Bývalý úspěšný reprezentant v házené a nynější trenér pražské Dukly Daniel Čurda přijal pozvání stanice Radiožurnálu Sport, kde ho v pořadu Na place vyzpovídal herec David Novotný.

Na place Praha 9:44 22. 6. 2022 (Aktualizováno: 11:20 22. 6. 2022) Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Občas mi to přijde jako hrozný masakr. Je opravdu házená taková, jak na na první pohled může působit?
Masakr to rozhodně je. Je to kontaktní sport, protože narazíte na hráče, kteří rádi ublíží a vy jim to pak vracíte.

Máte rád bolest? Vidím, že vaši ruku zdobí tetování...
Bolest rád nemám, ale mám ještě tetování přes polovinu zad.

Co zranění, kolik jste jich během kariéry stihl?
Bylo jich dost. Dvakrát koleno, jednou rameno a utržený sval. Ten sval byl sice asi nejmenší, ale nejdéle to trvalo, protože se to vrací a trvalo to několik měsíců.

A ty klouby, to bylo vaší vinou, nebo vám k tomu někdo dopomohl? Vidím ten váš nos, který taky nese nějaké známky po zranění.
To ale není z házené! To jsem dostal, když jsem byl malý a s rodičema jsme hráli volejbal. Dostal jsem míčem a protože jsem rostl, tak se to nerovnalo a protože se bojím bolesti, tak jsem to nechal být.

Odmítl jste nekontaktní volejbal, protože se bojíte bolesti, ale vybral jste si házenou, kde jste si způsobil ty předchozí zranění.
Jsou to síťové sporty, kontaktní sport je prostě lepší. Ale moji rodiče mi to nevyčítali, byli rádi, že jsem si vybral, co jsem chtěl já. Dělal jsem oba sporty dohromady asi do 15 let, ale pak přišel můj tehdejší trenér a řekl mi, že jsem na házenou docela vyčůraný, tak abych se věnoval jen tomu.

Mě ale přijde, že se taková vlastnost dá uplatnit i ve volejbale, ne? Navíc rodiče mohli litovat toho, že jejich syn bude dělat tvrdý sport.
Asi ano, já byl taky nahrávač, ale nemám takovou vejšku na volejbal. Víc mě ale bavilo, když se hraje ze strany na stranu a víc se u toho běhá. To pro mě bylo lepší a hlavně jsem levák, takže jsem měl samozřejmě velkou výhodu a možná proto mi to tehdy trenér řekl.

Ve fotbale jsou leváci braní tak, že jsou méně čitelní. Je to tak i v házené?
Myslím, že jo. Já ale píšu pravou a všechny věci dělám pravou rukou, kromě házené, kterou dělám levou. Jo a tenisu,ten hraju oběma rukama. Leváků je nedostatek, ale objevují se hráči na pravý spojce, kteří jsou praváci, ale při střelbě je to z 80 procent velká nevýhoda. Většina týmů si hledá leváky na křídlo, na spojkách se ve světové házené objevují praváci a zvládají to, je to pro ně lepší. I takové věci a detaily hrají roli.

Je dobré, že se v házené může do soupeře žďuchnout, někomu něco říct a pracují tam hodně emoce?
Ano, to mě baví. Já jsem hodně emotivní člověk, baví mě to a myslím, že obecně sport je emotivní a házená extrémně. Jsem přesvědčen, že kontaktní sport je emotivní a i to vyjadřování hráčů mezi sebou, něco si řeknou. Před 20 lety jsme hráli finále a tehdejší trenér říkal, že na křídle hraje starej pardál, tak jdi a popíchni ho, že je komunista. Já na něj koukal, byl jsem vykulenej mladej kluk a běhal jsem okolo něj na křídle a stejně jsme to finále prohráli. Byl asi zkušenej a zvládl to.

Zmínil jste, že rodiče hráli volejbal. Na jaké to bylo úrovni a vedli vás od mala ke sportu?
Myslím, že to byla druhá nebo třetí liga. A ano, ke sportu mě určitě vedli.

Teď se se sportem začíná třeba už ve třech nebo čtyřech letech, a vy jste se rozhodl napevno až v 16 letech, že se budete věnovat házené.
Já s tím úplně nesouhlasím, myslím, že to je špatně, že je to tak brzy, protože ty děti vyhoří. Já jsem dělal oba sporty, pak mě trenér házené naštval, když řekl, že nemůžu jít na volejbal, takže jsem se urazil a řekl, že na házenou už chodit nebudu a vydržel jsem to až do 16 let a pak jsem se vrátil. To už mi nabídli, že můžu jít hrát v Železném Brodě do chlapů, kteří hráli krajský přebor a chtěli postoupit do třetí ligy.

Co vás kromě rodičů a vaší chuti ještě formuje? Byl to třeba ten trenér ze Železného Brodu?
Jednoznačně. Trenér mi zahrál na ego, řekl, že bych tu házenou mohl zkusit a mě ti kluci chyběli a sport se mi líbil. Když pak najednou někdo přijde a řekne z fleku pojď si zahrát, tak já šel.

Kam jste se chodil na házenou dívat? Viděl jste to třeba v televizi?
Já to v televizi moc nesledoval, díval jsem se v Železném Brodě, co chlapi hráli a tím jsem je poznal. Nesledoval jsem ani volejbal, spíš všeobecně velké akce, co bylo, tak to jsem sledoval. Stane se mi, že mám husí kůži.

Kam pak vedla vaše cesta ze Železného Brodu?
Tehdy jsme postoupili do té třetí ligy a další rok do druhý, což byla druhá nejvyšší soutěž. Hrál tam se mnou Jiří Bareš, bývalý ligový hráč a to byl kamarád Jiřího Kotrče, legendárního pivota, který byl na sklonku kariéry. To byly otevřené dveře, který mi tehdy umožnily se v 19 letech sebrat a jít do Dukly na vojnu. Jirka, když mě viděl jako leváka, tak řekl pojď k nám na vojnu a mě se to líbilo. Obecně mě ale formoval kolektiv, nikdy jsem nebyl samostatná jednotka, bavili mě kamarádi a potřeboval jsem se s nimi měřit. Já i ve svých letech soutěžím s mladšíma. Já jsem takový hračička.

Jíchův rekordní počin. Kiel dovedl k triumfu v Lize mistrů a má titul jako hráč i trenér

Číst článek

Tři roky v Železném Brodě, pak Jiří Kotrč a Dukla. Je Dukla pořád vaše srdcovka?
Jirka přijel na trénink a všechno mě naučil. Naučil mě hrát s pivotem, já to vůbec neuměl, byl jsem levák v křídle a házel jsem jen obloučky. On přišel a asi ve mě viděl herní myšlení, takže všechny situace se mnou dělal na tréninku. Najednou to po půl roce začalo jít, začal jsem se prosazovat a odlifrovali mě na vojnu do Dukly, protože jsem končil školu a tam ta láska začala. Dukla bude srdcovka vždycky. Několikrát jsem mohl odejít do zahraničí, tady v Česku, pak jsem skončil s házenou jako profík, začal jsem se věnovat zaměstnání, ale vždycky jsem se vrátil. V roce 2017 jsem ale skončil v práci a řekl jsem si, že budu dělat srdcovku, i za méně peněz. Budu dělat něco, co chci dělat do konce života a dělat to, co mě baví a v klubu, který mi tu možnost dal.

Dokud tam byl Jiří Kotrč, tak fungovala mezi vámi nějaký symbióza, ale kdo ho pak nahradil?
Bylo to i tím, že tam byl Honza Filip, skvělý pravý křídlo a já absolvoval vojnu, dostal pár zápasů a vedení mi řeklo, že budu hrát málo a že bude lepší, kdybych hrál jinde. Já jsem si odskočil na pár let do Plzně, tam jsem se vyhrál a dostal do národního týmu a vrátil se do Dukly. Jirka Kotrč tam byl pořád, a i když už před rokem skončil, tak chtěl ještě trénovat, takže dělá v Praze u mládeže. Fandí nám v play-off, píše nám a jsme pořád ve spojení.

Pak to převzali další lidi, jako Pavel Pauza, Tomáš Petržela, jeden z nejlepších gólmanů ligy jede svoji patnáctou, nebo možná sedmnáctou sezonu. Kvůli těmhle lidem ten sport děláte a chcete s nimi hrát, i když jsou šance odejít. Jsou lidi, kteří to udělají a mě to ani nelákalo. Já jsem si z malého města vybojoval Duklu a i když jsem pak měl možnosti, tak jednou mě nepustilo zranění, podruhé klub a potřetí jsem si řekl, že jsem vlastně v pohodě, tak zůstanu tady.

Srazila nás koncovka a tíha okamžiku, shodli se čeští házenkáři po vyřazení z baráže o mistrovství světa

Číst článek

A co ta mezistanice v Plzni, bral jste to s pokorou? Připustil jste si, že na Honzu Filipa jste tehdy neměl?
No jasně, na toho jsem neměl, on byl nejlepší pravé křídlo, já byl rád, že jsem se od něj mohl učit a potřeboval jsem hrát. Do Plzně jsem přestoupil na čtyři roky, patřili jsme k nejlepším v lize a občas jsme Duklu porazili. Pak ale přišla nějaká finanční krize a přišel za mnou ředitel Dukly a řekl, abych se vrátil, protože Honza Filip už byl venku. Já jsem si v roce 2002 sbalil fidlátka a šel zpátky do Dukly a věděl jsem, že už nikam nepůjdu.

Jak jste to vnímal, když jste byl v Plzni jakoby odložený?
Člověk se chce vždycky vytáhnout, aby ukázal, že na to má. Dával jsem to sežrat spíš klukům po zápase, protože jsme se znali z nároďáku, takže jsem se to snažil brát hodně na sebe. Ale bylo to v pohodě, dělal jsem to spíš vtipně. Teda doufám.

Když je Dukla vaše velká láska, bylo tam několik návratů a po skončení kariéry odskok téměř na 10 let. Co byla ta další láska ve vašem životě?
Samozřejmě, že mě zajímaly i jiné věci. V Železném Brodě byli házenkáři jako bohové. Je tam sklářská škola, takže tam byly i holky. Tehdy to fungovalo tak, že se sice hrála druhá liga, ale v šatně byl rum a trenér přišel do šatny a řekl, že kdo se nenapije, tak nejde na plac. Fakt to tam takhle jelo a ty coly s rumem, co se vypilo...Všechno šlo dohromady a užil jsem si tam i ta divoká léta.

Takže se nestalo, že byste třeba kvůli nějaké dívce zvažoval konec se sportem?
Ne, to určitě ne, v tomhle jsem blázen. Svoji ženu jsem si našel, když jsem odcházel z Brodu a v té době jsme se potkali. Když jsem pak byl na vojně na Dukle, tak jsme spolu chodili na dálku a vydrželo to a šli jsme pak spolu do Plzně. Dnes spolu máme desetiletou dceru.

Bude dcera volejbalistka, princezna, nebo baletka?
No rozhodně ne házenkářka, protože nejsem úplně přítel ženské házené a tímto se na dálku omlouvám Petře Čumplové a všem ostatním taky. Dcera si sice chtěla házenou vyzkoušet, ale zatím jsem to jakoby umně zahrál.

Proč se vám vlastně ženská házená nelíbí?
Řeknu to úplně na tvrdo. Ženská házená je proskakovaná a ta mužská je jinde. Já se za to omlouvám, ale já ten názor mám dlouhodobě. Ženská házená je fajn sport, ale není tak technický, nevidím tam takové nasazení a emoce a mě to prostě k tomu nesedí. Každý má svůj názor, ale já ten svůj měnit nebudu.

Vydařená premiérová sezona. Po zisku mistrovského titulu uspěl Jícha i v prestižní anketě

Číst článek

A v čem konkrétně?
Problém vidím v tom, že málokterá házenkářka, což je asi dané fyziologicky, si nedokáže při výskoku tak hrát s míčem, jako chlapi. Je to spíš takové, že skočí šipku do brankoviště a pak vystřelí.

Vaše další zaměstnání je komentování přímých přenosů házené. Jak jste se k tomu dostal?
Jsem komentátorem na stanici Nova Sport, kde komentuje házenkářskou bundesligu. Dostal jsem se k tomu ale jako bývalý reprezentant, když mě oslovili z České televize abych dělal odporný spolukomentář k mistrovství Evropy. Lidem se to asi líbilo, protože jsem emotivní blázen, a vzhledem k tomu, že jsem to hrál, mám vystudované trenérské licence, tak mám asi dobrý poznatky. Pak mi zavolal známej a řekl, že sháněj někoho na konkurz. Tak jsem šel, zavřeli mě malé střižny, pustili mi jeden poločas, já tam křičel a oni řekli, že pecka, jdeme do toho. Teď už tam komentuju 11 let.

Máte pocit, že prodáváš takový menší sport, nebo jak to je v Německu?
V Německu je házená sport číslo dvě a to suverénně. U nás to nebudeme hledat, ale samozřejmě, že ten sport chci prodat. Já jsem do házené blázen, emoce k tomu sportu patří a někdy mě musí kluci do sluchátek trochu mírnit. Já tam jezdím na židli! Když vidíte ty světové hráče v bundeslize, tak si to fanoušci zaslouží. Zatím mám odezvu takovou, že z deseti fanouškům se to devíti líbí a jeden mi napíše, že už je to moc.

V házené se ale skóre hrozně mění, to musíte mít ten adrenalin v sobě celých 60 hracích minut?
Ten sport je hrozně proměnlivej a hrozně rychlej. Vedete o sedm gólů a za pár minut je to všechno jinak. Pro fanouška je to úplně skvělý zážitek, když to takhle lítá.

Můžete vůbec jako komentátor někomu fandit?
To je otázka. Já nikdy nic takového nevystudoval, takže nevím, co do toho patří a co je správně. Já jsem ale tip komentátora, který fandí. Když je tam český hráč, tak to řeknu, že budu víc fandit. Když třeba Kiel hrál finále německého poháru a mají českého trenéra, tak si nemyslím, že to promlouvá do mých komentářů, ale řeknu to. Fanoušek to ví, ale troufám si říct, že to komentuju normálně. Kdybych nebyl nestranný a někomu fandil, tak stejně po zápase řeknu, že tenhle tým si to víc zasloužil, protože byl lepší.

Jak se dá házená ještě víc zviditelnit? Jako byla Dukla v 80. a 90. letech, reprezentaci se dařilo.
Udělat povinnou vojenskou službu a pak si do Dukly stáhneme ty nejlepší. To byl vtip, ale teď vážně. Potřebujeme přivést děti ke sportu, potřebujeme pro ně mít projekty. My se na Dukle na jednom takovém podílíme s více sporty, chodíme do škol, trénujeme tam a nebereme si ty děti mezi sebou. Posíláme svoje trenéry do hodin tělocviku a učíme je všeobecné pohybové vzorce.

A z toho pak vzniknou děti, jako byly za nás, takže přišly domu, hodily tam tašku a blbly venku. Pak ty děti budou chtít sportovat a není to jen o házené, je to všeobecný problém v Česku. Doba je jiná, to chápu, ale pokud se nezačne zvyšovat počet hodin tělocviku ve školách a musí být větší důraz z ministerstva školství, co v tom sportu dělat. Prostě i v mateřské školce musí být dva sportovní kroužky, všeobecné  atletika, gymnastika...

To je podle mě šance. Jinak je tu obrovské množství vyžití a nedokážu si představit, že by házená udělala nějakej boom. Basketbal byl šestej na mistrovství světa a udělalo to boom? V malých sportech peníze moc nejsou, rodiče to moc neláká, ale pokud takhle budeme přemýšlet, tak se z toho nedostaneme.

My jsme měli v hodinách tělocviku pokaždé něco jiného, ale přijde mi, že všeobecný rozvoj se teď dal úplně stranou. Nemyslím si ale, že nějaký malý sport přijde s něčím geniálním. Dneska je vyžití tolik, rodiče pořád pracujou, dají děti do kroužku, hlavně, že je někdo hlídá. Musíme jim nahradit to, co jsme dělali my, že jsme šli spontánně ven.

Co byste na závěr popřál svému oblíbenému sportu, házené?
Mě to baví a sportu bych popřál to, aby neusnul, nezůstal na místě a šel pořád dopředu. Nekoukat dozadu a jít pořád dál a v podstatě to samé přeju i sobě, protože já jsem prostě takovej: teď, hned, žít a to naplno!

David Novotný, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít