Čeští hokejisté přijeli na mistrovství světa do Německa obhájit dvě zlaté medaile z posledních šampionátů v Lillehammeru a Petrohradě. České sdělovací prostředky dávaly už před začátkem mistrovství najevo, že zlatý triptych by nemusel být až tak velký problém. Že každá jiná medaile bude neúspěchem, o čtvrtém a horším místě ani nemluvě.

0:00 30. dubna 2001 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Český fanoušek si zvykl na úspěchy a je-li navíc příznivcem Vsetína, musí si připadat jako v jedné ze starých řeckých bájí, kde se lakotnému králi měnilo pod rukama ve zlato úplně všechno. Jenže je-li někdo zvyklý na poplácávání po zádech, těžko se vrací do reality. Vidět to bylo už na utkání s Běloruskem. Tým mistrů světa prohrával a tribuny v převážně červeno-modro-bílých barvách rozpačitě mlčely. O přestávce bylo nezřídka slyšet: Oni prohrávají, oni nejsou schopní dát gól. ONI. Sotva Čajánek vyrovnal, už to nebyli oni, ale NAŠI. A s přibývajícími góly v Mezinově síti dokonce ani naši, ale MY.

Vyhrálo se a slavilo - jsme jedineční, jsme skvělí, jsme mistři. Fanoušek dokáže rychle zapomenout na úspěchy, tím spíš, považuje-li je za samozřejmost. A tak 13. května bude po finále jasno: buď my získáme další medaili, nebo to jim nevyjde.

Jenže v Německu jsou i skuteční ONI - Švédové, Kanaďané, Rusové. A zlato je jenom jedno.

Tomáš Lörincz Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít