‚V důchodu budeme mít na co vzpomínat.‘ Kostelecký předpověděl kamarádovi Liptákovi olympijské zlato

Olympijské finále v trapu ovládli čeští střelci. Jiří Lipták zvítězil a získal tak první české zlato na hrách v Tokiu, stříbro přidal jeho dlouholetý parťák David Kostelecký, pro kterého je to druhá olympijská medaile po triumfu v Pekingu v roce 2008. Stříbrný medailista v rozhovoru pro Radiožurnál prozradil, co se mu ve finále honilo hlavou, jaké byly při střelbě podmínky nebo jaký mají s Jiřím Liptákem rituál.

Rozhovor Tokio Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

David Kostelecký | Foto: Ann Wang | Zdroj: Reuters

Jste stříbrný, první je Jiří Lipták. Mohlo to pro vás dopadnout trochu lépe, ale snil jste někdy o takovém olympijském finále?
Já už v mém věku nevěřil, že udělám medaili. Takže v momentě, když jsem měl bronz, tak se přiznám, že to ze mě trochu opadlo. Navíc když jsem věděl, že jsme tam dva, tak to byla paráda. Já jsem si chvílemi nepřišel, že jsme na olympiádě, protože často takhle končíme v rozstřelech na českých pohárech, tak jsme to tady ze srandy nazvali „Český pohár Tokio“. Je to sen, že jsme takhle skončili.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rozhovor se stříbrným olympijským střelcem Davidem Kosteleckým

S Jiřím Liptákem už jste měli nějakých patnáct minut, co jste si všechno stihli říct?
Já mu zlato předpověděl v roce 2015, když se nedostal do Ria. Bavili jsme se o tom a já mu řekl, že jednou bude olympijský vítěz, a splnilo se to. Takže to jsme si připomněli.

Zvládli jste komunikovat nějak během finále?
Říkali jsme si, že už je to dobrý, je to pecka, už to máme. I kdyby to skončilo tak, že uděláme bronz a stříbro, tak je to jedno. Tady je hrozně těžké udělat medaili, dneska jsme u těch sta terčů ani jeden nechybovali, to člověk nevymyslí.

Bylo vidět, že to finále je opravdu jiná disciplína než těch 125 ran předtím. Těch chyb tam bylo dost, asi to od vás nebylo podle představ, byl jste trochu nervózní?
Šli jsme střílet trochu pozdě, nebylo moc dobré světlo a foukal vítr. Těžko se střílí, když víte, že už se do toho finále nemusíte nikdy podívat. Já jsem spíš bojoval s tím, že jsem celý ten závod nervozitu neměl, to jsem si říkal, že je špatně. Ve finále to samozřejmě přišlo, ale když jsem si uvědomil, že mám jistou medaili, zase to opadlo.

Co se vám honilo hlavou, když dva Češi stříleli o zlato? Podle historických tabulek to bylo naposledy mezi světovými válkami.
No, říkali jsme si, že až budeme v důchodu, budeme mít na co spolu vzpomínat. Bydlíme asi tři kilometry od sebe.

Čeští střelci ovládli olympijský závod v trapu. Lipták v rozstřelu porazil Kosteleckého a má zlato

Číst článek

Takže dva kamarádi vyhráli olympijské hry...
My jsme tři! Petr Hrdlička, náš trenér, vyhrál v Barceloně, takže už jsme tři.

Po konci jste tam oba padli na zem. Co tam probíhalo? Úleva, nebo radost?
V ten moment, kdy jsem věděl, že mám bronz, tak mi odešla energie. Přece jen je mi čtyřicet šest let, to jsou čtyři roky do padesátky (smích). Už prostě nejsem úplný mladík, takže bylo to spíš o úlevě.

Řeknu jedno město a jedno číslo – Paříž 2024.
O tom se teď vůbec nebudu bavit. Až dojedeme domů, tak o sobě nebudu asi týden vědět, pak budu přemýšlet co dál.

Ve středu jste říkal, že máte s Jiřím Liptákem takový malý rituálek, který nechcete prozradit. Je nyní ten moment, kdy nám ho prozradíte?
Teď už to asi můžeme prozradit. My máme rádi doutníky, on má rád dýmku, tak si zakouříme na balkoně. Ono tady stejně nešlo nic moc jiného dělat. Propašovali jsme toho s sebou do vesnice dost. Na osobu mohlo být nějak 50 doutníků, tak jsme to zvládli. (smích)

František Kuna Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme