapů rozhodčích je nás ve stolním tenise docela hodně a bude těžké dostat se na nějakou z těch olympiád.

Říkal jste, že v tuhle chvíli máte nejlepší hodnocení. Je nějaká reálná šance, že budete soudcovat nejen finále smíšené čtyřhry, ale i finále jednotlivců nebo čtyřhry?
Tady se už nehraje klasická čtyřhra, místo toho se formát změnil a hraje se pouze dvouhra mužů i žen, hraje se smíšená čtyřhra a hrají se družstva.

Další olympijské zlato pro Česko, v Tokiu ho vylovil kajakář Prskavec

Číst článek

Samozřejmě by to bylo úplně nejvíc, co bych asi mohl rozhodovat, kdybych mohl pískat finále dvouhry mužů nebo dvouhry žen. Ale jelikož jsem měl finále smíšené čtyřhry, tak si myslím, že už nedostanu žádné finále. Možná nějaké semifinále, uvidím, co zítra (rozhovor vznikl ve středu – pozn. red.), zatím ještě nemáme nominaci na zítřejší zápasy – semifinále.

Ale myslím, že je tady spousta zkušených kolegů, kteří si to zaslouží, rozhodují ještě víc let než já. Posledních deset let rozhoduju často a třeba 40 víkendů v roce jsem pryč. Je to hrozně moc. Ale myslím, že tady budou další kandidáti taky žhaví na to, aby to získali.

Ale jsem spokojený, protože to v pondělí byl tak fantastický zápas, kdy po strašně dlouhé době Japonci porazili Čínu ve finále. Strašně těžko to Číňani nesli. Hned večer jsem přišel na pokoj a jen jsem si prohlédl e-mail a dostal jsem zprávu od nějakého zklamaného Číňana, který mi vyčítal nějaké nesmyslné věci, prostě to neunesl. Poslal mi nějaké fotky a komentoval nějaké věci, za které by nebyly žádné postihy během hry. Číňani to hodně těžce nesou. Jejich trenér si prý špatně vzal time out a podobně. Těžko se z toho vzpamatovávají. Berou prostě jen zlato.

Cesta vlakem a lodí

Je olympiáda z vašeho pohledu něčím výjimečná? Zažil jste tady něco, co na jiných turnajích ne?
Zatím ne. Řekl bych, že tomu trošku chybí olympijská atmosféra. Koukal jsem, že některé sporty občas mají nějaké diváky, u nás je to velmi slabé. Tam jsou vlastně jen hráči, trenéři a maséři, kteří tam sedí na tribuně. Na finále přišli nějací VIP hosté z Číny a Japonska. Že bych zatím zažil něco úplně výjimečného, to ne.

Roman Klecker na olympiádě v Tokiu | Foto: Roman Klecker

Těšil jsem se, že to bude vrchol, že tady bude spousta diváků. Měl jsem to spojené se speciálním plánem cesty. Chtěl jsem jet vlakem a lodí, že si udělám dlouhou cestu, velký zážitek, že pojedu vlakem až do Vladivostoku s nějakou zastávkou na Bajkalu, pojedu lodí do Japonska, udělám si vandr na ostrově Šikoku, vylezu na Fudži a pojedu autobusem na olympijské hry, odrozhodcuji hry a pojedu zase zpátky bajkalsko-amurskou dráhou.

Od surfingu na polystyrenovém víku až po vítězství v Tokiu. Ferreira se na olympiádě zapsal do historie

Číst článek

To se bohužel nepovedlo, takže jsem musel přiletět. Jako rozhodčí jsme malinko zklamaní. Není to úplně to, co bychom si přáli. Chybí diváci, chybí atmosféra. Ale i tak si to užíváme.

Jste jediný český rozhodčí na olympiádě, nebo je vás víc?
Hrozně rád bych řekl, jestli tady nějací Češi jsou, ale nejsem na žádných sociálních sítích, takže nevím. Třeba je nějaká skupinka na facebooku. Nedostaneme se na žádné jiné sportoviště, takže o nikom nevím. Vím, že když jsem byl na paralympiádě v Riu, tak tam jsem potkal nějakého kluka, co byl na basketu, a nějaká holka na tenisu.

Taky je myslím trochu škoda, že rozhodčí vůbec nejsou členové olympijského týmu a výpravy. Nevím, proč je to tak. Některé země to tak mají, že rozhodčí je automaticky člen. Vůbec nejde o to oblečení a podobně. Jde třeba o to, že by s výpravou letěli a byli součástí celé národní výpravy. Ale teda nechtěl bych letět tím letadlem letos, to bych možná teď byl v izolaci.

Zlatý střelec Lipták: Začátek se mi nepovedl a ztrácel jsem sebedůvěru, z finále si moc nepamatuji

Číst článek

Mohlo by se o tom pouvažovat do budoucna, bylo by to fajn, kdyby rozhodčí byli trochu víc braní. Snad tu ještě nějací jsou. Na stolním tenisu může být jen jeden za zemi.

Olympiáda je v mnohém hodně omezená kvůli covidovým pravidlům. Jak se dotýkají vás jako rozhodčího?
Můžeme se pohybovat pouze na hotelovém pokoji, v autobuse, který jede do haly, a v hale. Nemůžeme nikam jinam kromě toho, že nám teď povolili nakoupit. Je tam takový nonstop otevřený obchůdek, tam si můžeme večer koupit něco – aspoň pivko – po celém dni práce. Můžeme si zajít jenom tam a zase zpátky.

Všude musíme nosit roušky, musíme se denně testovat, musíme mít plivací testy a měřit si teplotu, zaznamenávat to do aplikace. Máme dvě aplikace, jedna zaznamenává zdraví, druhá zaznamenává pohyby. Musíme mít pořád zapnutý bluetooth. Pak jsou webové stránky, v jedné evidujeme plivací testy a odevzdáváme každý den lahvičky. Nesmíme na to zapomenout, jinak je rozhodčí vyřazen pro ten daný den. Když neodevzdá vzorek, není změřená teplota, tak ho můžou klidně vyloučit a nemůže pracovat.

‚V důchodu budeme mít na co vzpomínat.‘ Kostelecký předpověděl kamarádovi Liptákovi olympijské zlato

Číst článek

Nesmíme nikam ven. Jsme už z toho všichni takoví zdrchaní, nemůžeme se tady nikam dostat. Nedaleko od nás je krásný obrovský park, chtěli bychom se tam projít. Doufám, že to třeba nějak půjde vymyslet, ale vypadá to, že ne. Že nás nenechají se ani socializovat, že bychom se potkali všichni, udělali si nějaký malý večírek. Vypadá to, že to nepůjde.

Týkají se omezení nějak i samotné hry? Dezinfikují se například míčky nebo stoly?
Ano, míčky se dezinfikují po každém zápase. Na stoly naběhne skupinka dobrovolníků a celý stůl vydezinfikují. Hráči si nesmí otírat ruce o stůl, jak jsou zvyklí. Můžou použít jen ručník. Nesmí dýchat na míček, aby se to případně nepřenášelo. My musíme mít roušku pořád při rozhodování. Hráči si samozřejmě můžou roušku sundat, když jdou na kurt. Jinak klasicky rozestupy, je tam všude dezinfekce.

Zažívám tyhle turnaje v takzvaných bublinách už od podzimu, kdy jsem začal na Lize mistrů v Německu a v Rakousku, pak turnaje v Kataru, kvalifikace na olympijské hry, Portugalsko a naposledy mistrovství Evropy ve Varšavě na konci června. Už jsme docela zvyklí na ty podmínky. Sice to samozřejmě není ono, ale nějak to zvládáme. Ten sport milujeme stejně jako hráči, tak to prostě vydržíme.

České deblistky Krejčíková se Siniakovou semifinále zvládly a v Tokiu si zahrají o zlato

Číst článek

Vztahují se na vás stejná pravidla jako na sportovce, to znamená, že pokud jste covid pozitivní, musíte do izolačního hotelu?
Myslím si, že je to tak. Nejsem si úplně stoprocentně jistý, ale myslím si, že ano. Máme tady dva zástupce, kteří jsou naši takoví – řekněme – nadřízení. Mají dohled přes covid. Dostávají informace o tom, jestli jsme všichni splnili podmínky, všechno jsme odevzdali. Kdyby někdo byl pozitivní, tak ho okamžitě po zápase stáhnou, nechají otestovat PCR testem, vždycky pracujeme v týmu, takže i toho týmového kolegu, a došlo by tam k izolaci.

S kým jste v tom týmu?
Každý druhý den jsem v týmu s někým jiným. Teď jsem byl dva dny s Japonkou, předtím jsem byl s Tunisanem, takže se to střídá. Je dobré, že třeba méně zkušeného rozhodčího dají s více zkušeným. A taky aby se Japonci zlepšili v angličtině, která jim dělá problémy. Bojí se dělat chyby.

Aspoň člověk nezabředne do rutiny. S každým člověkem se pracuje u toho stolu jinak a musíme se na to adaptovat. Je to dobré, že se týmy mění a nejedeme celý turnaj ve dvojicích. Jinak je nás tady 25 mezinárodních rozhodčích s nejvyšší licencí a průběžně plníme veškeré úkoly – jak předzápasovou činnost, tak u toho stolu.

Čeští veslaři skončili ve finále v Tokiu na čtvrtém místě. Je to životní výsledek, říká Vraštil

Číst článek

Chybějící jídlo

Říkal jste, že jste celý den na nohou, pořád na stadionu. Jak tedy vypadá váš běžný olympijský den?
Běžný den začíná po šesté hodině, kolem 6.15, dám si rozcvičku, rychle nasnídat a nachystat se a obléct se. Nemůžeme tady nosit předepsané oblečení, máme jiného sponzora. A po sedmé hodině – dříve to bylo 6.40, ale nedávno to změnili – jedeme do haly.

Tam bychom měli být 90 minut před prvním kolem. Je to strašně moc času, musí se přichystat spousta věcí. Pak většinou máme tři až čtyři rundy každý, což jsou třeba hodinu až hodinu a půl dlouhé zápasy. Včera jsem měl čtvrtfinále, které bylo určitě hodně přes hodinu, nádherný zápas 4:3.

Roman Klecker | Foto: Roman Klecker

Pak máme třeba krátký oddech a pokračujeme přípravou dalšího zápasu a pak zase hodinu na kurtu. Takhle je to celý den, rychlý oběd. Tam by mohli zlepšit to stravování, jsou to studené sendviče, nějaká polívka v kelímku, trocha ovoce – nic moc – a pak hned zase rychle na stůl. Odjíždíme často autobusem ve 23.20 nebo 23.40. Takhle to vypadá už čtvrtý den v kuse. Dneska mám volný den.

Čeští střelci ovládli olympijský závod v trapu. Lipták v rozstřelu porazil Kosteleckého a má zlato

Číst článek

Trochu divné bylo, že nám první tři dny nezajistili kromě snídaně jídlo. Museli jsme si ho sehnat a zaplatit sami. Měl jsem s sebou dost jenů z minulé návštěvy, takže jsem hlavně první noc kolegy a kolegyně rozhodčí nakrmil. Taky by mohli zavést lepší dopravu do haly, máme jen tři až čtyři autobusy denně. Je zkrátka pár věcí, které perfekcionisti Japonci trochu opomenuli. Jsou ale velmi vlídní a ochotní a pořád nám dávají dárky.

Takže jste nerozhodoval jen to finále?
Na olympiádě jsou tři až čtyři zápasy denně, na jiných turnajích je to třeba až 15 zápasů denně, což je šílená práce. Je to obrovské vypětí, člověk musí být koncentrovaný. Tady je dobré, že je nás tady víc, zápasů je míň – nehraje se skupinový systém, ale rovnou vyřazovací pavouk – takže zápasy ubíhají rychle. Ale je to dobře, protože rozhodčí musí být bedlivý v každém momentu, nechceme udělat nikdo žádnou chybu, byť maličkou. A tři čtyři zápasy je až až.

Někdy to je hodně vypjaté, musíme reagovat zejména na podání. Nejtěžší je rozhodování o správnosti podání, kde se během vteřiny musí rozhodčí rozhodnout o zhruba až 25 aspektech podání, jestli je správné, nebo ne. A musí okamžitě zareagovat. Jakmile nezareaguje ve vteřině, tak už je pozdě. Nezdá se to.

‚Nemít žádný venkovní vzduch je nelidské.‘ Nizozemská skateboardistka kritizuje podmínky v karanténě

Číst článek

Spousta lidí říká, že rozhodčí na stolní tenis tam jenom sedí, mává rukama a ukazuje karty, ale není to tak. Sledujeme spoustu drobných detailů a na konci dne jsme opravdu hodně vyšťavení. Sice u toho neběháme jako jiní rozhodčí, ale taky je to náročné – hodně na postřeh, na sluch, na zrak. Musíme v tom být velmi dobří.

Říkal jste, že jste chtěl jet na olympiádu vlakem a lodí a pak si udělat vandr na ostrově Šikoku. Dozvěděl jsem se o vás, že na některé turnaje vyrážíte i o několik dní dříve a cestu absolvujete pěšky. Je to tak?
Zatím jsem na turnaj došel pěšky jednou. Jel jsem do Švédska na nějaký World cup a naplánoval jsem si to tak, že dojedu do toho místa, kde ten turnaj je, což byl Halmstad, a pak jsem dostopoval do Göteborgu a pak jsem si dal pěkně 250 kilometrů za pět dní pěšky přírodou, spaní venku v listopadu. Bylo to nádherné.

Pak jsem vlezl do toho čtyřhvězdičkového hotelu, což moc nemusím – tyhle luxusní hotely. Trávím skoro celý rok v hotelích. Rád se pohybuju pěšky. Plánuju, že jestli mi to někdy vyjde, tak že bych do Japonska nebo někam do Asie přijel vlakem. Taky bych neměl jet lag. Strašně na něj trpím a první den jsem hodně zaspal. Několik dní jsem se z toho jet lagu dostával.

Roglič vyjel v cyklistické časovce historické zlato pro Slovinsko, Kukrle obsadil 26. místo

Číst článek

Pěší cesty jsou moje druhá velká vášeň. Šel jsem pěšky z Čech do Říma, Santiaga i třeba tři měsíce do Jeruzaléma a další cesty. Takže jít na turnaj pěšky pár set kilometrů není potíž.

Jak jste se k rozhodcování dostal?
Jako rozhodčí jsem začal v oddíle Sokol Brno I. Každý oddíl, který hraje ligu, potřebuje podle soutěžního řádu rozhodčí. Začal jsem nějakou základní licencí a stoupal jsem postupně dál a dál. A začalo mě to hrozně bavit. Pak jsem měl nějakou pauzu kvůli vysoké škole a podobně a pak jsem se k tomu zase vrátil. A tak mě to chytlo. Jsem třicet let hráč, ale kvůli nějakým zraněním jsem to trochu musel utlumit.

A když jste jako hráč a chcete u stolního tenisu zůstat, tak je dobré být rozhodčím. A teď se mi povedlo, že vidím nejlepší světové rozhodčí a ze světové špičky – z prvních 150 hráčů světa – jsem všechny rozhodoval, často Číňany, Korejce, Japonce, tyhle nejlepší týmy. To mě strašně baví. Přestože jsem aktivní hráč, většina z nás rozhodčích jsou aktivní hráči, je to silná láska. Někteří už ukončili aktivní kariéru a pokračují jen jako rozhodčí.

Petr Jadrný Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme