Hostem pondělního pořadu Na síti s Andreou Sestini Hlaváčkovou byl český reprezentant v badmintonu Adam Mendrek, který se premiérově nominoval na olympijské hry do Paříže. „Už pět let hraji se stejným druhem raket. Nerad měním věci, když vidím, že fungují. Moji spoluhráči dost často mění i kvůli technologiím. Já si ale myslím, že na vrcholné úrovni už moc velké rozdíly mezi raketou za pět nebo sedm tisíc nejsou,“ říká osmadvacetiletý borec.

Praha 8:54 12. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Adame, jak překvapivé je, že jste se společně s deblovým parťákem Ondrou Králem probojovali do Paříže?
Pro nás je to velké překvapení a nejen pro nás, ale i pro celý český badminton. Je to poprvé v historii, co se to povedlo v párové disciplíně. Dochází nám to zpětně až teď, protože ty poslední měsíce kvalifikace byly velmi hektické a náročné, tak teď si to máme trochu šanci uvědomit.

Jaké převažují pocity? Je to uspokojení, nebo nervozita z toho, co vás čeká?
My jsme se Ondrou vnitřně velmi spokojeni, protože to nikdo nečekal a až poslední čtyři měsíce, když jsme viděli reálnou šanci, že by se to mohlo povést z posledního místa. Jede šestnáct párů z celého světa, my jsme ti poslední. Bojovali jsme o to místo s Brazilci a s Mexičany a rozhodl to poslední turnaj Panamerické hry a naše mistrovství Evropy. Přišla ta úleva, která se nás drží až do teď. Snažíme se to užívat, protože bylo psychicky náročné udržet hlavu a týden, co týden létat po celém světě. Sedm výsledků během deseti turnajů od ledna. Teď už je to užívání, ale zároveň nastala příprava k Paříži. Těšíme se na tréninky a na to, co nás čeká.

O kolik těžší je kvalifikovat se v deblu oproti singlu?
Nerad bych to porovnával, protože když se někdo kvalifikuje z menší země, tak je to skvělé. Je neskutečné, že oproti Tokiu se podařilo kvalifikovat čtyři hráče – Terka Švábíková, Honza Louda a my s Ondrou. Papírově je to o něco snazší v singlu, což mě zaráží, že se mi to tehdy nepovedlo do Tokia, protože tam bylo 36 míst a hráč může být o něco níže na světovém rankingu. V deblu vždycky bylo, že pár musí být do top 30 na světě. Je to náročnější, ale v konečném důsledku je úplně jedno, jestli je člověk na 90. místě nebo na 41. místě, ale je důležité, že místo pro Česko vybojoval.

Adame, popiš mi tu vaší roční kvalifikační cestu?
Začínala 1. 5. 2023, kdy černými koni za český badminton byl Honza Louda s Terkou Švábíkovou jako singlisté. Oni už započali cestu začátku, Honza měl skvělou sérii turnajů a měl koncem roku místo zajištěné. Pro nás s Ondrou nebyl primární cíl se kvalifikovat, protože jsme si mysleli, že je to nereálné, že se to nikomu v Česku nepovedlo. Plánovali jsme si turnaje a jiné vrcholy. Až na podzim minulého roku jsme si uvědomili, že teoretická šance by tam byla. Pro nás s Ondrou začala cesta v říjnu 2023, takže půl roku po oficiálním zahájení. Nejlepší výsledek jsme uhráli na světové tour ve Finsku, kde jsme obsadili čtvrtfinále na vysoce ohodnoceném turnaji. Byla to bláznivá jízda, co finišovala koncem dubna.

Vy jste odehráli deset turnajů v jedenácti týdnech. Co jste v těch třech měsících museli uhrát?
Začalo to koncem ledna 2024 a věděli jsme, že to budou bláznivé tři měsíce. Začínali jsme v Asii a věděli, že každý turnaj musíme uhrát alespoň semifinále nebo na světové tour druhé, třetí kolo, abychom odskočili soupeřům. Bylo to velmi náročné až ke konci, protože i přelétávat z Asie do Evropy, a dokonce na jeden turnaj do Afriky a vědět, že musíme uhrát minimálně semifinále, jinak to přijde vniveč. Nám se povedlo odehrát dobře v Ázerbájdžánu, kde jsme vyhráli celý turnaj a to nás nakoplo do zbývající kvalifikace. Už v neděli večer po vítězném finále jsme ráno v pondělí odlétali na mistrovství Evropy družstev do Polska a ve středu hráli další zápas. Bylo to náročné, ale zároveň skvělá zkušenost do kariéry si takový stres zažít a podávat výkony pod tlakem.

Jakmile se dostaneš do takového kolotoče turnajů, tak kdy na vás padla nervozita, že by byla škoda o to přijít?
Já to cítil od začátku ledna, protože jsem věděl, že je to blízko. Ondra je víc flegmatik a začal si to připouštět až poslední měsíc, což bylo dobře. Výsledkový úpadek přišel poslední měsíc, kdy bylo mistrovství Evropy, první kola ve Španělsku jsme prohráli. Kazachstán byl poslední turnaj, co jsme zvládli uhrát výsledek a pak to šlo lehce dolů. Jsem rád, že jsme mentálně věděli, že to máme nahrazené a že se naše zraky musí upínat do Jižní Ameriky, jak dopadnou panamské mistrovství.

29:26

Technika, taktika, kondice. Hlava je ale nejdůležitější, přibližuje badminton Tereza Švábíková

Číst článek

Adame, tvůj táta Tomáš Mendrek byl první český badmintonista ve dvouhře na olympijských hrách a ty budeš první český deblista na olympijských hrách. Kruh se uzavřel?
Ano, kruh se uzavřel. Je to strašně hezké to pokračování v rodině. Po roce 2021, když se to nepovedlo do Tokia, tak jsem na to nějak zanevřel. Hodně to mrzelo, člověk s tím bojoval. Celý život to byl sen a ten se rozplynul. Myslel jsem, že už se to nepovede, protože v singlu to je někde jinde. Hodně jsem to přehodnotil, protože je to klišé, ale plní se sny, které si člověk přeje. Všechno se může povést a o to je to teď hezčí.

Tátu si vidět hrát nemohl, to jsi nebyl ještě na světě, ale on tebe teď vidět může. Dorazí za tebou do Paříže?
Dorazí, bude mít šanci. Bude členem české výpravy za badminton, protože bude team manager naší výpravy. Bude tam nejen jako divák, ale i v tom našem prostředí toho velkého kolotoče.

Měl jsi v dětství volbu?
Volba tam byla. Pamatuji si, když jsme se přestěhovali do Brna, protože máma je bývalá atletka. Tlačila mě, ať si vyzkouším baseball, byl jsem i na tae-kwondu, což mě neoslovilo. Nakonec to ale vyhrál badminton. Netlačili mě ale do toho, dali mi na výběr širokou škálu sportů, abych si vyzkoušel a sám se rozhodl, co mi bude nejvíc sedět a co budu do budoucna dělat.

Jak moc byl táta součástí tvé kariéry a jak ti radí teď?
Oba rodiče byli klíčoví tak do mých 15 let. Pak mě vyslali na cestu do zahraničí, byl jsem pak
v Dánsku, kde jsem se měl zlepšovat. Táta mi říkal, a je to důležité, že už mi nemá co víc dát, a pokud chci být lepší, tak musím do světa, abych se zlepšoval. Byla to jedna z nejlepších věcí, co mě potkala, protože dnes tu můžeme sedět se splněným snem. Kdyby mě nevyslal do světa a trénoval on, tak by to bylo hezké, ale třeba bych se nedostal tam, kde jsem dnes.

Kam tě tedy vyslali?
Bylo to moc zemí, ale první zastávka byla Dánsko, to je taková Mekka badmintonu v Evropě. Byl jsem v Odense rok a půl a měl jsem šanci naučit se hodně badmintonových skills. Pak jsem pokračoval do Polska národního centra. Zlom bylo Německo, kde mě přijali do národního centra na dva roky, kde jsem trénoval a byla to skvělá zkušenost pod čínským trenérem. Mohu dnes alespoň porovnávat, co je u nás a co venku.

Jdete si někdy s tátou ještě zahrát?
To už ne, spíš už to řešíme jen od stolu. Řešíme i co do budoucna, když sledujeme mladší generaci, jak je to náročné i v badmintonu u nás, co by člověk měl dělat. Nikdy jsem s ním vlastně zápas hrát nechtěl a strašně lidí se na to ptá. Já říkám, že ne, že je tam respekt nejen vůči otci, ale i jako trenérovi, který mi předával zkušenosti. Nikdy bych proti němu zápas nehrál.

Jak moc se badminton od 90. let posunul?
Strašně moc. Každý sport se posouvá a zrychluje. Když sleduji asijskou stopu, tak je to strašně rychlý a fyzický výkon. Zápasy se natahují, v tenise je normální přes hodinu a půl, ale u nás tak většinou 45 minut, ale teď už jsou hodinu a čtvrt.

Je to ještě zajímavé pro diváky?
Osobně si myslím, že už je to na hranici, kdy to začíná být moc dlouhé. Někdy je to i neatraktivní. Měl by tam být balanc, aby tam byl výkon sportovce, ale i show pro lidi. Jsem zvědavý, jak si s tím světová federace do budoucna popere, aby našla zlatý střed. Za mě je to hodně fyzický výkon a je to vidět i na tréninku. Jsem rád, že i náš národní trenér Oscar Martinéz se snaží to sledovat a za pochodu měníme to, co vidíme venku.

Jak moc má na váš sport vliv progres sportovního vybavení?
Já hraju už pět let s jedním druhem raket, ale už vidím, že mě moje značka cpe do toho, abych rakety vyměnil, protože nové technologie, metody... Moji spoluhráči neustále mění rakety, takže materiály tam jsou. Já myslím, že už rozdíl na vrcholné úrovni, jestli je to raketa za pět nebo sedm tisíc, není. Podle mě je všechno dělané v jedné továrně, akorát se tam dá jiné logo. Rozdíly tam ale jsou a jde to i s dobou. Snaží se najít nové materiály, které zlepší výkon. Neustále sleduji smeč, kterou měří, a je nový rekord 506 km/h, což mě udivuje, že je vůbec možné.

Jak se mění podmínky pro českého badmintonistu u nás?
Podmínky se snaží svaz jít správnou cestou. Vytvořilo se národní centrum v Plzni, trénujeme v hale Krašovská a jsme tam nejlepší hráči v Česku na jednom místě. Snažíme se tahat za jeden provaz a to je jediná cesta, jak se v Česku zlepšit. Jinak je cesta jít do zahraničí a trénovat s lepšími hráči tam.

Je to tedy hodně o sparringu?
Ano, je to stejné jako v tenise. Člověk musí hrát s lepšími hráči, jinak bude stagnace a to je cesta do pekel. Pokud chce člověk být sám, co nejlepší a má vizi, tak pro české hráče je nejlepší možnost jít za námi do Plzně, pokud nejdou do zahraničí. U nás mají záruku toho, že rychlost a údery, kterými hrajeme, je to nejlepší, co se může v Česku nabídnout.

Adame, už je startovní pole v Paříži jisté? A jakým systémem se bude hrát?
Ano, jisté a známe. Hraje se skupinový systém po čtyřech párech, je jich šestnáct a do čtvrtfinále postupují dva z každé skupiny. Když se člověk podívá na tu listinu, je tam devět asijských párů, pět evropských a dva z Ameriky, ale jsou to naturalizovaní Asiaté.

Jaký si přejete los?
Nemám představy, protože když vidím ty páry, co tam jsou, tak všichni jsou top 30 na světě. Kohokoliv dostaneme, tak uděláme maximum, abychom zvítězili, ale známe kvalitu soupeřů. S Ondrou jsme za jedno, že pro nás je vítězství samotná kvalifikace. Jestli bude na turnaji něco navíc, tak to bude třešnička na dortu.

Bude tam s vámi trenér Oscar Martinéz? A jak tohle spojení vzniklo?
Ano, bude tam s námi. Je to španělský trenér, který stál u zrodu systému ve Španělsku, který vyprodukoval olympijskou vítězku z her v Riu Carolinu Marín. Oscar byl oslovený, že přijel do Česka v roce 2021 a po nějakých peripetiích v Plzni, jsme ho jako naše tréninková skupina oslovili Oscara, jestli by nám pomohl v přípravě, než se našly cesty skrz ministerstvo vnitra a Olymp. Jak jsme zjistili, tak spolupráce i lidské vztahy jsou na tak skvělé úrovni, že to klape a funguje. Dnes vidíme, kam to došlo.

Zmínil jsi peripetie z roku 2021. Přibliž nám to a co se pak změnilo?
Je důležité zmínit, že naše klučičí tréninková skupina, co jsme drželi spolu, tak za bývalého vedení, když bylo v Plzni první národní centrum a to skončilo v prosinci 2021. Hlavní důvody byly komunikace, důvěra k trenérovi a taky obrovský tlak na vedení z opozice. Všichni nám říkali plzeňská skupina. Nechci zabíhat do detailů, je to pryč a nechci to otevírat. Ta změna a to, že jsme drželi při sobě, tak se to udrželo. Kdyby jeden z nás ze skupiny odešel, tak se to neudrží. Buď to bude souhrn individualit, kteří půjdou vlastní cestou a nebo by skončili.

Po vrcholu kariéry v Paříži tě čeká ještě jeden důležitý životní moment a sice svatba. Jak se na to těšíš? Přípravy jsou asi v rukou snoubenky, je to tak?
Možná bych poupřesnil, že ano, v rukou snoubenky přípravy jsou, ale já jsem velmi angažovaný. Samotný svatební den asi uteče rychle a tak jsme se shodli, že budeme plánovat společně a užívat si tu cestu a nestresovat se. Užívám si to, i snoubenka Eva. Snažíme se už zážitky a společné chvíle plánováním uchovávat. Ten den asi bude trochu stresující a bude lusknutím prstu pryč. S bravurou to zvládáme a už dotahujeme jen detaily.

Je tvým motem, že cesta je cíl?
Když bych se podíval deset let zpátky, tak si to nepřipustím, jako většina sportovců. Teď jsem lehce moudřejší se zkušenostmi ze sportu i z osobního života. Musím říct, že co člověk zažije na cestě, tréninková místa, zápasy, vyhrát, prohrát, aby se naučil do budoucna, tak opravdu cesta je cíl. Člověk si to ale musí sám zažít.

Ty jsi na cestě stihl ještě studovat. Co jsi studoval?
Studoval jsem, ale nedotáhl jsem to do konce. U mě se to zlomilo, když jsem se rozhodoval na Masarykově univerzitě v Brně po roce a půl, dělal jsem sportovní managament. Měl jsem možnost se buď přesunout do Německa, nebo táhnout obě věci najednou a nějak se to vyvrbí. Já nerad dělám dvě věci najednou, potřebuji dělat jednu věc na sto procent. Zvítězil sport úsměvné je, že jsem udělal maximum a nepovedlo se to. Musel jsem se z toho dostat, zvednout a udělat to stejné a ono se to povedlo. Školu asi už nedostuduji, ale jsem vděčný sportu, co mě naučil a je to skvělý základ do života po sportovní kariéře. Sport opravdu dá člověku strašně moc nejen po sportovní stránce, ale i o tom, jak přistupovat k věcem, ale i po té pracovní stránce. Naučí to člověka hrozně moc, pokud je bystrý a zkoumavý v každodenním životě.

Andrea Sestini Hlaváčková, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít