Ze sportovce manažerem sportovců: Ostatním dávám za vzor Pepu Dostála, říká bývalý squashista Koukal

Jak dlouho trval nejdelší zápas ve squashi v podání osmnáctinásobného mistra České republiky a vicemistra Evropy Jana Koukala? V pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové prozradil, kolik sportovců nyní zastupuje v roli manažera, ale také s kým se mu nejlépe spolupracuje. Co si myslí o tom, že hodně mladých sportovců odchází do Ameriky?

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jan Koukal

Jan Koukal | Zdroj: Profimedia

Honzo, ukončil jsi kariéru okolo roku 2017 a stihl jsi osmnáctkrát vyhrát mistrovství republiky. Bylo to tak, že už tě doma nebavilo hrát?
Začalo to tak, že jsem si vybral dobrý sport, který tady byl úplně nový, takže nebyla taková konkurence a takové série mohla začít. První titul jsem vyhrál v patnácti letech. Rok před tím jsem prohrál v semifinále 9:0, 9:0 a 9:1 s Milošem Pokorným a za rok jsem ho porazil. Ty první roky byly těžké, ale pak to bylo lehčí. Byl to pro mě víkend, který jsem si šel užít, a byla to dobrá propagace squashe u nás, protože se hrálo na skleněném kurtu. Bavilo mě to, doma jsem moc nehrál, takže jsem si to užíval. Ne vždy jsem byl donucený hrát nejlépe, jak jsem musel a ke konci už to bylo hodně těžké.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si Jana Koukala v pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové

Byla pro ostatní motivace tě porazit a znepříjemnit ti boj o titul?
Stoprocentně, a asi jsem tady nebyl úplně populární. Hráli jsme třeba ligu v Pardubicích, hrál jsem proti Pakistánci z Ostravy a lidé fandili tomu Pakistánci. Bylo to až smutné. Lidé to vnímali tak, že dělám ty věci jen pro sebe a jsem vidět, ale já dělal reklamu squashi. S tou prací, co dělám teď, tak zpětně vidím, jak je osobnost pro sport strašně důležitá. Je plno sportů, co s tím bojují, protože osobnost nemají. Squash měl v té době štěstí, že jsem na sobě makal ve více směrech než jen na výkonnosti a díky tomu se squash do povědomí lidí dostal.

Hrál jsi i mezinárodní velké turnaje. Co považuješ za svůj sportovní vrchol?
Asi největší zážitek byla Evropa v roce 2005 v Praze. Byl takový squashový boom a atmosféra byla neuvěřitelná. Finále se hrálo v den, kdy jsem měl narozeniny. Pak byla dobrá party. Moje ségra tam jela taxíkem a on se jí ptal, jestli slyšela, že Koukal byl ve finále mistrovství Evropy, tak odpověděla, že je to její brácha. Squash zaznamenali i lidé, kteří do té doby netušili, co je to za sport. Já se asi nehonil za největšími tituly a výsledky, trochu mi vadilo, že byl jeden turnaj měsíčně a bylo to jednou v Kataru, pak v Americe, Hongkonku a mohl to být jeden zápas za měsíc. Bavilo mě skrz to poznávat svět, procestoval jsem Austrálii, Jižní Ameriku, Kanadu a na squashi nejraději vzpomínám na zážitky, které mi to dalo, a ne vyloženě na konkrétní zápas.

Jak jsi moc zatažen do aktuálního dění okolo squashe v Česku a jdeš si občas zahrát?
Zatažen jsem stále, jsem takový mentor několika juniorů, jezdím za nimi jednou týdně do Brna.

To pak s nimi strávíš celý den na kurtu?
Ano, přesně tak. Vize je taková, že nejlepší squashisté mají vystudované školy v Americe. Dva z nich, kterým je sedmnáct let, tak mají nabídku na Harvard, takže ta mise se docela daří. Světový squash spíš sleduji skrz lidi, kterým pomáhám, tak na ně koukám na nějaké streamy. S kamarádem, majitelem Under Armour, tak chodíme jednou týdně si zahrát a máme takovou sázku na ostří nože. To je můj squash za poslední roky.

Jaký je rozdíl mezi hobby squashem a tím vrcholovým?
Asi jako ve všech sportech, obrovský rozdíl. Když se mě někdo ptal, co dělám a já řekl squash, tak se mě ptali, jestli mám problémy s kotníky a koleny. Já ale nikdy nic neměl, protože zásadní rozdíl je, když je na to moje tělo připravené, než když tam jde někdo poprvé a je třeba těžší. Na vyšší úrovni je to brutální fyzická dřina a válka. Většinou se zápasy vyhrávají tak, že jeden druhého zlomí fyzicky i psychicky. Je to férové v tom, že jeden tam běhá víc. Je tam to Téčko a kdo stojí víc na Téčku, tak vyhrává a je to tak v 95 procentech případů. Ten, kdo víc běhá, tak mu dojde. Můj nejdelší zápas trval asi dvě hodiny a třicet pět minut. Lidé to moc nechápou, když si jdou na hodinu zahrát a zvládnou deset až patnáct setů. My je tehdy hrály přes dvě a půl hodiny a hráli pět setů.

Kde je světová špička?
Egypt je momentálně hrozně dominantní. Jinak je tam zastoupený celý svět. Dříve byly dominantní země Pakistán, Anglie, Austrálie. Dnes je to třeba ještě Francie a v Americe je teď velký boom squashe, takže Američanky už ve špičce jsou a Američani se tam prokousávají postupně.

Na kafi máme zákaz o olympijské kvalifikaci mluvit, říká kajakářka Paloudová o domluvě s Dostálem

Číst článek

Je vlastně squash olympijským sportem?
Na Paříž není, ale v Los Angeles v roce 2028 bude.

Z mého pohledu je účast na olympiádě pro sport startovací forsáží, aby ho začalo sledovat víc lidí. Myslíš, že by to v českých podmínkách squashi pomohlo?
Už jen zájem státu a resortu se stává jiným, než když to není olympijský sport. Pro každého squashistu byl sen zahrát si na olympiádě a často je mrzelo, když se tam dostávaly sporty, kterým byla olympiáda tak trochu jedno. Pro squashisty je olympiáda absolutní vrchol a další výzva je, aby tam zůstal na další roky. Další olympiáda bude v Austrálii v Brisbane, kde mají squash taky rádi, tak to má docela šanci.

Stal ses ze sportovcem manažerem. Ty už ses ale musel stát manažerem během kariéry, protože bys to asi jinak nezorganizoval, že?
Tak určitě. Byl jsem z malého sportu, ten sport tu skoro neexistoval a neměl jsem podporu z resortu, kterou olympijští sportovci mívají. Od mladých let jsem si řešil sponzory a partnery, jednu dobu jsem byl v agentuře, ale pak jsem odešel a dělal jsem si sám včetně PR. Chtěli jsme squashi pomoci, tak jsme zorganizovali mistrovství republiky, včetně přímých přenosů. Byla pak i poptávka v roce 2016 olympijský park na Lipně. Znal jsem Pepu Dostála z hospody U buldoka, tak jsem se ho zeptal, jestli by měl zájem. Já ještě dva roky hrál a do toho jsem se začal starat o Pepu. Postupně jsem se tomu začal věnovat hodně a dneska máme okolo 25 sportovců.

Jaké byly začátky? Co nového ses musel naučit?
Začátek byl příjemný, protože na squash jsme novináře museli přemlouvat a dělat vše možné, aby dorazili. Když jsem dělal předolympijskou tiskovku Pepy, odeslal jsem jeden e-mail a přišlo mi asi 28 potvrzených účastí. Byl to obrovský přerod. Rychlostní kanoistika není úplně mainstreamový sport, obcházel jsem značky a často mi říkali, že sponzoring ano, ale rychlostní kanoistika není to, co by hledali. Dali jsme si s Pepou výzvu, že když se řekne Pepa Dostál, tak si lidé dokážou přidat ke jménu obličej, to se povedlo a marketingově jsme se hodně posunuli.

Je těžké se na českém trhu etablovat jako manažer sportovců?
Jednoduché to není, je to hodně o kontaktech a to je na squashi nejcennější, co jsem získal. Rozhodně ale nejsem na vrcholu, ale řekl bych, že tím, jak to pojímám, jak se sportovci pracuji, tak se to značkám líbí. Náš projev je docela sympatický a otevírá to hodně dveří. Je to výzva a já mám výzvy obzvlášť rád.

Vybíráš si sportovce ty, nebo oni tebe?
Více méně asi já je. Já bych si přál, aby u nás chtěl být každý, ale vím, co je v našich možnostech a že to není pro každého. Mně se potvrzuje, že bychom ve Sportegy chtěli mladé sportovce a postupně s nimi růst. Jsou tři pilíře, co mě zajímají: že jsou dobří sportovci, že mají příběh s přesahem a třetí, že fungují. Tím, že jsem bývalý sportovec tak vím, že se sportovci to vždy není jednoduché. Víme, co chceme, a za tím si jdeme.

Sportovec, aby byl úspěšný, musí být trochu sobec. Když ses ale stal manažerem, tak potřebuješ taky zpětnou vazbu. Jak vidíš rozdíly, když někdy to, co je dobré pro sportovce, nemusí být dobré pro spolupráci se sponzory atd.
Pro mě je důležité si na začátku říct, jaká jsou očekávání. Říct si A, ale i B. Když víme, že to obě strany chtějí, tak to jde a moje obrovská výhoda jako bývalého profesionálního sportovce, že vím, kdy s nimi mluvit a kdy mlčet. Každý sport má svá specifika, období a vím, kdy je nechat být a nic po nich nechtít. Když člověk přijde s dobrým nápadem ve špatnou dobu, tak je za blbce a když přijde s blbým nápadem ve špatnou dobu, tak je za hvězdu. Někdy se střetneme, ale to je normální a je to o komunikaci. To jsou ty výzvy.

Kateřina Neumannová

Páteční finiš

Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.

S kým je spolupráce pohodová?
Pepa Dostál nasadil laťku hodně vysoko a tím, jaký je jako sportovec a jako člověk, tak skoro každého srovnávám s Pepou, takže to nemají jednoduché.

Dokážeš říct, co byla v rámci zastupování sportovců tvá největší výhra? Co se povedlo?
Neřeším moc jejich sportovní stránku, spíš ty věci okolo...

Ale řešíš, vždyť teď hledáš v telefonu výsledky Ivety Miculyčové na BMX.
Výsledky ano, ale neřeším jejich přípravu, trenéry, atd. Iveta je v kvalifikaci na olympiádu a je na dobré cestě, aby se tam dostala. Zapomněl jsem původní otázku...

Je třeba nějaké zklamání, které jsi v práci zažil a podělíš se o něj?
V pár příkladech to byla moje naivita, že jsem zvyklý fungovat na úrovni fair play, že když si na něco podáme ruku, tak to platí. To se mi párkrát vymstilo. Ničeho ale v životě nelituji, naopak si ze všeho beru to pozitivní a posouvá mě to dál. Že bych byl na někoho naštvaný, to u mě moc neexistuje.

Jsi hodně v kontaktu i s firmami, které se chtějí přes sportovce etablovat ve sportu. Co firmy v současné době nejvíc chtějí a jaký je profil ideálního sportovce, který je pro ně marketingově zajímavý?
Nejvíce hledají příběhy, nejen výkon a výsledek. Příběhy, že každá značka má příběh a ví, co chtějí a co hledají. Často jdu na schůzku, kde poslouchám a mám představu, kdo by se tam mohl hodit, a nakonec zjistím, že se tam hodí někdo jiný. Třeba Iveta Miculyčová, to je generace Z, to chtějí značky hodně, mladé sporty, olympijské sporty, jako je lezení, skateboarding, lezení, freestyle BMX. Během covidu se začalo hodně běhat, i ve firmách, takže atletika, venkovní běhání, ale i workshopy. Pohyb je obrovským tématem v hodně společnostech.

Hodně top manažerů z velkých firem pochopilo, že musí i sami sportovat a starat se o sebe. Je to výhoda pro sportovní marketing, že to pochopili i velcí manažeři?
Já vnímám sport jako strašně důležitou součást života i k tomu, jak být úspěšný. Třeba i pro děti. Díky sportu se člověk naučí překonávat problémy, překážky, bojovat, fungovat ve skupině a jsou z toho benefity do budoucna. Pohyb sám o sobě je strašně důležitou součástí života dětí i dospělých. Když se nehýbou, tak to má hrozný dopad nejen na fyzický stav, ale i psychický. Lidé začínají chápat, že sport pomáhá nejen v osobním, ale i pracovním životě. Vydávají energii, ale paradoxně ji tím i získávají.

Mistryní Evropy bez trenéra. ‚Mým snem je vymyslet na BMX vlastní trik,‘ říká sedmnáctiletá Miculyčová

Číst článek

Jak zásadní zlom přináší do sportovního marketingu vliv sociálních sítí?
Dnes už je to nedílná součást marketingu. Když já dělal sport, tak to partnerství bylo nebe a dudy. Hodnota sportovce sestává z několika pilířů. Jeden pilíř je výkon, druhý je PR a sociální sítě hrají v hodnotě smlouvy obrovskou roli v tom, jak velká bude. Když sociální sítě jako sportovec nemám, o dost se ochuzuji.

Není to někdy i kontraproduktivní? Sportovec potřebuje regenerovat a kvůli natáčení videí, zdržování se na tréninku, koukání do telefonu někdy sílu ubírá. Jak najít balanc, aby sportovec byl na sítích a zároveň se tím neochuzoval o kvalitu kariéry?
Souvisí to s vývojem doby a jestli to člověk přijme jako součást své práce. Dnes to koncem turnaje, zápasu, závodu to často nekončí. Když se lidé naučí, že nějakou část věnují i těmto věcem, tak je to obrovská výhoda. Dříve se s fanoušky komunikovalo prostřednictvím médií, dnes si sportovec vytváří své kanály. I pro novináře to může být komunikační prostředek. Není to ale pro každého, je to o tom, jak si to člověk nastaví, akceptuje to a je připravený jít s dobou. Když se podíváme na globální sportovce, tak až na výjimky to všichni přijali a poprali se s tím.

Máš v týmu některé sportovce, kteří nejsou zase až tak známá jména. Je to z tvého pohledu nějaký směr, který je potřeba chytit, a jsou to sporty, co budou do budoucna zajímavé a na vzestupu?
Já si nevybírám úplně podle sportu, ale spíš podle lidí. Nebyla vize mít víc sportovců z jednoho sportu, aby si nebrali příležitosti, ale spíš se doplňovali. Paradoxně třeba v atletice je sportovkyň víc, ale každá je jiná a mají jiné příběhy. Jdu po příbězích, musí mě ti lidé bavit a to je pro mě zásadní. Třeba MMA je moje vášeň, takže Leo Brychta, to je vycházející hvězda, trochu youtuber, navíc slávista, ten mě baví hodně. Druhý je Tagir Machmudov, juniorský mistr Evropy a světa a jeho potenciál je obrovský. Tyto výzvy mě prostě baví a je to i challenge, protože značky nejsou k MMA úplně otevřené, je to pro ně taková divočina. Je to ale právě něco, co bych chtěl třeba díky těmto dvěma klukům změnit.

Dostáváš se i do hloubky jejich sportovního života a zjišťuješ, že mají třeba i nějaké nedostatky ve sportovním zázemí. Baví tě takový přesah, nebo už na to nemáš čas?
Je to takový můj vnitřní boj, protože času je pořád méně. Mám rád, když si to uvědomují oni a chtějí pomoci, když něco úplně nefunguje a vidím to, tak se o tom zmíním. Musí to chtít ale ti lidé sami, to je zásadní. Když nechtějí, tak jsem se naučil, že nemá smysl přemlouvat.

Spolupracuješ i se sportovci, co odchází studovat do zahraničí na vysoké školy a názory se na to různí. Někdo tvrdí, že když sportovec nasměruje kariéru víc do akademické části, tak strádají ve sportu. Zkus poodhalit toto téma.
Já jsem ve 20 letech měl nabídku jít studovat do Ameriky, ale v té době byl squash na nízké úrovni. Dneska má světová jednička vystudovaný Harvard, nejlepší squashisté a squashistky studují na Princetonu a jsou tam nejlepší podmínky a trenéři. Když bych se chtěl teď stát nejlepším squashistou, šel bych studovat do Ameriky. Pro Američany je sport prostředek, jak získat vzdělání, i když nemají profesionální sport jako svůj cíl. Jak sportovní, tak akademické možnosti jsou tam neskutečné. Když se tomu sportu chci věnovat, je důležité citlivě řešit, na jakou jdu školu, jaká je tam tréninková skupina. Někdy je výsledkem i to, že se nezlepšují. Je tam hrozně věcí, co se musí podchytit, ale je potřeba, aby se zapojily i svazy a instituce. Taková možnost není jen pro nejlepší, v některých sportech i průměrní atleti. Mě hrozně baví mluvit o tom, aby věděli, že takové možnosti existují. Díky sportu se mohou mít dobře a nemusí to být profesionální sport, protože vám může otevřít dveře z mnoha stran.

Tvoje rada je tedy pečlivě zvážit a pokusit se najít správnou univerzitu, která pro daný sport poskytuje nejlepší zázemí? Dá se to z českých podmínek najít a vědět, kam zamířit?
Možné to je. Jsou tu agentury, my jsme jedna z nich, ale zaměřujeme se na to, že v každém sportu máme někoho, kdo má inside, kdo tam studoval, zná prostředí a umí nasměrovat. Doporučoval bych se o tom bavit a zjistit, co nejvíc informací.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme