Chladné triatlonovém mistrovství. Závodníci dobíhali zkřehlí a s křečemi
Z extrému do extrému, mohou si říct triatlonisté, kteří startovali na posledních dvou finálových závodech mistrovství světa. Loni v Mexiku se potili v téměř 30stupňové vodě, v sobotu v Rotterdamu utíkali před soupeři a taky zimou a deštěm.
V šedivé vodě rotterdamského přístavu izoloval triatlonisty ještě neopren, na kole a při běhu se už museli spolehnout čistě na své rychlé tempo. Jenže to pak v deštivých 14 stupních ubývají síly mnohem dřív.
Trenéři na parník, novináři do 'necek.' Práci koučů na MS v triatlonu komplikují přesuny
Číst článek
„Myslel jsem si, že to bude dobré, že mi takové počasí nevadí. Na kole se mi ještě jelo docela dobře, ale v běhu jsem prvních pět kilometrů netušil, jestli běžím po kostkách nebo po hladkém asfaltu, měl jsem úplně ztuhlé nohy,“ vysvětluje celkově 41. Jan Čelůstka.
Na nohy se tak, jak by si přála, nemohla spolehnout ani Vendula Frintová. Pro 22. místo, jinak nejlepší výsledek české výpravy na šampionátu, si na pobřeží Severního moře nepřijela.
„Z vody jsem vylézala v kontaktu s hlavní skupinou, ale nohy mi vůbec nejely. Byla jsem promrzlá, celé kolo jsem mrzla. V běhu jsem udělala, co jsem mohla, ale díra tam byla velká. Běžela jsem s křečemi a to není ideální,“ vysvětlila.
Za zlatou medailí Flory Duffyové zaostala trojnásobná olympijská reprezentantka o více než sedm minut, nutnou zlatavou termofólii měla ale díky pohotovým dobrovolníkům na dosah ruky.
Někdy triatlonistům není teplo, ani když na maximum dřou téměř 52 kilometrů. „Vylezeme úplně mokří, do toho fouká vítr, jedete 40 kilometrů v hodině na kole a tělo prochladne, potřebuju se zahřát,“ přiznávala po závodě Vendula Frintová.
U některých českých reprezentantů se o zahřátí postaraly jistě i myšlenky na další triatlonový program, nizozemský chlad si vykompenzují za tři týdny posledním závodem sezony na Mauriciu.
