Adam Ondra před Světovým pohárem: V novém stylu se cítím jistý, těším se na závodní nervozitu
Lezec Adam Ondra by chtěl být na letní olympiádě v Tokiu v roce 2020 prvním olympijským vítězem v lezení v historii. I proto ve své přípravě omezil lezení na skalách a v této sezoně se soustředí hlavně na světový pohár. Před jeho startem poskytl rozhovor Radiožurnálu.
Světový pohár začíná boulderingovou soutěží ve švýcarském Meiringenu. Jak se těšíte?
Po několika měsících tréninku se těším na závodní nervozitu, kdy ze sebe v daný moment ze sebe musí člověk vydat to nejlepší. Ale nervozita může být i nepříjemná. Udělám jednu malinkatou chybu, třeba nepochopím jeden krok v boulder problému a to mě může stát řadu umístění. I kvalifikace je velmi náročná a dostat se do dvacítky není nic snadného.
Adam Ondra ověšený senzory. Co z něj dělá nejlepšího lezce světa?
Číst článek
Špička je každý rok širší a širší a ani ten největší favorit si nemůže být ničím jistý. Uklidňuje mě, že příprava šla podle plánu. Cítím se silný a relativně jistý v novém stylu boulderingu – v hodně dynamickém a koordinačním lezení. Pomohl mi tréninkový výlet do Tokia i nová stěna v Brně. Konečně bylo kde tenhle styl trénovat.
Jaké máte ambice?
Před prvním závodem nebudu ambice říkat. Právě v boulderingu se může stát cokoli. Když se dostanu do finálové šestky, budu velmi spokojený. Bylo by to potvrzení, že i v tom moderním stylu dokážu držet krok. Už kvalifikace bude velmi těžká i proto, že půjdu až na konci startovního pole, na základě rankingu z předchozí sezony nemám skoro žádné body.
Může to být nevýhoda?
I velká. Ti první s lepším rankingem závodí ráno, kdy je většinou chladněji a chyty nejsou tak špinavé od magnesia, což také zvyšuje tření.
Jak moc jste se v boulderingu zlepšil?
To je vždycky subjektivní. Měřit se dá čistá síla, to můžu třeba na cvičeních bez nohou. Ale závody jsou komplexním testem různých dovedností. Snažím se přesvědčit svou hlavu, že jsem se i v koordinačních skocích zlepšil, ale měřit to je velmi těžké. Nejlepším měřítkem budou závody.
Kdo budou vaši největší konkurenti?
Špička je opravdu velmi široká. Jako největší konkurenty vnímám Japonce Tomoa Narasakiho, Kokora Fudžiiho nebo úřadujícího mistra světa Kaie Haradu. Určitě je to i Slovinec a loňský vítěz Světového poháru Jernej Kruder. Všechno to jsou komplexní lezci, kteří nemají slabinu a ať už boulder problémy postaví jakkoli, jsou schopni zalézt všechno ve všech různých stylech.
Z čeho máte největší respekt nebo obavu?
Určitě z koordinačních skoků a z kolmějších boulderů, kde se nestojí na malých stupech, ale na velkých ukloněných krabicích. Nemám s tím takové zkušenosti, protože se to až tak často na skalách neobjevuje. A já jsem většinu tréninkového času v životě strávil na skalách. Až teď se uvidí, jak moc jsem tenhle deficit dokázal dohnat.
Jednoho z Oscarů vyhrál film Free Solo, už jste ho viděl?
Viděl jsem ho právě před několika dny. Je to velmi dobře zpracovaný film, který je zajímavý nejen pro lezce, ale i pro širokou veřejnost. (Free Solo je dokument Elizabeth Chai Vasarhelyiové a lezce Jimmyho China a příběhu Alexe Honnolda a jeho výstupu yosemitské stěny El Capitan, pozn. red)
Free solo
Lezecká technika, kdy lezec nepoužívá žádné jistící vybavení - leze sám a bez lan. Při delších, především vícedélkových cestách je velmi riskantní, protože každá chyba může mít fatální následky.
Co říkáte na jeho hlavního hrdinu Alexe Honnolda?
Je to týpek, který si žije svůj sen a dělá to, co ho baví. Můžeme donekonečna diskutovat, jestli je free solo něco, co by se vůbec mělo natáčet, protože to může inspirovat třeba děti, aby dělaly velmi nebezpečné věci. Ale free solo je věc, která je velmi osobní. Já ji nikdy osobně dělat nebudu. Respektuji důvody, proč to Alex Honnold dělá. Ale pro mě je to risk, který nejsem ochoten akceptovat. Nezáleží jen na vlastních schopnostech, ale jsou tam i další faktory, třeba špatná kvalita skály, kterou můžete velmi málo ovlivnit.
