Až po půl roce jsem začala přemýšlet v angličtině, říká o zahraničním angažmá Mlejnková
Zahraniční volejbalové kluby se čím dál častěji snaží angažovat české hráčky. Přesto, že reprezentační výběr se v posledních letech nedokázal výrazně prosadit na velkých mezinárodních akcích, o samotné hráčky je zájem v předních ligách celé Evropy.
„Na cizinku je vyvíjen větší tlak, protože je pro klub dražší,“ říká Radiožurnálu blokařka Barbora Purchartová, která hraje v zahraničí už sedmý rok v řadě. Prošla si belgickou i německou soutěží a aktuálně hraje v Polsku. K tomu, aby očekávání klubu naplnila, nestačí jen volejbalové umění. Musí se vyrovnat i s dalšími úskalími.
Jaké je zahraniční angažmá pro české volejbalistky? Poslechněte si reportáž Petra Kadeřábka z ČRo
„Je třeba naučit se jazyk a zvyknout si, že člověk nevidí své blízké tak často, jak chce. Někdy se mi stýská,“ přiznává Purchartová. Absenci rodiny hráčky řeší pomocí sociálních sítí, přes které jsou v co možná nejčastějším kontaktu s blízkými. Jazyková bariéra je pro samotnou hru ještě důležitější. Své o tom ví opora německého Stuttgartu Michaela Mlejnková.
„První dva měsíce jsem si překládala každou větu a než jsem začala přemýšlet v angličtině, trvalo to půl roku. Na konci sezony už jsem házela vtípky,“ povídá. Teď už po třech letech v Německu vtipkuje pravidelně. Naopak Petra Kojdová si užívá své první zahraniční angažmá teprve pár týdnů.
Ve Francii si vystačí s tím, co se učila ve škole – angličtinou a překvapivě i ruštinou. „Francouzsky umím zatím akorát základy,“ prozrazuje nová posila Nancy. Problémy s komunikací bezesporu vynahradí zkušenosti, které hráčky nasbírají a samozřejmě i lepší platové podmínky.
Navíc nezanedbatelná je i možnost poznávat nová místa. „Z města jsem nadšená. Místní náměstí údajně patří k nejhezčím na světě. Podlehla jsem také místnímu pečivu a zákuskům,“ usmívá se smečařka Petra Kojdová.
